Nekonečno 37


Nenechal ji samotnou.

Jen na okamžik, aby z ramen dozadu staženou košili utaženou na zápěstích nahradil čímsi jiným, vzdálené studeně se roztékající štípnutí na rukou, olejnatý pach pálenky, i z něj, když jí vlil lok té desinfekce do krku, dávivá reakce...
Ale bylo to jedno. Bylo úplně jedno, co kdo dělá. Tam na druhé straně. S ní. S čímsi odpojeným od systému.
S rukama za zády člověk neuškodí druhému. Ani sám sobě.
Už nebylo proč ubližovat sama sobě. Komukoli.
Nebytí v polovědomí.
Bez hlasu, bez citu, bez myšlenek...
Těžká hluchá hmota v neprostoru...

Pošmourné blednutí tmy, pak sluneční světlo tříštící se v chaosu měkce bodavých záblesků. Pomalu převrstvuje suspenzi téměř stoprocentní vlhkosti, ostrého chladu a příslibu tepla. Všechno je mrazivě zřetelnější, i přítomnost toho, kdo spí, protože on spí, spí tam naproti v rohu, jako spí muži odjakživa, za sklem němoty hluchoty slepoty ke všemu... I tvrdí a silní potřebují spát.
Byť v sedě.

Pak jako když přestřihne nit, bez náznaku třeba jen zachvění předem, prostě jen pukly nehybné škvírky vah a podívaly se...

Uklízel pečlivě, ani střípek nezbyl. Vytloukl zbytky z okenního rámu. Třeskot praskajícího skla - jediný řez do nitra nebytí, zvonivě ostře jasný řez, s každým dalším opakováním vřízlý hloub a hloub... Nebytí nad ním prázdnější a prázdnější... - Do sklenářství daleko, ale dřeva je dost. Prken. I hřebíků. S každým úderem kladiva se o něco víc zešeřilo. Až byla tma... napořád...
Melta. Možná přihřátá ta od včerejška. A s ní cosi v celofánu a mlčení a ruce, které se ještě nestačily vzpamatovat, ani se nesnaží hýbat, natož udržet hrnek...

Je to jedno.

Žádný pocit, ani hladu, ani žízně.
Žádné tělo s nějakými potřebami. Tělo je jen tíha nesmírné únavy...
Sopečná krajina pod spáleným krunýřem...

Další bušení, krátké série dutých úderů zvenčí, seshora, nesou se zemí... Nekonečněkrát se opakují... Skvrna na stropě v kuchyni... Někdo, kdo se živí lámáním vazů, leze po střeše s kladivem v ruce a zatlouká hřebíky. Když přišel, mikroklima prostoru s téměř sklepním efektem prorazil zřetelný závan horkem rozpáleného těla, pach i lesk potu na kůži

Horko na cizí kůži zvenčí... Cizí svět...se tam děje...

Za chvíli šel pryč.

Bušení, hřebíky do hlavy. Nemá význam snažit se otvírat oči na ten okamžik, co někdo prakticky jen projde tam a zpátky, pomine... „Hej!" Bagetu od oběda hodil psovi. Bušení. Myši a štěkající pes, myši velké jako psi, okolo přibývají pavouci, krabi a hadi, nedá se tomu zabránit. - Hej! - Už se nebuší, je ticho, ticho, mrtvo a žízeň. Ale není potřeba pít. Je to jen stav, není to pocit... - Hej...!

Zapomněla otevřít oči, proto to opakování. V suchém vzduchu se proti světlu z otevřených dveří vznáší drobounké částečky prachu. Není ráno, dávno ne. Přinesl vodu a něco v misce.
Úder horkem, co se v pruhu světla zvenčí vsálo dovnitř.
Úder škubnutím v rameni, je jedno, co kdo dělá, pomine...
Drží ji prsty za obličej, na mě se dívej... temný mrak v tom jasnu z venku, něco říká, není cítit potem, má jiné, čisté triko a suchou kůži, ale vlasy na zátylku ještě nestačily uschnout, zvláštní... tady přece není... mare...

