Nekonečno 1
Zabili ho. V uzavřeném prostoru chátrající tovární haly, vybavené jen bludištěm kovových pater a schodišť, má zvuk výstřelu překvapující sílu, škublo jí to celým tělem a odhodilo ruce od zrezavělé příčky, o niž se opírala, aby na tu dálku udržela snímaný obraz neroztřesený. Pár okamžiků záznamu neurčitého prostoru naproti, kamera je hladká, oblá a pevná... dost pevná, aby se do ní daly zatnout prsty, zatnout, sevřít, držet se něčeho, jako se člověk potřebuje držet, když se probouzí ze zlého snu, křečovitě slepý, zkroucený děsem a ztracený v prostoru i čase, nebýt, nevidět... nechci to vidět... Slepota neznamená nevidět... Nádech a výdech...

Nespočet zrezavělých příček, zábradlí a mříže pater, vždycky se nějaká trubka nebo traverza někde připlete do záběru... Točila dál, když dva v rukavicích prohledávali oblečení mrtvého i každý centimetr v autě, druzí dva mlčky přihlíželi. Jediní živí lidé široko daleko, míle za městem, do tropických veder nepřiměřeně oblečení lidé, sako nebo bunda, pod obojím musí být k zalknutí... Během posledních pár dní zjišťovala, jak nepříjemná je nutnost přehlížet nepřehlédnutelnou a téměř neustálou přítomnost takhle příliš oblečených lidí, jak obtížné je nemyslet na ně, na jejich profesionálně nezúčastněné obličeje, nemyslet na to, co si za těmi obličeji asi myslí oni - očividný chlad cizorodých molekul, volně proplouvajících zahradou či v poněkud méně volné vzdálenosti tiše a důsledně doprovázejících řídící složku kdekoli a kamkoli mimo dům. Hlídací psi. Diskrétní stíny, zaměstnané za pravidelný plat.
Ne každý objekt zájmu nepřiměřeně oblečených lidí o takový zájem stojí.

V hledáčku začal nedvolatelně blikat výstražný symbol – konec pásky. Nezbylo než odložit kameru do tašky. A tiše čekat. Při troše štěstí...

Ty máš ale štěstí, říkali známí, když se dělila o tu trochu šokující radost. Bodejť – komu by se nelíbilo mít příbuznou, která získala atraktivně znějící příjmení a atraktivní společenskou úroveň k tomu, a to vše díky pohlednému, ani ne o moc staršímu, víc než výborně zajištěnému... Svolnému pozvat příbuzné své ženy na návštěvu. S malou finanční dopomocí. (Malou? Jak pro koho...) Oslava narozenin byl oficiální důvod, který se k uskutečnění dlouho odkládané návštěvy hodil a který se dal těžko odmítnout. Oslava prvních narozenin, prvního roku, který uplynul od okamžiku, na nějž se dlouho čekalo. Ani princům na bílých koních nemusí být dáno všechno, co je pro plebejce samozřejmostí. Ani člověku, který se na vrchol mezi nejmocnější vyšplhal neomylným polykáním těch slabších, nemusí každá fúze vyjít podle jeho představ. Příroda nepracuje se spolehlivostí bankovních úředníků. A když se konečně podaří, v co už téměř nikdo nedoufal... Nikoli dědic, ale dědička. Maličká, křehká a velmi, velmi zranitelná následnice trůnu, narodila se o dost později, než se čekalo, a přesto příliš brzy, se spoustou komplikací. – Na dva týdny ji teď máme doma... - mezi řádky štěstím a mateřskými hormony zaplavených mailů bylo hodně o únavě, o beznaději, která se jako jedovatý had přese všechnu snahu a vůli tu a tam prosmykne vírou, že Bůh nedává, aby vzal. Nakonec nevzal, ale dlouho to trvalo, dlouho. Přijeď... - Trochu ji překvapilo, když tohle pozvání přišlo, kdysi v ně v rámci hezkých snů potajmu zadoufala, ale za reálné je nepokládala. Jednou za čas pár slov či fotografií elektronickou poštou přes moře muselo stačit. Sestřenice, co si byly celé dětství víc než sestry, patřily minulosti. Těžko vrátit spikleneckou důvěrnost potajmu prošeptaných noci, symboliku tajných gest, hodnotících okolní opačné pohlaví, těžko ulevit duši, která se s přibývajícími roky čím dál častěji ohlíží zpátky a děsí se z toho, na co všechno se už jen vzpomíná. Je tohle stárnutí? Říkat bylo to krásný a cítit jak to zabolí, že už nikdy...? Aspoň na chvíli, aspoň vědět, že se to neztratilo, že se nikdy nic neztratí... - Ne že mi tam zůstaneš, varoval ji v žertu manžel. - Jen tři týdny, ujistila ho a upřímnou pusou jemu, dětem i tchýni vykupovala tu toleranci, s níž byla na čas velkoryse sproštěna povinností manželky a matky...

