29. 6. 2006

Nekonečno 17


Známé pocity po namožení svalů, táhly se od lýtek až k ramenům a nerozplynuly se ani po rozplynutí domu nad řekou. Ranní ztuhlost, velmi pravidelný následek občasných, bohužel už čím dál řidších účastí na oddílových akcích. Za hlavičkou turistického oddílu se ukryje spousta zajímavých aktivit všeho druhu, jenže při nich zdaleka nedostávají zabrat jenom nohy. Letitá parta nadšenců, lidí svolných s každou šíleností, lidí, kteří k životu potřebují pořád zkoušet něco nového a náročného... Poslední dobou ledacos vynechávala, hranice náročnosti některých akcí se díky mužské části oddílu začínala blížit až příliš riskantním adrenalinovým šokům, a to není nic pro zodpovědné matky od rodin. Navíc, podstupovat následný rozklad únavy v těle, před očima sousedů se s nákupem belhat do schodů jako v záchvatu revmatické horečky a váhat, co na sebe v letním vedru, když nohy jsou samá modřina... Netřeba se drásavě testovat v několikadenním běhu po pustých hřebenech hor, neoriginálně, ale výstižně zvaném Survival. A kuřácké plíce už taky tolik neunesou... Účinkují i kratší, ověřené adventury, příjemná malátnost těla, které vydalo spoustu energie, víc, než na kolik je zvyklé... 
Tentýž nedělní pocit, jako když jsou děti od soboty u babičky. Ještě nemusím vstávat, nebudu, je mi takhle dobře... Pohled na hodinky, skoro poledne. – A bylo po neděli, když pohnula hlavou. Jedny z těch imaginárních bouchajících dveří před chvílí zřejmě nepatřily ke starobylému domu nad řekou. Nebyly až tak imaginární...

Na dlaždičkách další příděl pro přežití, změna, kousek studené pizy.
Málo stačí na přežití, na survival...

Ta únava... Jen chvíli trval hebký polospánek. Jen chvíli, než se jím proťala realita. Palčivě trpká příčina svalové únavy. Po víceméně hladovém týdnu stráveném převážně vsedě a vleže se pokusy o horolozecký výstup na kolmou stěnu ukázaly být dost vyčerpávající. Ale už mi bylo i hůř... – S podivem zjišťovala, že drásavá lítost je pryč, jako by denní světlo stáhlo tmavý povlak z duše a pročistilo pohled na věc, do otupělé jednoduchosti. Celých dvacet dní jsem ne... až včera... Dvacet dní a dvanáct let...vlastně ještě o pár roků víc než dvanáct... A žádné emoce. Prostě se to stalo. Možná kdyby tím skončil celý ten reálně zlý sen, dalo by se zapomenout...

Jenže neskončil. Na podlaze pizza. Bude se vracet a připomínat, když ne jinak, tak přinejmenším s každým dalším přídělem až do doby, kdy hlídacímu psu skončí služba. Jednoznačně a bez nutnosti střídání. Nic na tom nezmění zavřené oči...

Viděl toho už hodně, co by bylo lepší, kdyby neviděl... Dobře, taks to viděl a víš proč... Všechnu tu vodu na podlaze, netknutý hamburgr... a taky nerozbalenou čokoládu. Ale nechals mi ji...

Docela přišla vhod, dala se pomalu cucat místo cigarety, pár čtverečků neděle ve svíravé nejistotě, jak se vlastně dívat na někoho... jak se vůbec dívat, až přijde zase navečer, a jak asi přijde, s jakou úpravou pravidel ... Vypustila jsem džina z láhve...

S klesajícím sluncem přešla na čekání vleže, pohodlná poloha při opalování zad, sklouznutí do dřímoty, ještě je čas, ještě nešel ani k moři, až teď si bere klíč...

Bleskový efekt smršťující se pružiny, hlídací pes změnil harmonogram. Všiml si rozlomené čokolády vedle matrace, ale bez viditelného odrazu, žádný záblesk v očích, jen vteřina ve dveřích, než položil balíček. Jak se nedívat... Tu vteřinu jsem asi měla zkoumavější pohled já...
Celofán a chlad. Prostě se to stalo... A mnohé tím skončilo.

Za zavřenými dveřmi studovala délku a tloušťku bagety, nadstandartní příděl pro přežití, s nadstandartní nechutí komunikovat. Co ta čokoláda včera, co ta dlaň smazávající bolest... to už neplatí? To je to, čeho lituješ? Kdo komu tady má mít co vyčítat?

Mužské ego... Žádný muž nemá rád, když se mu připomíná jeho chvilka slabosti, jeho vlastní závislost na čemkoli. Žádný muž by nikdy v životě nepřiznal, že mu dráždivá blízkost opačného pohlaví svým způsobem nahání strach. A přesto právě ti, kteří mají potřebu ženu ponižovat a dělá jim to dobře, právě ti nejnecitelnější vládci síly, opovrhující jakoukoli možností vzájemné úcty jako směšnou měkkostí, nevytloukají fackami a bezohledným sexem nic jiného, než způsob, jak přebít podobný komplex.

Nevypadals, že si až tak potřebuješ léčit komplexy... Všechno s tebou končí bolestí, ale pohled na krev v obličeji tě netěší, to nezapřeš. Tou dlaní jsi mě jedinkrát neuhodil. Ty ne, to Boxer, ty jenom stojíš za zády... Za zády... celým tělem... Nepomůže zavřít oči, dusit se zatuchlinou. Nevymyje se to. Tam zevnitř ne. Nemusels to včera udělat, nemusel..., jenže zasažené mužské ego vždycky někudy někam vybuchne. Blafuješ, když ne city, tak pocity máš, a to nezapřeš taky...

Propastná zákoutí... Jaká je pravděpodobnost, že jí kyselinou do červena napuchlé oči tehdy skutečně odpustil, tak jak se ze začátku zdálo.... Nebo že jen připsal k ostatním zradám, aby to jednou, někdy, podtrhl a sečtl.... Jaká je  naděje na přežití pro někoho, kdo vsadí všechno na jednu kartu a prohraje, protože zvolil špatné zbraně. Existují vůbec nějaké správné...? Existovaly vůbec někdy? Před tím bodem špatné volby...?

Vteřina ve dveřích. Neměla se dívat. Ten zlý sen měl v očích dost krutě, čekala to, jenže čekala výsměch, pohrdavě vulgární náznaky, možná i alternativu, že trest neskončil a že se bude v noci opakovat, čekala ledacos...
Ale ne to ledové nic.

Některé věci se neodpouštějí.

Žádné komentáře:

Okomentovat