Nekonečno 5


2.
Zvonění budíku. Vzdálené, ale slyšitelné. Tenhle není můj... To manžel vstává vždycky dřív, nejmíň o hodinu, a pak si vaří první kávu, sám, už léta. Oba závislí na kofeinu a nikotinu, ale jejich denní režimy se mírně míjejí. stále tentýž chápající a tolerantní muž, jako když se před patnácti lety poznali, muž, co ctí práci své ženy - práci v půlnočním tichu spící domácnosti - jenže jeho budík vždycky ráno vyzvání tak dlouho... Tak už to típni...

Típl to. A mluvil, Yes, No... V éře elektroniky mají všechny signály klamavě podobný zvuk, když dostal starší syn k Vánocům vysněného Tamagočiho, vrhali se doma všichni k mobilu, kdykoli miniaturní japonský psí tyran, pozapomenutý někde v bytě, vznášel požadavky na ošetřování a vyhrožoval úhynem. Po několika smrtích způsobených zanedbáním péče odešel do psího nebe definitivně i s navěky pohaslým displejem a synův zájem se přeorientoval na kuličkovou pistoli.

Pistoli...

Horko, světla v téhle kuti víc nebude, ale horko je už teď. Bodejť, v poledne... Zkouška pohyblivosti, je to lepší, o hodně lepší, až na tu pomalu se ve svalech rozkládající zatuhlost všech včerejších křečí, rozhodně lepší než bolení zubů, to by samo nepřešlo, bolavá hlava přejde, jen ještě chvilku porovnat páteř v poloze na zádech... Ještě chvilku, chviličku... pět minut... a nebo hodin, dní...

Zalechtání na ruce, tohle není láskyplně neústupný maminčin dotyk. Má to nožičky... Ježíši, pavouk... Byl nevelký a odletěl doprostřed místnosti, když panicky škubla rukou. Se zaťatými zuby ho utloukla sandálem, stupidní pověry o štěstí... Pak obcházela celou místnost centimetr po centimetru, všechny kouty a škvíry okolo okna i za výlevkou a zlikvidovala ještě jednoho. Docela přitom zvládla prvotní potíže s rovnováhou, na opilecky těžkou hlavu se dalo zvyknout. Zvláštní, jak bojechtivost staví člověka na nohy... - Opatrně protřepávala deku, ale další původce neovladatelného děsu už se nevyskytoval.

Jen ten vedle. A ten na chvíli odešel ven, neodjel, ba ani nevytáhl klíč ze zámku, velmi slabě je slyšet bouchnutí dveří od auta, jen si pro něco šel, ale vzdálenost je relativně bezpečná na rychlou hygienu u výlevky. A taky na opožděné polknutí pravidelné pilulky, jsou tam, ty tam jsou, volně mezi věcmi v batohu, rozpláclá krabička původně zastrčená do igelitového sáčku s doklady, které tam teď už nejsou. Sušenky i krabička cigaret tam jsou taky, zapalovač ne. Podivná velkorysost. Mobil, zavírací nůž, blok a tužka logicky patří mezi ne. Kartáček na zuby ano, hřebínek ano, mezi jeho zuby neuvízly drobky sušenek, ty hnědavé kousíčky jsou důsledkem zvyku strkat zapalovač do načaté krabičky cigaret, takže ta nejde pořádě zavřít... Na dně tašky či batůžlu se pak střádají vydrolené důkazy, které při náhodném vysypání nejdou zapřít. Myslel jsem, že jsi rozumnější, řekl tenkrát otec suše při jedné takové nemilé náhodě. Asi jsem se spletl. Jestli to tak nutně potřebuješ... Ten opovržlivě suchý tón zabolel. - Ale tati, tys přece taky dlouho... A vím, že v práci ještě dneska, občas... - Neřekla to. Mlčela. Tak, jako když hodně podobnými slovy pár měsíců nato uzavřel debatu o plánu odstěhovat se ještě během studií. Odstěhovat se k někomu ještě před svatbou. Nechtěl slyšet nic o tom někom. Ale tati, tys přece taky... Vím, kdy jsem se narodila... - Zbytečně spěcháš, to byl jeho názor. Až později přiznala, že měl pravdu. Ledacos přiznala. Sobě, jemu ne. O některých věcech se nemluví. I kdyby tisíckrát byly.

Sušenky a voda, ucházející menu k obědu, k večeři možná už zase jen ta voda, ale chuť k jídlu stejně vypadá jinak. Horší je to s chutí na cigaretu, ta se vrátila s neodbytnou urputností. Siesta vsedě na matraci a krabička na zemi jako banán před opičí klecí. A žádná další kontrola v podobě Prométhea. V noci odmítala komunikovat ona, teď je nezájem z druhé strany. Banální taktika boje se zatvrzelou vzdorovitostí, taktika tisíckrát ověřená v rodičovské praxi, Jen ho nech vycukat... Do kdy? Do večera, do zítřka? Do pokorného škrábání na zamčené dveře? Ani náhodou...