Hlasy se změnily. Porada... ticho a kroky... Neodcházeli, rozcházeli se. Zatím nenašli, co hledali, ale když vytrvají, něco najdou určitě. Kout v bludišti, batoh... doklady... Tady nahoře je to jen kousek k otevřenému větráku, kudy vlétají ptáci, jen kousek k vylomeným dveřím na venkovní schodiště, za betonovou zdí pár desítek metrů zpustlé louky a pak cosi jako les, jestrli se tomu řídkému houští tak dá říkat, ale aspoň nějaká možnost, aspoň pokus...
Plechová bedna, ideální základna při pozorování života v hnízdě, za ní úzká tmavá škvíra, ideální úkryt pro fotoaparát i kameru. Život - na té kameře měl být zachycen život, jak začíná, ne jak končí. A rozhodně to nemělo být to poslední, co její uživatelka natočí.

Stahovala se opatrně, hodně opatrně, i když pozornost těch okolo auta byla zaměřená do úplně jiného směru než kamsi pod děravou střechu. Nedobře je na všech čtyřech se žaludkem v krku - bušení srdce musí být slyšet až tam dolů... Plíživým šnečím tempem k venkovnímu schodišti, těsně pod střechou a kolem hnízda... Příliš blízko, byla to chyba. Dravčí křídla zašuměla znovu, poplašený únik i markýrování útoku současně, ostře chraptivý bojový pokřik odvádějící pozornost domnělého nepřítele. A připoutávající pozornost toho skutečného.

Jen jeden z těch čtyř zvedl hlavu, jen jeden porozuměl ptačí řeči a varoval ostatní. Kdyby byl šel dál pod kovovou konstrukci, byl by to stejně on, kdo by našel stopy po dočasném osídlení lidskou bytostí. Místo toho se pár kroků vrátil a rychle stoupal po mřížoví strmých schůdků, bez zájmu o mezipatra, přímo až nahoru. A pak pomaleji, velmi tiše podél stěny, k otevřenému větráku, k vylomeným dvířkům... Neviděla ho a dech slyšela jen svůj vlastní, ale jemné chvění kovu pod vahou kroků člověk vycítí, stejně jako těsnou blízkost zdroje strachu. Přejdi... jdi dál a přejdi tohle místo...
 
Akustika tovární haly... I za plného provozu, běží-li všechny motory všech agregátů, lisů, válců a jiných lidských výmyslů, co se do takové haly vejdou, se zařinčení padajícího plátu plechu tím ohlušujícím babylónem zvuků prořízne jako první úder zvonu šumem hovoru v kostele. V hrobovém tichu je to úder do uší přímo na zvonici. První a jediný. Ne poledne, ale umíráček, když se vlnitý plát u výklenku továrního okna odklopil a skácel na ocelovou konstrukci patra. Stačilo do něj kopnout. Odhad velmi blízký jistotě, jinde se už podobný úkryt nenabízel. Jeden dravec s křikem kroužil pod střechou haly, druhý, nehybný, mlčel.

Hrdinky akčních filmů bez výjimky disponují skvělou fyzičkou a bravurně ovládají asijská bojová umění, z téhle situace by se vysekaly holýma rukama. Bože, nejsem akční hrdinka... ani omylem... Zajíček v své jamce... nadšení dětí v mateřské školce... Schoulená do co nejmenšího klubíčka a ještě trochu shrbená, jak se krčila pod plechem, jen s hlavou zdviženou objímala rukama kolena a dívala se na něj, ne na tu pistoli, ale na úzký, bez náznaku citu či aspoň pocitu soustředěný obličej a do očí, ze kterých se dá přece vyčíst, kdy...
Takhle nějak bylo tamtomu dole...?
 
