Nekonečno 36



Nepatřičná euforie vždycky končí kocovinou, příliš troufalý rozlet pádem, z něhož se těžko vstává.
Ne sen, skutečnost je to, z čeho by bylo lepší se probudit.
Sahara na jazyku. A taky...

Občas překvapí, že lze mít současně obě tak reciproké potřeby.
Ale lze. Zvlášťpo dni, kdy nikdo nepřišel. Vůbec nikdo.

Jen auto odjelo, hned ráno, pak dlouho ticho, ticho bez deště, a pak, až večer, zas přijelo. Za tmy.
Kde byl...
Za jak dlouho přijde...
Aby...
Co Aby...

Absolutní tma. S absolutním tichem.
Takhle je v hrobě.
Lepší v něm nežít. Nevědět...
Hlava to ví. Vypíná tělo.
Aby necítilo.
Aby nebylo.
Mrtvým se jídlo nenosí.
Mrtví už nic nepotřebují.

Jenže některé potřeby nejde úplně vypnout, ani když se vypne i pocit žízně.

Stará voda na mytí je kalná. Mýdlem i vším, čeho se v ní zbavil obličej, ruce... - Dlouho to nešlo zastavit, z nosu se to vždycky špatně zastavuje. Dlouho, dlouho trvá, když se má tělo snažit hýbat, aniž by rozhýbalo hlavu... Bez myšlenky Proč v té vodě umýt cosi, bez myšlenky Co... Než do té vody...
Protože do rohu už ne, do rohu, kde to pak páchne. Už žádné rohy. Voda k vodě, vlastně, to není až tak nejhorší varianta, vždyť noční návštěvy skončily s poslední lesklou tobolkou a chvilka ponížení, kterou nikdo neuvidí, se dá vylít při jednom s celou tou špínou...

Šlo to snadno, v otupělosti polovičního ochrnutí mozku i těla. Úleva. I okno si dalo říct, i když jídlo jím procházelo podstatně jednodušeji, ještě nedávno. Vyklopenou tabuli skla si podepřela vlastní hlavou, čím jiným, protože zvednout podivně živou, pohybem rozkývanou tíhu do výše čela, to chtělo sílu obou rukou. I vůle. Pro některá místa na těle je fyzická námaha ještě pořád příliš citelná záležitost. Nemyslet na ně, soustředit se jen na tu věc, opřít ji tam nahoře a překlopit... S úlevou, ne nepodobnou té předchozí...

Zuřivé štěkání se ozvalo okamžitě.
Pes se vynořil ze tmy jako blesk, v mírném svahu to měl do okna tak blízko, že tmu na okamžik prokmitly jeho uši - instinktivně před nimi ucukla zpátky. Rukama. Hlavou. 
Jedna z dokázaných, ale těžko kdy vysvětlitelných záhad, že člověk, ačkoli předtím i potom naprosto neschopen, dokáže v pudu sebezáchovy reagovat rychleji než padající gilotina.

Když dno kýble prorazilo tabuli skla, musely střepy minout obličej snad o milimetry. I rukama to stihla, jen hřbety prstů seškrábl dřevěný rám okna. Katapultoval kýbl ven, řinčení skla a plechu současně... A štěkot, zuřivý, nepříčetný štěkot...
Stála vedle toho, co ještě před vteřinou bylo oknem.

Hroty skla zbylého v rámu se sbíhají do hvězdice, okvětní lístky vyrůstající dovnitř.
Hlava jako střep.
Střepy po zemi, kolem bosých nohou.
Střepy ostřejší než nůž.
Bylo by lepší nevědět.
Necítit.
Neslyšet.
Nevidět.
Nemuset dýchat.
Nebýt.
Až přijde.
Málo je vidět, než šeď z okna dopadne na zem, rozplyne se, cestou do tmy. Málo je vidět. Na kolenou. Rukávy až pod zápěstí, když se ruce dotknou země... Vyhrňme si rukávy... Do it... Ukliď po sobě, co jsi způsobila... Občas se to zatřpytí jako rosa, občas jako led... Pod dlaněmi podivná krusta, plochy v hranách, hrany ploch, studeně hladkoostrá tříšť...

Štěkot ztichl příliš náhle. 
Kroky, vrznutí dělených vrat.

Neohlížej se, když myslíš na ďábla. Máš ho za zády.

