Nekonečno 2


Nejeli do města, ale od něj. Z ticha ludprázdnosti na hlavní tah, pak provoz slábl, přetrvala jen zvuková kulisa klasického country z autorádia, kýčovitě tahavé slaďáky střídající rádoby drsné kovbojské rytmy, ti dva si zapálili a Dravec taky, a zatímco klepal popel vedle sebe, nechal ulevit aspoň rukám, ztuhlým z nehybnosti. Posunout je o kousek, o kousíček... I předsmrtným zvířecím ochromením se prodere cosi jako stín bytí, nutkání po úlevě, klouby a kosti...

Konečně možnost kradmého pohledu na zápěstí... sotva půlhodina...

Tyhle cigarety nebudou super lights, spíš o dost silnější... Kuřák... Plamínek zapalovače... Bože, zbav mě chuti na cigaretu... ať zapomenu... 

Jiné město, menší, a znovu ta dlaň na krku, nehnu se, ani se nehnu..., křižovatky a cukání podlahy pod obličejem, popojíždění v koloně. Vedro k zalknutí, ani otevřenými okny se bez rychlé jízdy těžký vzduch vzadu nestačí obměnit. Z krátkých vět, co přeletěly tam a zpátky, se dalo vyslyšet víc než soustředění na provoz... - Žaludek se sevřel o něco víc, zážeh naděje, možná, že to slovo zachycené jako policie... Snad bouračka, těžko říct při výhledu omezeném na čísi boty.

Pohnuly se. Překročily... Ruka na krku ztěžkla, Nehnu se...
Sklouzl dolů, a než se stačila nadechnout, pod vahou celé délky těla jakékoli naděje pohřbil. Jedno natáhnutí se stranou a zašustění pogumované plachty dokonale uzavřelo společný hrob. Nepromokavá, neprodyšná... plát plechu by byl možná milosrdnější. Kapacita plic jako ve svěrací kazajce, Bylo by slyšet, kdybych zakřičela? - Nezakřičela, ležel na ní, koleny jí tiskl nohy k sobě, Bolí to..., a taky tlačí, podlaha auta i hmat, jakým jí jistí zavřené rty i lokty přimáčknuté k žebrům současně, jen jednou rukou, zatímco ve druhé... - Asi není problém odhadnout skryté myšlenky. Tohle cvaknutí znala moc dobře - ne tak studeně strohé jako u pistole, podstatně delší, hladké otření se kovu o kov, šustivý zvuk čepele vystřelené s rychlostí hadího jazyka...

Něco velmi tiše řekl, jedno slovo, dvě, bylo to sajlens? Skoro všechny románské a saskokeltské jazyky stojí na latině, latinsky by to bylo silentium... Scientia est potentia.

Blížili se k tomu místu krokem několik minut, country je dobrá kulisa pro atmosféru pohody při jízdě autem, zastavili je, jako zřejmě zastavovali každého, stroze slušný dialog a kontrola dokladů, Někoho hledají... Já to být nemůžu, na to je ještě brzo... - Nekonečné dvě minuty, na zátylku horko soustředěně pomalého dechu, na obličeji ruka s prsty jako svěrací past a štiplavá špička nože pod spodní čelistí, pach mužského potu a cigaret...

Cítila to ještě dlouho potom, kdy už všechno pominulo a dodávka nabrala rychlost i čerstvý vzduch.

Úleva exhumace na pokraji udušení, přesunul se zpátky za sedačky. Nepřišla žádná námitka, když se skrčila na bok, vydýchávající se klubíčko, co hledá prostor – jen hmátl a přitáhl si ji blíž, mezi mantinely pokrčených kolen, do závitů chapadel chobotnice. - Kdysi, ještě před svatbou, večery u táboráku, dobrá poloha, při níž oba vidí na plameny, pocit bezpečí za zády i odevzdání se do útočiště prostoru ohraničeného vlastnicky ochranitelským objetím... - Tohle není milenecká romantika. Ohraničení prostoru. Možná to ani nebyl dobrý nápad, pro trochu pohodlí na sebe zbytečně obracet pozornost.

