Nekonečno 3

Další půlhodina, tohle město je větší a kličkování po něm delší. Zřetelná úleva, když Boxer vystoupil a rozjeli se dál bez něj. Jenže každé plus má své mínus a za všechno se platí. I za úlevu. Náhlé krátké výměny názorů zatím vždycky předcházely nějaké nepříjemné změně, tahle znamenala ruce za zády, zápěstí stažené obinadlem stejně jako kotníky a mlčení pod náplastí na rtech. Ani se nepokoušela o kontakt očima, nedostala možnost. Bůhvíkolikátá vlna bezmoci a ponížení, Tohle přece není potřeba, copak jsem nebyla dost poslušná...?

Žádné další riskantní milosti.

Dravec se za jízdy protáhl na uvolněnou sedačku a znovu si zapálil. Slyšela je občas mluvit, jen málo slov, jako spolu kdekoli na světě mluví dva muži, co se už dávno znají a nepotřebují moc, aby si řekli, co si říct chtějí. Ten nevzrušený tichý hovor má sílu magnetu, aniž by záleželo na slovech... Když slova nic neznamenají, o to víc se do paměti vrývá barva, sytost a melodie hlasů, soutok dvou tichých proudů téže řeky... Studených...

Bůh občas plní přání prapodivným způsobem, touha po cigaretě zmizela. Žádný pojem o čase, ochlazuje se a taky šeří, trnutí v rukou se vystupňovalo do křeče a odeznělo v tupém znecitlivění. Po vedru, šoku a žaludeční nevolnosti zákonitě zimnice. Další zastávka a vystoupil Dravec, čekání, už je tma, pak znovu hlasy, dotyk, na který nedokázala nereagovat, a hlášení ...right, plachta jako hrob, pro jednoho, v dodávce už jen Střelec a country, cesta bez konce. Tohle je velká země, dá se po ní jezdit týdny. Zvlášť pokud se nejede přímo na cílové místo.

Když zastavili naposledy, měl vzduch v sametové noci vlhkou, nahořkle slanou příchuť moře. Ztichl motor dodávky, a pak i ten druhý, auto, co dojelo vzápětí za nimi. Ticho, vzdáleně šumivé ticho s kulisou cvrčků či jaké rovnokřídlé havěti, nepatřičně hlasité bouchání dveřmi v tom nádherně čistém tichu, někdo jde po ložné ploše... Bouchání dvířek od kredence přes tenkou panelákovou zeď... Maminčina autorita ráznými kroky nezadržitelně vstupující do nejlepších snů, skřípění závěsů po garnýži, chlad z otevřeného okna, Vstávat, je ráno! – Ještě chvilku, mami, chviličku, pět minut...

Zase čísi dotyk, hlídací pes ji neopustil, jel za nimi a vrátil se, vrátil se i ten hlas, když odpovídal Střelci, a dotyk se opakoval, pak jí otočil obličej a strhl náplast, musel to být on, přestože ho přes zavřená víčka neviděla, Hej, řekl a znělo to zase maličko netrpělivě. - Nech mě, víš, že tě slyším, víš to, protože pláču, bože, jen pláču, můžu jen to, nic víc... - Vzal ji za dlaně, škublo to celým tělem, zatraceně citlivé znecitlivění... Jak dokonale se elastická pletenina může blížit škrtidlu... Další slzy, než přeřízl obinadlo. Znovu už ne, prosím, už ne... Cítila zaváhání v těch rukou, když se mu pod nimi obracela tváří zpátky k zemi, aniž by otevřela oči. Dlaně opatrně vedle hlavy, opatrně, škubavá exploze v napuchlých zkroucených prstech se přenáší až k ramenům a mezi lopatky, jedině tam je možné zatnout svaly, aby se to dalo vydržet... Vší silou zatnout ramena i s váhou zla, co je nad nimi...

Ani teď jí na odeznění bolesti moc času nedal, posadil ji a opřel proti sobě, nepotřeboval, aby se dívala, obinadlo na kotnících bylo nahrazeno jiným přes oči. Dojít to bude muset sama, po vlastních nohou... Cizí paže jako vodítko i záchytný bod, Musím se držet, jinak si nabiju hubu, ale nejde to, prsty přicházejí k životu pomalu a v křeči. Sklouznutí z okraje auta do neznáma, špatný odhad hloubky a žádná síla, písek a tráva a v pase ruce hlídacího psa, které předvídaly pád. Nenechá mě spadnout... Pak už ji vedl před sebou, podpíral i popostrkoval, přezka pásku, co tlačila do zad a dřela, když cizí kolena podlamovala vlastní a nutila zvedat nohy po prudce stoupajícím schodišti. Chabě se ho pokoušela přidržovat za předloktí, nenávist v pokoře závislosti, nenávist ze závislosti, schod za schodem trpčí a hlubší, desítky metrů do svahu, pravidelně přerušované plošinami na dva kroky po rovině, pak rovina o něco delší a dalších pár schodů, dům s ozvěnou, zřejmě zděný či kamenný, chodba, jedna místnost, druhá a konec. Zavrávorala, jak od ní uhnul, pak cvakl klíč, ...the key..., a kroky ztichly někde venku.

Silence, alien... alien silence...

Malá místnost, maličká, kromě matrace na zemi naprosto holá, jen ve výklenku boční zdi výlevka.  

Výlevka...!