Zvířata prý v nejvyšším stresu před smrtí přestávají vnímat bolest, jakoby v ochrnutí, ochrnula jsem, necítím, nemyslím, nedýchám... Ty dravčí oči neprozrazovaly vůbec nic, jen chladné uvažování. Volali na něj. Woman, odpověděl, známé slovo, mluvil s nimi, aniž by z ní spustil oči, jako by předpokládal reakci na ten hlasitý dialog. Nebyla schopná žádné reakce. Ptal se. Až když otázku zopakoval, tiše a netrpělivě krátce, pochopila, že se ptá.

„Nerozumím...“

Musela napřed najít hlas v mateřském jazyce, než dokázala stvořit ekvivalent v té hrůzostrašně neumělé angličtině. Protáhnout samohlásky, podržet jazyk někde vzadu na patře, nehuhněj... pámbů ti dal pusu, tak ji otvírej, když mluvíš... Ouvej, vždycky to nejde, mami... Horký brambor, převalit a procedit přes zuby, koncovku polknout - a nezapomenout na zájmeno, Aj... a cosi mezi Kent a Kant...
 
Viděla to přeskočení svalů na čelistech, jako když člověk bezděky zatne zuby, kratičký okamžik měl v pohledu... něco... zákmit... - Tak jinak. Aj dont spík ingliš...
 
Malý pohyb palcem, Teď... A vzápětí svíravě náhlá trýzeň návratu vnímání, když se ozvalo jen cvaknutí a natažené ruce povolily. Na co pistoli, na zajíčka v jamce...? Posunky... zdvižený prst, pak dva, taky otázka, One, odpověděla - one, two, three, angličtina prorůstá světem jako tráva prasklinami asfaltu a paměť na sebe lecjaká slůvka nalepí, jak se vlastně řekne Sama...? Přece jsem to věděla... v nějakém ustáleném slovním spojení to bylo... Ukázal dolů a naznačoval dál, ptal se na to, co hledali, Nerozumím...
Ptal se pomaleji, krátce, ale byla to jedna souvislá hladká vlna, hledej kapku v moři... Když se v něm topíš... Neptej se mě...

Pořád se strnule držela těch očí, když na okamžik jako by vážil, co s tím dál. Pohyb - zvedl ji za ramena a prošacoval, s chladnou nezúčastněnou rutinou, po prsou, kde kromě volného trička nebylo za čím něco skrývat, po bocích elastických šortek bez kapes a ještě hloub, bez ohledů jí zajel až mezi nohy. Nesahej... - Sekla ho po zápěstí, jenže než sama v úleku stačila ucuknout – co jsem to udělala... - držel ji za zápěstí on a jediným škubnutím ruky ji otočil tváří ke zdi. V sandálech naboso hledat nemusel.


Nesahej na mě...
Nerozumím...

Ani za jiných okolností srozumitelnému ukázání směru bradou nejde rozumět. Jenže jiný směr není. Vzal ji za paži a postrčil před sebe. Kdyby pomohlo upadnout... Nepomůže. Nenechá ji upadnout, s těmi prsty zarytými pod ramenem. Po ztvrdlých nohou dolů, a tam...? - vyhnout se pohledu na auto otevřené dokořán, pozdě - osamocená nehybnost, hlava zvrácená dozadu, někdo, kdo ještě před chvílí mluvil, díval se... Věděl to, věděl to už předtím, než ho našli, další dvě auta po dvou lidech, věděl, že ho najdou, už když s tou krvavou skvrnou na břiše zajel do haly a pak, když jí naléhavě opakoval jen „jdi, jdi pryč...“
Tomu rozuměla, ale nestihla. Neměla se vracet k pozorovatelně pro kameru a fotoaparát... - Pane Bože, nejsem ze Tvých poslušných, ale dostaň mě z toho, a slibuju, že už nikdy nepojedu nikam, kde se nedá domluvit rusky nebo francouzsky...

