Nekonečno 35


Přestalo pršet.

Z noci už moc nezbývá, ale ještě je tma, chladná a jasná, ticho po dešti. Ticho po něčem, co skončilo.
A nebo co zaskočilo zpátky do vyjetých kolejí.
Vyražených v zemi, zařízlých prořízlých do ní, rány země odnekonečna donekonečna, koleje v profilu hliněných cest, kdykoli zaprší, ránu jak strunou rozdírá voda a nenechá ji zahojit, zářez kaňonu už vždycky jenom hlubší a hlubší...
Co do něj jednou zapadne...

Nikdy se to nezmění...

Víš jak spolehlivě poznám, že začínáš být hysterická? - Manželská upřímnost kdysi dávno po hádce odstartované výčitkami a končící v slzách. - Začneš říkat to svoje Nikdy a Vždycky. Jak tohle slyším... - Od té doby se poctivě snažila, aby to moc často neslyšel. Co uši neslyší... Jenže když je něčeho příliš dlouhý seznam, když je něco víc než mockrát, je to totéž jako vždycky. Nebo nikdy. Je to jako tisíckrát nevyslyšené volání o pomoc. Nejde o slova, srdce to tak cítí, bolavě a pravdivě, a mužům se nedá vysvětlit, že pravda nemusí být přesně měřitelná. Že ženské srdce pravdu prostě potřebuje cítit, ne spočítat.
Tak občas to Nikdy řekla.
A pak stačilo vidět jeho pohled, to pozastavení se varující před jakýmkoli pokračováním, jen letmý, sotva vteřinový náznak znechuceného opovržení...
Po kterém už neřekla vůbec nic. Už nikdy.
Zeď přes kterou nejde prorazit, dokud člověk závisí na člověku.
Zeď člověka.

Když za ni není vidět, je to Nikdy.

Jak dlouho je nikdy?

Netopil, ani tam nenocoval. Spal v domě. V domě dvou mužů.

Jak dlouho je nikdy...

_(další)