Škublo to za obě ramena, vstát a ven, nepotřebuju je irelevantní, u barelu s dešťovou vodou tlak na zátylku a mezi lopatkami - je to mžik a má vlasy mokřejší než on. Celou hlavu. A znovu, až po ramena, bolí to o hranu barelu a vlívá se do očí, do dechu... Utopí mě... Reflex sebezáchovy zabublal pod hladinou a skončil v zoufalém kašli s obličejem deset centimetrů nad ní. Deset...? Pět, dva... Už ne...

Sesunutí se vedle barelu, polykat a dýchat, slunce sálá líp než kamna a bodá do mokré tváře, v tom neskutečně štědrém přívalu světla naráz stín...
„Better?"
Na tolik vody dost suchý kontrolní dotaz.
Co je better...  
Hrana ledu. Každý má, co mu patří. Hloupí smůlu. Silní pravdu. Jakou pravdu čekat od někoho, komu opuchla polovina rtu po úderu čísi hlavou? Černá kontura v tom místě. Černá kontura v nosních dírkách...
Takhle to asi vypadá...
Jsme na tom stejně.
Krev za krev.
Před očima vyskočila ze tmy černá puklá rýha v riflovině, ale nejde se podívat, oči se zasekly v jednom směru, v černé pravdě očí naproti, které nepustí, nejde je odtrhnout...

Před přívalem světla už se nemíhá žádný stín - nechal ji sedět u barelu, opodál oči psa.

Miska a stydnoucí zbytek... čeho že to...? Maso v něčem, možná v chilli paprice v poměru jedna ku jedné. Jediný vjem z jediného sousta, než na jazyku nabobtnalo... Jenže tam naproti je zas zpátky ta neodtrhnutelně upřená černá pravda... pravidla... Dokud budu jíst, nemusím nic dalšího...? Když jídlo není zatíženo předsudky o tom, že by mělo nějak chutnat, může být bobtnající chilli polknutelné i líp než prapodivně nasládlá, polystyrénovitá houska s mletým prefabrikátem uvnitř. Jen s rukou, co má držet lžíci, je to horší - ještě pořád ji nejde zavřít ani otevřít, čáry mezer mezi prsty a čáry napříč nich a pod nimi, ztuhlé souřadnice rýh.
A jídla je taky nějak... napříč...

„I need..."

Jde sama, škoda že tu není nějaká zeď. Bláto tolik nepíchalo. Slunce je obří keramická pec - v dešti rozježděné koleje vypálilo do pásů přesně odpovídajících manévrování auta před přístřeškem. Bosé nohy, řídká tráva a hrudky hlíny jako z betonu...

Nedošla. Za těmi kolejemi, pár kroků od cíle, aspoň že tráva je tam hustší, milosrdně hustší a vyšší, ztratí se v ní většina toho, co přinutí člověka kleknout, když není oč se opřít, nad čím se naklonit... Nemůžu jíst, když tam uvnitř není výlevka. Kam bych tam zvracela... V kleče, v sedě na patách, žádná síla, jen palčivá hořkost v krku i na jazyku, je to chuť, nebo pocit...?

Sílu bude třeba nějak posbírat, protože bude třeba se zvednout a dojít, vždycky je třeba dojít, až na konec, nic jiného nezbývá, ani před očima, které to sledují, kolikrát ještě..., ale možná se nemusí dojít, co na tom, zůstat tak, zády k tichu... k slabému závanu z cigarety...
Zapálil si a mlčí. Čeká. Jen tak se dívá. Co taky...

Nemlčí. Mluví. S tím druhým, odněkud ze zápraží. I šedovlasý muž se dívá. Jak dlouho...? Nevidět, nebýt... Mluví spolu, jen slaboučký výboj elektřiny. Cizí slova, kulisa moře, je tak příjemné být pod hladinou... vlna blíž a vlna dál a blíž a dál, všechny proběhnou a zmizí... Ať mluví - dokud mluví, nikdo nic nechce, slunce pálí a je v něm dobře... Konečně teplo, na světě je teplo, teplo bez zimy...