Stisk ruky na paži pod ramenem, i bez potřeby znalosti řeči srozumitelné sdělení. Paradoxně dávalo sílu stát na nohou a jít. Šizejljn, řekl těm třem dole - dravčí tvář a dravčí hlas a tři tváře... Bože, dostaň mě z toho... tři tváře jsou už příliš, když mlčenlivě měří – ejljn...? Je to pěkná řádka roků, co se tohle slovíčko zafixovalo ve spojení se vzpomínkou na nekonečné hodiny strávené nad klávesnicí počítače. Vůbec první hra, na které si vyzkoušela, jak snadno se dá zabít den i noc, když člověk propadne vášni lovu na nespecifikované kosmické vetřelce. Alien! blikalo každou chvíli tučnými písmeny výstražně na monitoru při imaginárním průzkumném letu nad obzorem. Zubatý horizont byl záludný, občas potemněl a ztratil se, a když člověk zapomněl sledovat výškoměr, rázem měl o život míň. Nereálně rychlé střídání dne a noci při hledání cizinců ve virtuálním světě. Tohle nebyl virtuální svět, a přesto se realita zdála jaksi absurdně nepatřičná.

Kolik že mám životů?

Ten, co nestřílel ani neprohledával, se sklonil a vytáhl klíčky ze zapalování, jednoznačné gesto, jak jí je podržel před očima, Ky, takže ky je klíč? To bývalo kdysi na sirkách... the kej, safety mač zafixovalo se v paměti, správně je ky, sejfty – bezpečné zápalky... opatrný souboj... Anglický slovník – nejzajímavější četba před cestou, jenže jediné poučení, které z něj vyplynulo, bylo, že dobrá polovina slov může znamenat celkem cokoli. A že číst a slyšet je nebe a dudy. Zprávy na CNN nebyly srozumitelnější ani po několika hodinách strávených s půjčeným výukovým cédéčkem. It is a pan? Yes, is it a pan. – Kdo by za sejvt hledal satelit... A oni hledají klíč...

Zavrtěla hlavou, Nemám ho... ale i kdybych měla...

Asi jí ta odpověď trvala moc dlouho, ticho naproti zle říká něco o nedůvěře a stačí jen mlčenlivý pokyn, aby někdo jiný... Jiní, kteří pracují rukama, je mají pohotově přesné - prsty zaťaté v obličeji bolí, Nemám ho..., hlava naráží na tělo za zády, to tělo je jako chobotnice, jako sklapovací past, co se sevře a nepustí, nenechá uhnout, upadnout, bezeslovný tlumočník, jasně sdělující, že to bude doopravdy, až moc doopravdy, škrtnutí zapalovače, no safety..., dlouhý plamínek bez cigarety a za ním oči s plamínky potěšení, obojí kruté, No! - všechno je doopravdy, Nemám, přísahám..., sáhnutí ohněm se prožehlo do hlasu... Nemám, nemám, nemám...

A taky do všech svalů. Zkroutily se ty jediné, které v sevření chobotnice zkroutit šlo - cítila jen úlevu, když koleno narazilo do měkka před sebou...

Byl to dobrý zásah, přesný. Plamínek couvl a zhasl. Všechny plamínky. Zapalovač zmizel v zavřené pěsti. - Co jsem to... - Zděšení před ránou, při níž je slyšet zapraskání v uších a pak chvíli nic, není kam upadnout... - druhá, hlucho, hlucho a tma.

Třetí úder nepřišel. Chobotnice ji nenechala upadnout, jen proklouznout mezi povolenými chapadly na zem, na kolena, do nikam... Půlka hlavy dutě pulsuje a vnitřek úst má podivnou chuť... Hořkoslanou chuť, trochu jako slzy, jenže hustší...

A je ticho.

Tohle není ani trochu virtuální svět.

Nechali ji tak, s čelem na dlaních si uvědomila kroky, jedny slábnoucí za zády, druhé rychle stoupající se vzdálenou ozvěnou chvění kovu. Ještě hledají, budou hledat, dokud nenajdou. Co najdou? Lepší nezvedat hlavu, nevidět, nebýt... Oči by stejně prozradily víc než jen strach z pohledu na nohy, které tu zůstaly stát. Kroky na schodišti se vracejí k hnízdu...

