Nekonečno 4

Probírala se hodně zdlouhavě, odkudsi z dálky dotyky, podivně krátké dotyky, sen v kůži někoho jiného, koho bijí... Náraz ledu, vdechnutá voda trhá plíce i sen, další rány, bití, co nebolí - prastará osvědčená metoda, jak napojit mozek zpátky na reálný svět. Nechci zpátky... Cizí nehty zaryté do prohlubně vedle průdušnice, kontrola tepu, vracel se a s ním i bolest, tupá bolest kumulující se v hlavě – jsem jen hlava... - pak přecházející do jehel v zátylku a doznívající v zase už ochromených konečcích prstů.
Nechci zpátky...

Zvuk tekoucí vody, další sprška ji přinutila otevřít oči. Světlo jako říznutí nožem, čpění rozlité žíraviny.

Klečí nad ní na jednom koleni, hrozivě tmavý obrys beznadějně neostrý, tichá dravčí přítomnost... Čeká. Ptá se. V pořádku...? Vůbec nejsem v pořádku, je mi zle, strašně zle, všechno se vrací... proč... nechci si nic pamatovat, nechci už, aby tohle pokračovalo, nechci být...
 
„Hey...“

Tak jak ji držel za paže, když s ní udeřil o zeď, jenom teď obličejem k sobě, ji posadil a o tu zeď opřel. Taky už nacvičeno, hadrová panenka s dlaněmi bezvládně v klíně, jenže v tom autě neměla panenka porcelánovou hlavu. Tak těžkou... - To, co teď vsedě pod umyvadlem pomalu teče po obličeji, slzy nejsou. Ani voda.

Něco málo říkal, bezobsažná slova, ale mluvil, hlas se silou magnetu, mluvil a musela se na něj dívat.
Zase zvedl ruku, nebyla schopná se pohnout, natož uhýbat.

„Nech mě...“

Nesmyslná žádost, sotva slyšitelné hlesnutí, v jehož nepřátelské intonaci těžko mohl hledat prosbu. Přesto jako by ho to pobavilo.

„...kay...“

Klidné přijetí faktu, že se jí vrací řeč. Stáhl se a posadil naproti. 
Na zemi zůstala vodou rozmázlá skvrna krve. Za každou vzpouru...

 Jste všichni stejní...

Dlouhá chvíle nehybného mlčení - tentokrát bylo času dost a ten čas jí dal. Byla mu za něj nepochopitelně vděčná. Ve světě, kde mají práva železnou moc nedotknutelnosti, ztrácí člověk povědomí o jejich ceně a nenachází důvod, proč cítit vděk za něco, co je samozřejmé. Teprve až když se musí vyrovnat s poznáním, jak ošemetně abstraktní pojem jsou pravidla a že je ve skutečnosti vždycky stanovuje někdo silnější, teprve pak se žebříček hodnot krutě zjednoduší.

Dívala se do té úzké tváře naproti – nic se tam nezměnilo, rysy jako účelově holá konstrukce haly, v níž není místo pro cokoli zbytečného, studená hadí hranatost... A na kůži kapky vody. Vodní had, o poznání mokřejší než předtím, to jak si hodně důkladně vymýval oči. Ještě dlouho budou mít po kyselině nádech do červena, tmavé oči ve dvou štěrbinách, bez výrazu nehybný pohled, a přesto jako by měl v sobě stín smutku, náznak zešikmení tenhle klamný pocit vyvolává téměř vždycky. Co jsi zač? Jestli tvoji předci přišli přes moře, tak mezi nimi moc Anglosasů nebylo... Děsivě lhostejné čárky očí. Pokud si připouštěl nějaké úvahy nad způsobem zadržení útěku, nedal to nijak najevo. Všechno je all right, když tep funguje, co se stalo, stalo se, vyrovnaný účet, nic víc, s čím kdo zachází... na hrubý pytel... Je spousta úsloví, jenom to biblické Kdo do tebe kamenem tady neplatí. Pravidla názorně předvedena. A přijata, v matném tušení, že kdyby se příští podobný výbuch nepodařilo přežít, bylo by to jen Co se stalo, stalo se... Už i tenhle byl příliš.