Je to podobné jako... zvláštní asociace... jako při porodu. Zdlouhavý, nesnadný boj s mnoha nepříjemnými lékařskými procedurami. Jsou ženy, které by k tomu ani doktora nepotřebovaly, jsou takové... Závidím jim... V rukou soustředěně pracujících lékařů často jako by člověk přestával být člověkem a stává se jen tělem. Poníženým objektem potřebných zásahů a úprav, chápaných, trpně snášených a nenáviděných... Je třeba při nich odpreparovat myšlení od nervových drah těla, otupit vnímání, soustředit se na jakoukoli bezvýznamnou maličkost, třeba na tikot vlastních hodinek, a ignorovat, co nejde změnit. Nesnažit se pochopit přítomnost. Nepřipustit pád do do bezmoci... Impotentia...
 
Oči na hodinkách, ale čas není už tak rozhodující. Prostě je kam zakotvit pohled, známé robustní tvary, maličko hranaté, spíš sportovní než módní doplněk, uklidňující tlak dokonale přizpůsobené délky širokého měkkého pásku, kombinace černé a hnědé, důvěrně stálý tlak. Nejen časomíra, hlavně srdeční záležitost pořízená před lety z první výplaty, vodotěsné, nárazuvzdorné hodinky, svoje vlastnosti už mockrát osvědčily. Timex Expedition, angličtina je matoucí snobismus na otisku jedné vzdálené země...

Vlastně mám štěstí...

Je to jako vždycky, v celém jejich domě není jiného člověka, s kterým by se výtah zasekl už třikrát, ale pokaždé to bylo tak šikovně mezi patry, že zůstala aspoň škvíra, kterou se bez velkých osvobozovacích akcí mohla protáhnout ven. Pokud mělo prasknout někde něco na autě, prasklo to, když řídila ona. Ale nikdy v plné rychlosti, i ty brzdy tenkrát vypověděly těsně poté, co opustila rušný provoz svištící po hlavním tahu a zastavovala na polní cestě. V poli bylo měkko.  

Vždycky jsem měla štěstí... 

Podle slunce teď jeli převážně na západ. Další krátký rozhovor. Zpomalili, klapavý signál blinkru, objetí chobotnice jednoznačně pevnější, přitáhl si ji ještě blíž, musela si sednout mezi těmi koleny, zznovu mrazivě výmluvné cvaknutí a hlava pod jemným ostrým tlakem uhýbající do záklonu až po zarážku nikoli ochranitelského ramene. Tamten, v autě, ten je podobně opřený a hlavu má taky zakloněnou, ale nic ho už nebolí... Palčivé sáhnutí nikoli na tváři. - Za jak dlouho ho najdou?

Ještě než zastavili, promísil se vzduch v autě s výpary benzínu. S očima upřenýma do jediného možného směru, na strop auta vzadu, si podle zvuků snažila představit tu pumpu, moc rušno tady nebylo. Bouchnutí dveří, vrčení čerpadla, pár metrů popojetí a pár slov. Ti dva vepředu vystoupili, přestávka, příležitost koupit něco k jídlu, k pití... - Kafe? Možná to říkali a možná to byla jen sluchová fata morgána z deficitu kofeinu. Sklenice plná čiré ledové kávy... nebo čehokoli, co by zchladilo napuchlou tvář, bolavý ret, rty praskající suchem nejen z vedra. Jenže žaludek pořád nestojí za moc. A taky...

„Potřebuju... toaleta...klozet...“ Díky bohu za některé mezinárodně platné výrazy.

„No.“

Zřejmě příliš vousatá záminka k procházce. Jak to říct cizímu chlapovi, jak to říct, když tyhle problémy se ve filmech zásadně neřeší...

„Menses...“
„No.“

Zmlkla. Panebože, snad mi zastaví někde dál, čert vem, kde a že se přitom budou dívat...

Pomalý pohyb kolem těla, jako když se rozplétají hadí kličky. Otočil si její obličej k sobě a chvíli ji zkoumavě pozoroval. Klidně se dívej, žádná chladnokrevná akční kráska, jen ženská vyděšená jako malá holka, dělá se jí na zvracení...

„...k...,“ řekl, o stupínek pomalejší a tišší intonace, samohláska něco mezi e a čímkoli, jen ta intonace dává tušit, že nemluví o klíči. Ale teprve až když k ní posunul batoh a a s nožem pod bradou jí dovolil tam sáhnout, uvěřila, že skutečně přistoupil na tu částečnou milost.