Voda chladila rty i dlaně, chutnala po rezu, ale barva se určit nedala, potmě, vypínač zvenku. Ležet bez hnutí, ležet a nehýbat se a vnímat, jak bodavé pulsování v kůži pomalu odeznívá. Drsný potah matrace jako pohlazení ve srovnání s nekonečnými otřesy na holé podlaze dodávky, milosrdná hojivá tma, měkce ředěná nepřímým měsíčním světlem, nakrájeným na čtverečky podle šablony v okně - mřížka devíti tabulek, vyplněných drátěným sklem, jen jedna z nich částečně vyklopitelná pomocí řetízku z plochých oček. V období CK monarchie a první republiky bylo při stavbě lepších domů obvykle počítáno s pokojem pro služku, tohle vypadalo spíš na komoru či úklidovou místnost...

Voda a matrace - čert vem, že obojí páchne poněkud zatuchle - co chtít víc. Snad jen ještě zbavit se té zimnice, kterou se ani na klikatých schodech nepodařilo úplně rozchodit.

Bůh občas plní přání i bez potměšilých kliček. A svou vůli vloží třeba i do jinak necitelných rukou. Mlčenlivý stín přinesl tenoučkou deku, přinesl-přihodil složenou látku na nohy na matraci a šel pryč. Nenamáhala se ani zvednout hlavu, jenom si přes sebe přetáhla ten neuvěřitelný dar a stočila se do tepla podstatně měkčího, než jaké skýtá pogumovaná autoplachta.

Dost dlouho prosvítal úzký proužek světla pode dveřm, dost dlouho proznívaly útržky zvuků odvedle. Když zašramotil klíč v zámku, zastavil se jí dech, ale neznamenalo to nic jiného, než že skulinou po klíči na okamžik bylo vidět světlo taky. Pak zhasli.

Dodávka odjela. Jen dodávka. Dům ztichl, zámek bez klíče jako znamení opuštěnosti.

Podvědomé napětí v čekání, za jak dlouho se auto vrátí, trvalo to víc než půl hodiny, skoro hodinu, a vrátily se pouze kroky. Jedny jediné kroky. A klíč. A proužek světla v zastavení dechu zvětšený na pruh pootevřených dveří, jimiž Dravec hodil dovnitř batoh. Prohlídka skončena. Neměl bundu, ani to, kvůli čemu ji měl předtím. Vlasy na zátylku ještě nestačily uschnout, triko s několika vlhkými skvrnami, jak se přilepilo na mokrou kůži. S utíráním se očividně nezdržoval. Nahořkle slaná vůně moře...

Byl by zase zavřel, kdyby se váhavě neposadila. Nebyla by se posadila, kdyby...

„Klozet...?“

Zákmit pobavení, Asi říkám kravinu...

Chvilka přemýšlení, pak jen kývl. Do pruhu světla vší silou vložené tytéž pokorné ženské oči jako u pumpy. Vysvětlení netřeba.

Držel ji za paži a udával směr. Tenhle zřejmě jen občas využívaný dům má vskutku daleko k víkendovým chatám v zahrádkářských koloniích. Při stavbě nebylo nutné šetřit ani na penězích ani na prostoru. Obrovská obytná kuchyně, kuchyně, hala, obývák i ložnice v jednom, jen opticky od sebe oddělené a všechno při ruce, on bude spát na té posteli v koutě, hlídací pes na rohožce... Do koupelny i na záchod se vchází přímo odsud, záchod s předpolím umývárny a s bidetem, tak jak se u kulturních lidí sluší, možná prostornější, než ten u pumpy. Jen to okýnko pro veverku je stejné, a ta noha ve dveřích... Ale bez bundy... A bez dívání se...
Kolikrát tohle budu muset ještě snášet, než to skončí... Jak dlouho... Budou mě hledat... možná... Jaká je šance, že budou hledat ve všech opuštěných domech podél celého pobřeží oceánu... Jsme tady sami... 

Bez bundy...

Jedna jediná kabinka. V rohu kbelík s proprietami na údržbu keramické mísy. Z mísy škvírou ve dveřích výhled na ty druhé, na dveře ven. Neovládám zbraně a chvaty akčních hrdinek, ale domácí práce a základy chemie ano... - Láhev se zobáčkem, hustá vazká kapalina... Známá věc, že nejlepší nápady přicházejí těsně před usnutím. A taky na záchodě.

Vida, jak už ruce zase slouží. Stačí tiše odšroubovat uzávěr, spláchnutí - a voda zředila tu hustotu, jen přiměřeně, aby se příliš nezředil účinek. Nejlepší nápady? Nejsem akční... Výdech a nádech... Teď nebo nikdy...

Ustupoval, aby mohla vyjít, chrstnutí do obličeje přišlo v tomtéž okamžiku, něco sice mimo, ale většina tam kam měla. I s typickým zápachem. Reakce na roztok kyseliny dusičné v očích je vždycky stejná, aspoň prvních pár vteřin.

Byla by to stihla. Byla by...
Kdyby předtím za sebou neotočil klíčem stejně jako u pumpy, což jí uniklo. Zoufalý pokus otevřít, vteřina navíc, zbytečná vteřina...

Poslepu ji celým tělem přirazil na ty dveře, na kliku, na klíč, the key..., dech vymáčknutý do krátkého vzlyku - bez zaváhání nasáhl paže pod rameny a plnou silou s ní mrštil vedle o zeď. Jen dlaně jako nárazník... Chabý... Černo před očima... Držel ji znovu, ještě než se sesunula na kolena. - Nenechá mě spadnout... 

A pak to zopakoval.

_(další)