Nekonečno 16


4.
Tu noc řídila auto, blíže nespecifikované, ale velké auto, silné a rychlé, čím rychleji jela, tím větší to auto bylo, příjemný pocit, když takový silák poslouchá na nejjemnější pokyn volantu, bílá čára uprostřed silnice ubíhá kolem očí zatáčku za zatáčkou, nádherně hladká jízda... Až do příjezdu na kruhový objezd. Ke kruhovým objezdům se vždycky blížila s trochou nervozity, zvlášť k rušnějším, jako je tenhle, je třeba počkat, až se objeví skulinka po někom, koho těsně předtím vyplivl jeden ze hry z obvodových paprsků silnic, a pak s bleskovým postřehem proklouznout na kolotoč... Nějak pozdě začala brzdit, nevychází to, a není to kruhový objezd, je to spletitá mimoúrovňová křižovatka, propletená jako vánočka, samá jednosměrka, Kam vlastně jedu? V protisměru, přes bílé šrafování, pryč odsud... Ve zpětném zrcátku typický modrý majáček, Kruci, na tohle auto přece nemám řidičák... Jak to, že jsem zase na té samé křižovatce a zase tak rychle, přece brzdím i očima... To čím dál větší auto nereaguje, na volant ano, stočit do strany se dá, ale brzdy fungují prapodivně, místo zhoupnutí do zastavení za kolonou na světlech klouže jako při smyku po ledu, Led? Je přece léto... Patnáct metrů dlouhý kamion klouže zlomený v kloubu návěsu, klouže pomalu a nezadržitelně, pořád blíž a blíž a ten osobák dole před ní vypadá jako dětská hračka, ale děti jsou v něm, maličké, křehké, nic netušící hlavičky za zadními okny, na pohled už skoro kolmo pod robustní maskou několikatunového obra...

Už to nezastavím...

Škubnutí v celém těle, pocit úlevy jako vždycky při probuzení se z takových snů. Úleva záchrany probuzením – pokaždé v ní trpce vyčítala sudičkám tu nespravedlnost. Sama už roky ze zásady odmítala vidět jakékoli katastrofické či válečné filmy, jakékoli ponuré thrillery i psychicky drásavá dramata, a přesto se jí promítaly ve snech. Manžel si v televizi nenechal ujít jediné zemětřesení s kusy těl roztrhaných na cucky, jediný pořádný požár s mrtvolami seškvařenými na uhel, jediný pád letadla, zástupy hadů, pavouků a jiných zmutovaných příšer... - a přesto spal jako mimino.

Kdyby to bylo doma, poslouchala by chvíli jeho pravidelný, klidný dech vedle - obvykle necítila ten medvědí poklid zrovna jako bůhvíjakou oporu, ale po návratech z děsů vlastního nitra ho milovala. Jen si odvykla v takových vykolejených chvilkách hledat jistotu příliš hmatatelně, vždycky to u protistrany vyvolalo fyzickou reakci... Proti fyzickým reakcím by nic neměla, jen kdyby nebyly tak vděčně opilecky šťastné, nemastné neslané, naprosto automatické v poloviční nepřítomnosti ducha, budil se odjakživa obtížně a v tomhle případě kdoví jestli vůbec... Kolikrát měla chuť vykřiknout Vnímej mě... Jednou to i řekla, nepochopil. Vždyť tě vnímám, snažím se dělat všechno, co si přeješ, namítl popuzeně, kdo se v tom má vyznat, v těch tvých komplikovaných náladách. Zoufalý pocit, když ve chvilce nejbližší tělesné pospolitosti naráz bodne vědomí naprostého míjení se... A tak ve tmě noci občas s očima otevřenýma poslouchala ten klidný dech, na tvářích tiše lechtající mokro, tiše, aby se nevzbudil... Stačí vědět, že je tam, důkaz bezpečí reality, nic víc...
A když není on, (věčné služební cesty...), jsou ty dva důkazy za tenoučkou panelákovou zdí. I ty je slyšet. Oba po mamince zdědili sklon k divokým nočním fantaziím, kopance do zdi, převalování na postelích... Zvlášť ten mladší trpí rušným děním z přemíry vnímavosti a představivosti, noc co noc nahlas sděluje úžasné prožitky, aniž by přitom otevřel oči. Někdy oči otevře, ale to pak křičí hrůzou a nezbývá, než mu položit ruku na čelo a zůstat u něj, tohle je to, co nikdy nepochopíš, můj nevykolejitelný muži, pouhý jeden dotyk jako kotva pro dušičku zmítanou v bouři. Bezpečí reality. Jistota čísi pevné přítomnosti. Pod tím mlčenlivým lidským teplem dítě usíná téměř okamžitě, s důvěrou, s vděkem... Jenže ráno pak všechno do krve popírá. Malý bojovník, hrdě si chránící vlastní ego. Už od nejútlejšího věku jasně mužské ego...

Bezpečí reality... I realita devíti tabulek drátěného skla je lepší, než doprožít do konce některé sny. Laskavé měsíční světlo, noc co noc, ale tuhle noc pozorované jen v okně, rozhodně ne na podlaze - některých věcí na podlaze by se neměl dotknout ani pohled. Ani myšlenka...

Zdálo se jí o světle, o zvlněné krajině políček, luk a remízků, o krajině pastelově barevné slunečným podzimem, a pak o zvláštním osamělém domě, o různých dveřích, o mnoha dveřích a těžkých zdobených klikách, o mnoha různě velkých a různě hranatých místnostech s koberci, stoly a postelemi, o rozlehlém domě s dlouhými chodbami plnými tajuplných zákoutí... Krásný sen, v němž se za ní zabouchávaly desítky dveří a před ní nebyly žádné, které by nešly otevřít.něco jako starý venkovský zámek, odezva kroků na točitých schodech do věže, ve věži další místnost, francouzské okno vysoko nad zalesněným údolím, tam dole se sevřená mezi skalami klikatí řeka...
Výška té věžní místnosti po ní sáhla závratí. Opřít se o parapet, couvnout, jen kousek, vytrhnout se z té síly, stahující dolů... Místnost se zhoupla a zachvěla jako při zemětřesení, podlaha pod nohama klouže, lesk parket sklápějící se níž a níž, od pukliny ve zdi... - kazí se to... - škubnutí v celém těle...

_(další)