Ani manžel po víc než dvanácti letech společného života nepřekonal zábrany a vždycky rozpačitě uhýbá očima před těmihle nepostradatelnými drobnostmi... A ty se díváš... Na diskrétní přítomnost dobře placených hlídacích psů jako na atribut přepychu se zvyknout dalo, člověk je prostě po pár dnech přestal vnímat a jejich vzdálené, nehybně profesionální tváře se nijak zvlášť neotiskly do paměti. Neplacený hlídací pes nebyl ani zdaleka diskrétní...

V pokleku na kraji ložné plochy názorná instruktáž, jak to bude probíhat. Musela si rozpustit vlasy, - aby nebylo vidět... - paže kolem krku má napohled daleko k železnému obojku a v dlani by smrt skrytou do rychlosti hadího jazyka taky nikdo nehledal. Jiná varianta zdánlivě nejdůvěrnějšího objetí, vzájemného objetí, přitáhl si její ruku kolem pasu a prsty jí zasunul pod pásek, Hm...? Poslušně se tam držela, než naslinil prst a setřel zaschlé stopy kousek pod rtem. Mlčenlivé přezkoumání, zdali bylo všechno pochopeno.

„Silence,“ potvrdila velmi tiše.

Na okamžik jako by se snad i zasmál. Do něhy to mělo daleko.
A otevřel.

Seskočení se nepodařilo dokonale zkoordinovat, rychle vrátila od pásku sedřené prsty, kam patřily, když jí za zády stiskl nechtěně unikající zápěstí. Měl rychlé a přesné reakce, docela pochopitelné, vzhledem k tomu, co cítila podpředloktím ruky. Všichni je mají... pod bundou... pod sakem... A mají i to, co je cítit u krku... Kdysi ten vystřelovák doma, pružina byla silná a čepel nevyběhla ven zdaleka tak snadno, jak předvádějí v televizi. Zkoušela to, o něco starší a silnější bratr se smál její nešikovnosti, nojo, ženská..., ale o moc úspěšnější nebyl. A pak se konečně povedlo - nůž mu projel skrz dlaň jako po másle. Silná pružina.

Šli bok po boku nedlouhými kroky sehraných milenců za roh budovy, krajina okolo samá tráva a křoví, donekonečna mírně zvlněná fádní rovina, naprosto neobydlená. Ospale klidná pumpa v ní jako ostrůvek života u cesty z nekonečna do nekonečna. Jedno jediné jiné auto u stojanu, jediný řidič lhostejně odemykající nádrž. Tak lhostejně...

Jedno jediné umývadlo v maličké umývárně, kde ji pustil a zavřel za sebou, jedna jediná přístupná kabina s toaletou a s oknem, kterým by se protáhla tak leda veverka. Tam ji zavřít nenechal. Špičku boty mezi dveřmi, za nimiž stál, měla před očima celou dobu. Boty... Ty si budu pamatovat do smrti... Ale nedíval se, na tuhle intimní manipulaci už ne.

Prý se dá všechno použít jako zbraň, jenže co použít, když nikde není vůbec nic. Ani pitomá štětka na čištění mísy... Napsat vzkaz... čím... i vlastní krve už málo, měsíčky končí.. Čím, leda tak... Ani to tady není, ani vlastní . Zoufalé asociace. Tonoucí se i... Dejte mi stéblo a budu plout... nebo nehtem rýt do zdi vzkaz...

Komu? V jaké řeči?

Spořádaně se vrátila do zorného pole hlídacího psa a zastavila u umývadla, ani zrcadlo tu nebylo, možná dobře, že nebylo. Ve rtu pulsuje i teď, lepší nevidět... Popošel k těm druhým dveřím a čekal, chlad v očích, v očích... co má v očích...? Neměla jsem... Jsme tady sami... Voda teče nazdařbůh. Ženská vyděšená jako malá holka... Jenže tak malá už nejsem, abych nepoznala... Společný hrob. Váha cizího těla. Ještě dlouho potom... Potentia...? Ne všechny muže odradí měsíčky... Tak co chceš...? Dobře víš, že si nedovolím ani pípnout... 

Kroky za dveřmi uslyšeli oba současně. Vzápětí někdo zkouší otevřít, je zamčeno zevnitř.

