Nekonečno 15

Úzký proužek světla zhasl, uvědomila si to až za dlouhou chvíli, když si přes sebe přetáhla kus deky, jen tak pro pocit... Nepláču... Uvědomila si i nezvyklou absenci jakýchkoli zvuků, žádné hlasy z televize, o tolik tišší a sporadičtější, než když hlídal Střelec, žádné cinknutí nádobí, žádné přecházející kroky ani šoupnutí židle. Lehký závan kouře z cigarety, nic víc.

Post coitum... že by i tam... - Divně slavíš, vítězi...

Dům opustil potichu a potmě, nahořkle slaná vůně moře, tentokrát trochu opožděně oproti jiným podvečerům. Přinutila se zvednout taky, udělat těch pár kroků a s mechanickou otupělostí podstoupit nezbytný úkon nad výlevkou, dotýkat se toho, co se pod ledovým proudem vody bez mýdla jen pomalu rozpouštělo do ztracena a nezapřelo se pachem... A množstvím. Proboha, kdys měl naposledy ženskou... Ale ta ledová voda, tak ztěžka se prožírající vrstvou potu vlastního i cizího, vazkostí okoralou v krustovitě svírajících mapách, ta ledová voda tisíci jehliček probodala všechny jiné vjemy otištěné na kůži a do znecitlivění zamrazila všechna místa dotyků, všechna... I když to nešlo najednou, nakonec nezůstal ani kousek na těle nezmrazený a nezáleželo na tom, že stopy po improvizované sprše budou všude na zemi vidět ještě ráno, tyhle stopy na rozdíl od tamtěch tak rychle nezasychají...

Všechno záleží jen na tobě... Virtuální realita má různé podoby. Tahle podoba měla nic moc neříkající nick, hodně originální názory a nezměrnou chuť debatovat po netu, vedly spolu ony sáhodlouhé diskuse, jaké spolu vedou lidé, kteří se tváří v tvář nikdy neviděli, a přesto k sobě přes rozdílnost některých názorů mají velmi blízko. Žena, jejíž životní styl byl na hony vzdálený stereotypu matky dvou dětí, razila zásadu práva neomezovat se a neochvějnou víru sama v sebe. Co si nepřipouštím, že by se mohlo stát, to se mi nestane. Je to o vůli. Zlo je tam, kde je ty sama vidíš. Mně nemůže nikdo ublížit, jen ten, komu to dovolím...

Když se vrátil, byla už oblečená, pořád totéž těžké prázdno na duši, a přitom s konejšivě uklidňujícím pocitem čistoty v hibernovaném klubíčku pod dekou. Zbýval jediný lék, spát a doufat, že do rána se zlý sen aspoň částečně rozplyne.

Může mi ublížit jen ten, komu to dovolím.
Může...

Nepočítala s tím, že by se dveře ještě tu noc otevřely, ale otevřely se, mlčenlivě krátká návštěva jen na naprosto nezbytnou dobu, stejně jako první večer, kdy přinesl tu deku a kdy přesto neměl chuť ani důvod čemukoli věnovat jakoukoli pozornost. Mlčky napůl položil napůl pohodil dva balíčky na zem. Dva. Dvojí klepnutí o dlažbu. Po sluchu. A odešel.

Dva balíčky v měkkém měsíčním polosvětle rozkrájeném mřížkou drátěného skla. Nedokázala z nich spustit oči, Hlad? Nemám..., ale ta fascinace neskutečným menu... Hamburgr ve sladké housce, budiž. Ale to druhé, menší...

Vysouložila jsem si čokoládu...

Ať se to pokoušela brát sebevíc s nadhledem, přesně takhle to vyznívalo, pohrdavá ukázka zápěstí, little girl..., a žádná následná fyzická reakce na tom nic moc nezmění, na tom, že je to pravda, na těch hubených kostech, na absenci ženských proporcí kousek pod rozbitým obličejem...
Jenže i naprosto nepřitažlivá, vyhublá a ve tváři nehezká žena... i když je lepší jí to dělat zezadu, aby aspoň trochu.... ale pořád je žena. A cítí jako žena. Dlaň na obličeji... obličej v dlani... Přes všechno zarputilé odmítání rozumem, přes všechnu nenávist a ponížení... Nebo možná právě proto...

Little girl... hubená, ale snaživá... svou roli splnila...
Na odměnu.

Jenže to mělo malou logickou chybičku, která prostě neseděla. Tu čokoládu musel koupit už předtím.

_(další)