Stín zadrhnutě vzpříčený ve dvířkách, ale není to proto, že by potřeboval záchytný bod. Mlčí. Co se dá říct? Někdy není třeba říkat vůbec nic, i tma může být průzračně čistá, mlčením, tichem, na kapkách deště, na skle a ledu láme se do stříbra, a to mlčení je jako led, jako hrana nejostřejšího střepu skla. - Nejsou slova... ani jedno, v mrazu... - Mlčí. Nač se ptát, když oči vidí... Hadí oči. V té tmě nejsou vidět. Stíny stínu. Co vidí...?
Pod rukama plnýma důkazů viny.
Za všechno se...
Jednou provždycky.

Čí pohyb byl první... - Ten jeho, jen nepatrné ztuhnutí, nebo ten, co z něj nemohl nic vidět, téměř na zemi mezi kohama, v té tmě, nemohl... Možná jen proto, že těsně předtím uhnula očima...

Dvířka v bednění zůstala nedovřená, jak se z nich odrazil. Jeden krok tichý, pod druhým už křupnutí skla, dravčí stín dopadl v tomtéž okamžiku, kdy střep proťal kůži. Ne tu na králičích kůstkách zápěstí, ale tu v dlani, co si ho sama do sebe zaryla - Nedám...
 
Roztrhl králičí kůstky od sebe, obě ruce v kleštích, má daleko, daleko větší sílu a ani ji nepotřebuje všechnu... jen se sehnul...
Stisk zla. Vtisk skrz naskrz každou sebemenší dutinou těla. Všude se vedře. Zas a znovu. Vždycky. Nikdy nedovolí vymknout se jeho řádu ani o vlas... Nijak...
Pusť... Prudce, vší silou zoufalé nenávisti se odf stisku rukou odrazila z klubíčka přímo vzhůru, vzhůru temenem hlavy do obličeje, který tam nahoře za zády musel být, a byl, třesklo to, kost na kost, kost o zuby, o dech, o jeho slyšitelně zaskočený dech...
O co jde sopce? Co na tom, že nakonec stejně vyhasne. Ještě když ji strhl k zemi jako v páce za předloktí - zlomí mi je... – sekla zápěstím se střepem po stehnu vedle, až sebou celé to tělo vzadu škublo a na riflovině pukla černá rýha - ještě když jí rozbil klouby ruky o stěnu a z ochromených prstů vypadl ten střep, prokousla mu na druhé paži silou stisku naskočený sval, zvláštní chrupnutí a hořkosladko na jazyku – ještě když pustil prázdnou ruku...
A pak už ne. Úder pěstí zezadu šel naplno přes nachýlený týl  – takhle se zabíjejí králíci... – zapraštění v uších a mozek, co chce vyletět nosem, a tvrdo země, na kterou dopadlo čelo, obě ruce z ramen vykloubené na lopatkách a sotva srostlá jizva v tlaku mužských stehen... – Hlas prodřený do zasténání. Dlouhého.

O co jde sopce? Co na tom, že nakonec stejně vyhasne...
V poslední křeči přelije poslední žhnoucí slzu a zmlkne.
Prázdná.

Dvojí rychlý dech se zpomaluje. Tlak povolil, ale dál drží. Mlčí. Co se dá říct... Co se dá říct sopce, po něčem tak zoufale nesmyslném. Tak marném, zbytečném.... Kdyby chtěl zabít králíka, stačilo by mu k tomu síly jen o málo víc. Co se dá říct...

Neřekl nic. Ani Okay.

Spíš jen ztuhnutí, slabý elektrický oblouk, je tu ještě někdo. Kroky slyšet nebyly, ten někdo přišel velmi tiše.
A velmi tiše mluví.
Krátce.
Krátké jsou i odpovědi.
Zvuky v prázdnu.
Které nic nezmění.
Ale do předtím už téměř klidného volného stisku jakoby pustily nízkonapěťový proud.
„I‘m not any nanny.“
„No. You’r bastard.“
Stisk ztuhnul citelně. Víc nic.
Šaman je strom, co se jednou bouří vyvrátit nenechá, a tajemství umění šamanů není jen ve znalostech léčivých prostředků, jejich síla a moc stojí především na přesném odhadu, kdy co a jak hojit a kdy co už nechat být... – Yourself... – řekl, než odešel.
Vzpomněla si, jaké první slovo jí chybělo, tam v hale, vzpomněla si jak říct, že je sama.

_(další)