Tak dlouho to netrvalo. Přišel, když se smířila s tím, že veškerý pohyb slyšitelný v kuchyni, zůstane pouze tam a pouze slyšitelný. Přišel přesně ve chvíli, kdy ve studené vodě nad výlevkou drhla ze šortek tmavé skvrny po srážce se zdí, pevně rozhodnutá přehlušit nikotinovou závislost prací. Vždycky než to zaschne, vtloukala do dcery maminka, a jedině ve studené vodě... - Žádný problém, mami, jiná ani neteče... Tričko tahle procedura teprve čekala, což bylo štěstí, protože by se teď zřejmě rychle soukala do ledově studené mokré látky.

Postál ve dveřích, stejně nevyzpytatelně mlčenlivý jako v noci, stejně zamyšlený, žádné Okay a žádný úsměv. Možná trochu podiv nad tou činorodostí, ale přece musel i předtím slyšet šumění vody v potrubí... Vypadáš, že máš starosti, to nic, to já taky, bosky, ve spodních kalhotkách a s tričkem sotva do pasu... Zrovna tam se díval, na tu hranici černé a bílé, oblouky sahající vysoko nad nahé kyčelní kosti, nad negativ otisků šňůrek od plavek. Kůže v blízkosti černé látky vypadá vždycky ještě bledší než ve skutečnosti, jenže přiléhavá černá je praktická, na co se trápit v bílém krajkoví, zvlášť takhle na cestách...

„Coffee?“ zeptal se a teprve po té nabídce si uvědomila, že přišel s hrnkem. S hrnkem plným vůně. Kofeinový deficit...
Vlézt do mokrých šortek a připadat si ještě trapněji než teď, nebo to risknout? Včerejší extempore s hledáním tampónů...
Stál a čekal, ani krok blíž, Kafe, chceš, nechceš... lhostejný klid, když nepokrytě pátrala po příznaku možného úskoku. Těžko věřit, že tahle náhlá velkorysost je jen projevem lidskosti a nemá nějaký skrytý účel. Čert to vem – pokolikáté už – plavky by toho schovaly ještě míň a ženská s rozbitým obličejem vůbec moc sex-appaelu nepobrala. Navíc, byť by byla sebeštíhlejší, strije pod pasem vypovídají taky své...

Podal jí hrnek a očima přejel popraskanou kůži, pak i hřbetem prstů, nestačila dost rychle couvnout, opařila by se. Zůstal stát, ten krátký dotyk byl úvod k dotazu.
„Children?“
Cožeto...? 
"Kids?" upřesnil to. Ani tak... „Baby?“
Konečně... ale proč se jí ptá zrovna na tohle? I když asi... Příslušná kolonka v cestovním pase byla nevyplněná. Na co ji vypisovat? V době, kdy je praktičtější dětem nechat vystavit jejich vlastní doklady.
„Dvě. Two.“ Dvě a two zní podobně.
Ústup až k matraci, očividně nehodlal vejít, ale ani odejít, opřený ve dveřích si zapálil. Zapalovač držel mezi prsty. Tak dlouho ho držel, dokud opatrně neodložila coffee na zem. Hodil jí ho bez ptaní, jen nastavila dlaně proti tomu přesnému obloučku. Kapitulace, ke kafi a cigaretě si sedla a opřela se o zeď. Tolik milostí najednou by posadilo i Margaret Tatcherovou.

Kouřili mlčky, díval se na ni, jak pomalu upíjí z hrnku a klepe popel do obalu od sušenek, sám měl zřejmě popelník někde za rohem na skříni či na čem, podle toho, jak se tam občas natáhl. Příměří podle pravidel silnějšího. Taky stará taktika. Cukr a bič. Napřed nemilosrdná likvidace veškerých nároků i nadějí, případně velmi názorná ukázka trestu za porušení norem, pak nečekaná, ohromující vlídnost jako pohlazení, po kterém vyměknou kolena i mozek. Pohlazení... S pohledem upřeným do poctivé butely dokonalého hořkosladkého pohlazení zahanbeně přemítala nad tím, jak dobře to funguje.

Když dokouřil, položil popelník na zem a špičkou boty ho odeslal k matraci. Poslušně v něm uhasila nedopalek. Nezapálila si už další, tak jako si nezapálil on. Ale dál tam zůstal a díval se, pořád mlčky a jakoby zamyšleně, dál upíjela a hleděla do hrnku ozdobeného motivem fialových orchidejí, hleděla neméně zamyšleně, a čím blíž dnu, tím zamyšleněji, protože přicházela na to, v čem má to báječně chutnající kafe zádrhel. Nedalo se s tím stejně už nic dělat, šlo to rychle. Viděl to taky. Odlepil se od dveří, s hlavou malátně opřenou o zeď se na něj dívala, když k ní mířil, na co se pokoušet změnit nezměnitelné... K večeři nebude ani ta voda, na svačinu bylo až moc sedativ. Asi jsem byla až moc aktivní...

Přišel dostatečně včas, aby jí z vláčných rukou vzal hrnek, než ho stihla rozbít.
„Hajzle,“ poděkovala mu klidně, jazyk to jediné, čím ještě trochu vládla. Stejně klidně ji položil na bok a přes bosé nohy přehodil shrnutou deku. Takže přece milost, rozhodně lepší varianta než obinadlo a náplast... poslední vjem. Otočení klíčem už neslyšela.

_(další)