Lhostejnost? Otisk prstů na krku je ještě cítit...
Ale stejně se ti ulevilo, že jsem ti tady nevytuhla, co...?

Myšlenky jsou čitelné i z jednoho pohledu, přiměl ji vstát a udržet se na nohou. Nadlouho to nevydrželo. Šok, klíč pod žebry, zeď... Stál jí za zády a díval se, když před ním už podruhé vkleče zvracela do mísy, přestože téměř nebylo co, pak ji prostě zvedl, strčil hlavou pod vodovod - Nech mě... - a pustil vodu. Mlčky. Univerzální léčba. Pro poleptání očí i pro následky nelaskavého trestu. Některé následky zanechávají hodně křiklavé stopy, voda se vytrvale barvila do červena. Teprve teď se s pálením začaly ozývat pohmožděniny v obličeji. Všechny. Roztržené obočí nejvíc. Pořád ještě slabě krvácelo. Pořád ještě bylo třeba se držet umývadla, nabral a nadvakrát setřel poslední zbytky.

Chladivá, mírně nasládlá voda. Zkusila se jí napít z té dlaně, smazávající vlastní dílo, všiml si toho a s nelibostí uhnul rukou. Milosti nebudou... ale čistou vodu z kohoutku chvíli téct nechal. Jen chvíli.

Mlčenlivá cesta zpátky, klíč v zámku. Beze slova. Slzy v napuchlých očích měl on a to se neodpouští. K matraci pro jistotu dolezla po čtyřech. Místo slz si hřbetem ruky mimoděk utřela ten slábnoucí pramínek na tváři a pak ruku do matrace. Hloupý nápad, na okraji šedavé potahové látky zůstala šmouha, která po uschnutí nezmizí, jen ztmavne.

Alien... Kolik mám životů?

Neklidný polospánek a hodně pozdní noční návštěva. Ani při té nečekané kontrole téměř nad ránem se nepohnula, ustrnutí v nehybnosti do kamene při otočení klíče, odlitek bezvládnosti na plechové ložné ploše... S očima zavřenýma ignorovala osvětlený pruh dveří, v nichž zkoumavě postál, a snažila se o co nejpravidelnější dech, síla vůle hledá dech tam, kde není takřka žádný, natož pravidelný, pod stínem nevyzpytatelně mlčenlivé společnosti. Mrtvý brouk, spím a nejsem. A ty taky nejsi... Neexistuješ...

Existoval, a tentokrát se namáhal dál než na práh. Velmi, velmi blízko slabé zašustění, když si klekal, jako by ho viděla, na tom jednom koleni, tichá dravčí přítomnost, pach mužského potu a cigaret... a kyseliny... A velmi jemný, ale nezaměnitelný tlak tří prstů v prohlubni krku. Přese všechnu nezúčastněnou lhostejnost... To bezvědomí pod umyvadlem muselo trvat pěkných pár minut...

Proradný tep na krkavici... Takhle zděšeně mrtvolám srdce netluče.

Zasmál se. Zasmál se...! Jen tak pro sebe, ale zřetelně, aniž by se snažil zlomit gándhíovskou vzpouru, v pokleku vedle matrace chvíli mlčel a díval se, pak se dotkl čela nad nateklým obočím – to kvůli němu nešlo ležet na druhé tváři, popravdě těžko se hledalo, jak vůbec ležet a nejlepší bylo zbytečně se nehýbat – dotkl se lehkým klepnutím těsně vedle rány, a už se nesmál, ...kay, řekl klidně, 'o' ztracené v tichu tmy. Zvedl se a odešel.

Měls tam se mnou praštit ještě jednou a byl by klid...

_(další)