„Hej."

Nebyl to dravčí chlad. To Šaman ji v podřepu bere za dlaň - jaktože smíš...? - za tu, co nejde zavřít ani otevřít, a otvírá ji, jako vědmy otvírají budoucnost, nebolí to, je to Šaman a tou dlaní se dívá - a nebo pak tím soustředěným pohledem do tváře vidí příčinu bolesti v dlani...? Je to hluboko, Šamane, já to vím taky, a hnisá to, zadřené třísky a střepy vždycky hnisají...
 
„Yes," odpověděla a až pak si uvědomila, že odpovídá. Správně, nebo špatně? Yes jako odpověď na pouhou melodii hlasu, tak měkkou, tak klidnou, že nemohla být o něčem zlém. Nebo mohla? Bezúsměvný pohled změkl taky, problesklo jím cosi, zákmit...

„Hmm..."

Shovívavý zákmit. Zatěkala očima, když Šaman ty svoje obrátil dozadu - dravčí stín se nebaví, i jen to jeho malé zaklonění hlavy je výmluvné, i to, jak nechal klesnout ruku s cigaretou, všechno v něm, celým tělem říká všechno o nesouhlasu, znechucení... zlobě...

Když jí Šaman už v kuchyni otevíral dlaň podruhé, už to bolelo. Do hnisajících ran je třeba sáhnout, aby se vyčistily. Dost hluboko sáhnout. K tomu kulisa moře, tak tiše a klidně může běžet hovor, vlna blíž a vlna dál, vlny, co jen tak šumí a ťukají, až podemelou břeh... Kroky venku a pak po prkenné podlaze, půl sklenice vody na stole a na kůži čpění sladové pálenky, které ani bílý pruh nepřekryje. Pach jódu by žaludkem tolik nehýbal. Ironie, ze dvou rukou je na tom daleko hůř ta, co měla na druhé z nich udělat řez, takovýhle řez, ne jen ten nedokonaný nedotažený... Kdo jinému jámu kopá...

Okay, řekl Šaman. Dívala se na bílý pruh, jen na něj, protože stín výmluvně ramenem ve dveřích se po Šamanově sdělení s náznakem zhoupnutí mlčky odsud odrazil...

Stydím se...
...za to, že jsem tu takhle... 
...zle sama ze sebe...
...horší než zle z něj...


Tam, kde se obvykle nosí (a donedávna nosily) hodinky, dostala originální náramek, lehký, pevný řetízek, možná psí, někdy dřív... Když protáhl konce do jednoduchého uzlu, neméně jednoduchým pootočením koncovek je znovu spojil, tentokrát i kolem druhého zápěstí. Aspoň že ne za zády. Volně, ale díky tomu uzlu dostatečně těsně, aby se z něj ruce nevyvlekly. A za druhými dveřmi za kuchyní je ještě jedna místnost, velká a téměř prázdná, podlaha z prken jako všude v domě mírně vrzající, jen pod malými kamny, o dost menšími než v kuchyni, kus plechu. V zimě tu asi nejen prší... Jedna stará skříň a jedna komoda na bytelných nohách snad z dob generála Custera, jedna široká postel pro dva, obydlená jedním - ta povědomá deka na posteli se sem přestěhovala od topeniště. Druhá deka je taky povědomá, až příliš, i houně pod ní místo matrace a batůžek vedle. Na zemi, jako vždycky. Na holé zemi za komodou, naproti posteli, na očích ...
Hadí oči. Tak se ti to nakonec povedlo..., říkají.

Kývl hlavou dolů.
Tak si sedla.
A pak jedním lokem z podané sklenice zapila jednu rýhovanou pilulku podanou stejně jednoznačně mlčky chvilku předtím.
„Lie down."

Co jiného taky. Zavřené oči pomůžou zapomenout na toho, kdo se dívá. Kdo se natáhl napříč přes postel a dívá se, škrtnutí zapalovače... Tichá zašustění mizí v dálce...

Jde to rychle.

_(další)