O nic jiného než o to hnízdo nešlo, i když kdoví... V letadle seděli vedle sebe, bylo příjemné mít ho tam, mít se na koho obracet, když žaludek se houpal už při pohledu na masívní plášť letadla, polykající mravencí lidičky. Všechno je jednou poprvní, ale cestování letadlem patřilo mezi představy, při nichž se svíral žaludek až příliš, žaludek, který i na řetízkový kolotoč reagoval nepřiměřeně. Kinedryl a pozorný společník ochotný ke konverzaci bylo maximum, co se dalo proti klaustrofobii a sklonu ke kinetózám udělat. Možná i díky vláčné otupělosti po tom kinedrylu padly rozpaky, které vůči němu léta pociťovala. Na rozdíl od jeho sestry si toho spolu nikdy moc neřekli, jako dítě se zdál být tichý a vážný, občas až bezbranný, přiznej si to, naprosto nezajímavý, nudný... Někdy asi člověk musí toho druhého začít potřebovat, aby ho uviděl jinýma očima. Ježíši, Tome... hlesla zděšeně, když se letadlo zhouplo a vzápětí propadlo volným prostorem - kam se hrabou kolotoče... Smál se, měkce, skoro něžně, to jak se ho najednou křečovitě držela za ruku... Asi je k smíchu vidět takhle volat o pomoc ženskou, která léta okázale dávala najevo hrdost, že si vždycky dokáže pomoci sama. Smál se a pak ještě víckrát, i když nebyl důvod.

Smál se hezky. I to, jak samozřejmě sevřel prsty kolem jejích, bylo hezké. Bratranec. O čtyři roky mladší, ženatý, tři děti... Povoláním fotograf jakéhosi časopisu (Živa? Nebyla si jistá, mluvil o tom ze začátku v letadle, ale to se jen těžko soustřeďovala, a pak jí přišlo hloupé se znovu ptát.), autor několika dokumentárních pořadů o přírodě. Z luxusu hlídané rezidence mizel, aniž by hlásil kam, s fotoaparáty, sám. On mohl, byl zvyklý cestovat, vyznal se, domluvil se. Když při jedné večerní cigaretě seděla na verandě, vynořil ze tmy se jako duch, smál se a nabídl spolupráci:   Já fotky, ty průvodní slovo.

Nebylo těžké přijmout nabídku na výlet. Původně chtěl jen nafotit romanticky ponuré obrázky z opuštěné průmyslové zóny, ponechané svému osudu a zarůstající v daleko životaschopnější konkurenci. Titulek k zamýšlené sérii mu vymyslela, ještě než na tom místě vystoupili z auta, Zánik civilizace, nic originálního, ale znělo to dobře. Něco jako Planeta opic v mikrokosmu, zoufalá ztracenost a nepatřičnost trosek arogantní kultury pána tvorstva, jak symbolické... Bludiště rezavých pater, rezavých plechů, rezavé trávy prorůstající křovím. Eldorádo dobrodružné mysli a představivosti, atmosféra... čeho... - Netočili tady taky nějakou detektivku? kulisy přímo kýčovité. – Myslím že ne, smál se, filmaři si takovou příšernost radši postaví vlastní, aby ji pak mohli nechat vyletět do vzduchu... Tak jak to má být ve správném akčním filmu, pár rozmlácených aut, pár efektních výbuchů a nakonec vítězství jediného mužného hrdiny (případně mužného hrdiny a sexy hrdinky) nad celým gangem padouchů...

Fotili a filmovali kdejaký pohyb drobné havěti, kdejaký detail, charakteristický pro pozvolnou změnu lidského díla zpátky v dílo přírody. Pak uviděli ty dravce, a hnízdo... Obludná stavba, která přednedávnem vytlačila divoká zvířata z jejich teritoria, se po splnění původního účelu stala jejich útočištěm. Kamera zachytila útržky zrození života v tom hnízdě, zbylo i na jeho zánik o něco později, o něco níž... Teprve pozdě po poledni se proklubalo druhé ze tří mláďat, dvě vejce ještě pořád samice hřála pod svým tělem, až do toho výstřelu, kdy vzlétla a po krátkém zakroužení vážila návrat do pečovatelské polohy v ostražitém přešlapování s výhružně poodtaženými křídly.

Až do toho výstřelu...

