Nekonečno 48
***

Žádné obchody, žádné změny pravidel. Ani rozhovory se nedají koupit. Musejí se vybojovat, slovo po slovu.
„What is tomorrow?“ zeptala se, když shodil na hromadu pytlů houni a rituál stěhování byl u konce.
Krátké zaváhání po té připomínce noci, musel se zamyslet.
„Monday.“
Pocit idiota.
„What?“
Asi oboustranný.
„What is word... tomorrow...“
Zaváhání znatelně delší, s pohledem zkoumajícím ve výrazu idiotky, pak se zakýval a špičkou boty prohrábl dvě rýhy v udusané hlíně.
„Today,“ pole uprostřed, „now. Yesterday, tomorrow.“

Včerejší tomorrow je dnešní today.

V ruce měl klíče od auta. Názorná pomůcka v názorném gestu.
„Some chocolate?“
Zrudla, nebo to aspoň cítila, ve zbytcích světla procezeného škvírami mezi prkny v okně toho moc vidět není. Někdy je to lepší. Udeřit se nedá. Už nedá.
Dovez radši brambory, nebo budu mít brzo kurděje… 
„Potatoes… better…“ zkusila nejistě.
„Chips?“  Když rozdávali jízlivost, šel si zřejmě třikrát. 
„Potatoes. Round. Brown.“ Ještě že tady v podzemí zůstal řetízek jen jako náramek na jednom zápěstí a dá se ten tvar naznačit. Brambory, horké, obalené popelem, když se vytáhnou z ohně, slupka skoro do černa je nejkřupavější, rozlomí se a uvnitř se to drobí, vřelá pára na prstech… Podzim, babička… Mísa brambor pro celé příbuzenstvo, vřelá pára na prstech, které proužek po proužku svlékají žlutavou dužninu ze slupky, brambory, sůl, k míse brambor mísa salátu… „Or…“ Nitky mrkve, strouhané tak, aby nakonec zůstal skrojek zaoblené špičky, ten je nejsladší, nejkřehčí, sladká karotka... „carrot…?“ Dvanáct, patnáct skrojků jako bonus pro kuchtičku u struhadla… „Or tomato.“ Zase ruce do kulata. „Red. Or… any…“ Chybí slova.  
Přeběhnutí svalů po lícních kostech. „Yeah… vegetable. Green.“
Už za sebou skoro zavíral, dost dlouho trvalo, než sestavila větu a odhodlala se ji použít. 
„Do you come back tomorrow?“ 
Otočil se, ani stopa po jízlivosti. Závan od severu – víc než varování.
„No stupidity, okay?“
Chtěla jsem jen vědět…
Lepší je smířit se s nevěděním, případně odpovídat ano - ne. Pokusy vést obyčejný dialog jdou pořád nešťastně mimo. Jako tenkrát nad tím pivem. What see the honorable white lady? - A co vidíš ty? Za bramborami čipsy, za otázkou…

Odjel. Neřekl jestli tomorrow, nebo two, nebo three…, nikdy to neříkal, tak proč by to dělal teď.
Dvě čáry na zemi po něm zůstaly. Uprostřed je neděle. Yesterday, today, tomorrow… dobrý kalendář, naprosto univerzální…

Čáry botou do hlíny může dělat jenom někdo. Někdo o boty už zase přišel. Žádné obchody. Žádné credit. Bosky se špatně utíká.
Další krásný a jasný den… tam venku. Den odříznutý prkny ve stěnách i v oknech, ztracený v tichu, v čekání, v nevědění. Dá se zvyknout na nevědění. Zapomenout na to, co nejde změnit. V podstatě není takový problém zapomenout, když se ani nechce myslet…
Vůbec nemyslet nejde. V mozku probíhá nepřetržitý chemický proces, něco jako přirozená radioaktivita, jen poločas rozpadu extrémně kolísá. Rozpadává se to, co se nakumulovalo příliš rychlým během některých událostí, rozpadává se to v neustálé přítomnosti, tomorrow nebo today, nic se neztratilo, otisky nesmyté čímkoli, vůlí ani vodou, natož ledovou.
Nejhlubší dno moře.

Venku se šeří, ještě pár hodin a tomorrow se zlomí do today. Pozdní večeři přinesl a k I need dveře otevřel… kdo jiný, tolik personálu tady není.
Těžko uhýbat pohledem. Starý muž je totéž, co mladá sestřička, v očích nemá vepsáno, co si myslí, ale ze strohosti přístupu k některým pacientům se to poznat dá. Tatáž strohost, jakou zaslechla ráno (ráno?) přes stěnu. Je přes ni slyšet dost. Ve dne jako v noci. Hluchý není. A němý taky ne.
 Nemá v očích vepsáno…? Ale má. Neptá se, vidí. Jednu sedřenou bradu tam v domě ráno, jeden neohebný, strnulý zátylek teď tady večer. A zoufalou potřebu se umýt.
Jak se dívat na někoho, kdo… je víc než svědek. Čeká ve dveřích a drbe za ušima psa, ani jeden z těch dvou nic nenamítá proti tomu, že je cestou zpátky maličko obešla, až k barelu.
Krásný den, jasný a horký, uplynul jako voda, kdovíkolikátý takový den od konce potopy světa, a voda v barelu na to vypadá. Za dobu, kdy byla poslytována azylová péče v domě a k tomu servis tekoucí vody z hadice, vody v barelu znatelně ubylo a začala citelně… nevonět.
 „Go.“
Šaman hluchý není. Ani k velmi pochopitelným potřebám.
„Thanks,“ hlesla, dík i za to, že nezapnul řetízek.
Šla, psa v patách. Šaman u sebe nenosí pistoli, ale s tímhle psem ji ani nepotřebuje. Se psem, s nímž se nejednou vytratil bez startování auta. A pak bylo k večeři maso. Stejky nebyly hovězí… Služební psi cvičení podle předpisů jdou po předloktí, ne po krku.
Okno z kuchyně a pod ním hadice. Jak prosté, stačí otočit kohoutkem. Stačí se otočit zády, nemyslet na psa, co hlídá, na oči, co asi hlídají taky. Vždyť už je šero, už hodně šero.
Zoufalá potřeba se umýt.
A oholit.
Ta jedna ukradená, nekonečně dlouho schovávaná jednorázová žiletka. Kterou nebylo jak a kde použít, aby ji někdo nesebral ještě před použitím.
Teď je jak a kde. Šaman věci nebere.
A já chci být žena. Ve svojí kůži, sama v sobě. 
 I v očích toho, kdo se nejen dívá. Hlavně v těch očích...
Vím, cos o něm řekl, šamane, pamatuju si to… A vím, že máš pravdu, hodně to vím… Jenže je mi to jedno… tak jedno…

Tomorrow se zlomilo do today,  noc do dne, příšeří do šera a pak šero do další tmy - a za krkem pořád ještě bolelo.

_(další)