Vím,
co bych chtěla a co už nikdy nebude.

Jít po babiččině dvorku krmit králíky, cítit vůni sena čerstvě shozeného z půdy a vůni trávy čerstvě nasečené, v záplatované plachtě přinesené, ostrou čpavost králičích bobků naskládaných v koutě a čerstvý vzduch okolo, pod košatou jabloní jaderničkou, co dávala celá léta vytrvale rostoucí z dvorkové dlažby maličká žlutá jablíčka, ale tak dobrá, tak dobrá...

Jet lesem na kobyle, co za mnou chodila na tkaničce od bot, do kopce z kopce po těch cestičkách po jehličí, trávě, přes kořeny smrků, ještě teď bych tudy dokázala zpaměti projet, poslepu, ostrý pach koňského potu v létě, slunce mezi korunami stromů, ovádi, ptáci a radost tichá a čistá jako snad už jen v jednom jediném jiném čase...

Dát nějakému muži dítě, ten malý uzel úžasu přenesení bytí, který nad ránem leží mezi ním a mnou, vonící každý den nově vypraným dětským pyžamkem, mastičkou na opruzeniny a trochu ubrknutým mlíkem, dotýkající se obou, dotýkaný od obou, pro oba zas a znovu překvapující silou něhy, společné ochrany, zas a znovu do pokory ohromující jedinečností života i okamžiku z pochopení, že od chvíle, kdy se narodil, už nikdy nic nepůjde zastavit a už bude jen mizet...