Našli batoh. Ten s poďobaným obličejem – jizvičky i jizvy – a s deformovaným uchem – to ucho je teď vidět dobře – prohledává rychle a pečlivě, všechno, co se nastřádalo za těch pár dní. Hodně se toho nastřádalo, víc než by bylo milé. Kromě zvyku nosit všechno své stále s sebou (obrana proti zapomínání) na tom nese svůj díl i téměř mužský vztah k uklízení. Jestli nelžou ty zlé jazyky, které tvrdí, že ženy mívají v kabelce větší nepořádek než muži v autě, pak v případě, kdy žena místo kabelky nosí batůžek, to platí dvojnásob. A trochu překvapí, že v takové situaci, kdy se dotyčná nemůže nadechnout děsem, dokáže cítit stud. Nad kuličkou z obalu od čokolády, nad zmuchlaným papírovým kapesníkem, nad hřebínkem, mezi jehož zuby se uchytily drobky od sušenek či od čeho... Stud nad vším, o čem se dá tušit, že ještě vyjde na světlo boží. - Budete přebírat i ty menstruační tampóny?
 
Nepřebírali, blok s poznámkami v jazyce ozdobeném slovanskou diakritikou prošli zběžně – (Co že je v něm? Že si prý tady i chlapi holí nohy...) - pas o něco pečlivěji. Ani celníci... Jméno? Nevyslovíte, tak jako já ty vaše... Datum narození? Nejste první, kdo se nad ním zarazil... Země? Kdyby tam bylo Spadla z Marsu, měli byste asi tak stejnou představu, odkud... Ťuknutí na odumřelý mobil. Ani ten není k ničemu. Při posledním hovoru v něm zapípalo stejně spolehlivě jako v kameře. Baterka. Umřel. Umřel...

Není to pravda, nemůže být, něco se musí stát, něco...

Saka a bundy. Inertní molekuly. Byli čtyři, a kdyby došlo na hlasování, prohrála by, protože dva se v názoru rychle shodli a jeden se zdržel, tak jak se zdržují diskuse ti, co nepracují rukama a rozhodují až nakonec. Ještě nerozhodl... ještě... Ještě mluví Dravec, několik nedlouhých vět zaskřípalo jako po ledu. Mobil? Co může změnit pohaslý displej? Ten mlčí o tom, kdy byl poslední hovor...

Cokoli říkají, říkají si teď už jen mezi sebou. Můžou říkat cokoli.
Někdy je možná lepší nerozumět.

Najednou chvátali. Ten, co nestřílel, ale rozhodoval, odjel sám tmavým sedanem. Plešatý střelec nastartoval dodávku a poďobaný ji vzadu otevřel. Téměř prázdná ložná plocha, jen stará pogumovaná plachta, shrnutá k boku, žádná přepážka za sedadly pro řidiče a spolujezdce. Dravec hodil dovnitř batoh. Nerozumím... Nemůžu... Sevření dlaní nad pasem, neústupné mužské tělo za sebou, boky i nohy, co netrpělivě pobízejí blíž a dovnitř, pak se prostě sehnul a naložil s ní jako s tím batohem. Vzápětí se vyhoupl nahoru taky a dveře se zabouchly. V náhlém šeru uzavřeného prostoru to bylo hladké hadí prosmyknutí, co ji smetlo s sebou kamsi za sedačky. Asi nemá cenu moc se snažit sbírat z tvrdého dopadu na bok - ještě než vyjeli ze stínu haly do rozpáleného odpoledne, ruka na zátylku jasně vymezila jedinou povolenou přepravní polohu. Na zemi. Pod nohama. A všechno lhostejně mlčky, k čemu řeči s hluchoněmou. Možná právě proto, že našel důvod, proč ji zatím nechat naživu, tak to dostal na starosti. Nic víc. Velký hlídací pes. Dostatečně silný a dostatečně bdělý.

Není to pravda, nemůže být...

Ležela strnulá, poslušně zatuhlá v prostoru vymezeném pokrčenými koleny, obličejem k zemi a s varující váhou dlaně v týle, do tváře i holých paží se zarývala drobounká zrnka písku ze špinavé plechové podlahy a po třetí nemilosrdně projeté zatáčce už zápasila jen s tím stále nepříjemnějším nutkáním zvracet.

_(další)