Možná propásla vhodný okamžik, jenže myšlenky, kličkující v chaosu paniky, nestačily držet tempo s instinktivními reakcemi, a než se jí vybavilo help, bylo pozdě. A možná dobře, že bylo pozdě. Protože tak, jak se maličko napřímil s rukou mizející za zády a s pohledem upřeným na zamrzlý nádech mezi pootevřenými rty... cvaklo to... Help... help me...

Rozhořčeně tázavý ženský hlas zvenku. Některá rozhodnutí přicházejí jako blesk, jen intuitivně pochopená nutnost, když není čas.

„Moment, please...“ zavolala a nevěřila, že vůbec něco řekla.

Nespustil z ní oči, téměř neznatelně přikývl, ale žádný náznak úsměvu, jen mlčenlivý chlad. Strnulá děsem svírala okraj umývadla a voda pořád tekla. Dovedu si to představit... Jedno špatné slovo... Nedokázala by tu cizí ženu varovat, ani před ním, ani před těmi dvěma tam venku. Nedokázala by vůbec nic. Dovedu si to představit... Odemkl bys... 

Definitivně se jí zvedl žaludek. výstraha nevýstraha zpátky nad mísou, zvracela, zvracela z horka, z bolesti hlavy po ranách v hale, z nezvladatelného tlaku strachu, tak jako vždycky ze všeho, co nejde zvládnout, žaludeční vzpoura coby nedílná součást maturity, všech vysokoškolských zkoušek, závěrečné jízdy v autoškole i prvního nástupu do práce... Zvracela a pak už jen klečela a nechala běžet tu nekončící křeč, z toho, co bylo, i co mohlo být, z toho, co ještě bude...

...kay, řekl.

Zvedl ji, tolik trpělivosti a času zas neměl, sotva tak na to, aby ji nechal znovu opláchnout nad umyvedlem.  Naaranžoval už nacvičené vzájemné objetí a odemkl. Zásah vlnou sálavého vedra, bodavé slunce hodně blízko obzoru nutí sklánět hlavu. Střídání dne a noci je reálně pomalé. Ta postarší žena stojí opodál ve stínu pod střechou a jen se chápavě pousmála, když se jí dostalo stručného a zřejmě logického vysvětlení, jeden důvod mužské přítomnosti na ženské toaletě je vždycky zcela pochopitelný - asistence při nevolnosti přítelkyně, laskavá asistence, samozřejmě, určitě stejně laskavá jako ten laskavý, shovívavě tolerantní, klidný hlas, s takovou samozřejmostí se přiznávající k pochybení během cesty. - Alkohol...? Ježíši... bodl by...

Oba v autě kouřili, zjizvený vystoupil, cigaretu zahodil a šel dozadu otevřít. Významně jízlivý náznak úsměvu, když na ně čekal, a pak poznámka, po níž se zasmál jen on, evidentně se týkala toho objetí, tak dokonalý obraz partnerské harmonie... Dívala se pod nohy, nejen kvůli slunci, zahozená šance...raděj to nevidět... Zavřít oči a nevidět vlastní zvraceníhodnou pokornou poslušnost... zbabělost... - To slovíčko, taky mezinárodně známé a objevující se v nápisech sprejerů snad všude po světě, to slovíčko slyšela dobře.

Rozevřená křídla plechových dveří, brána do pekel. Co ďábel schvátí... Ale aspoň už se ti nepozvracím tady... Tentokrát jí dovnitř pomohl šetrnějším způsobem, narážek si nevšímal. Jemu to jde, nevšímat si potměšile kalkulujícího výrazu za boxersky neforemným nosem... Jizvy, ucho a nos, bije pěstmi - možná skutečně boxer, udělaný a ramenatý, krk se téměř nemůže vejít do límce košile...

Dobrovolně přijala polohu vleže – jiná stejně nabídnuta nebyla - nicméně když se rozjížděli, v nezvládnutém impulsívním záchvěvu děsu se otočila k sedadlu spolujezdce, odkud zněl hovor stále na totéž téma a začalo se to nápadně podobat návrhům. Neuchytily se. Hlídací pes je dobře vycvičená šelma, co nepustí kořist svého pána, ale ani nikoho k ní.

Ruka na krku ji od boxera odvrátila a další důvod k dotyku už nebyl. Jen krátký zamyšlený pohled, z něhož ji zamrazilo: Takže něčemu přece jen rozumíš... 

Rozumím.

Na všechno nejsou třeba slovníky.

_(další)