Nekonečno 49

„Hej…“
Ze zlého snu je nejlepší probudit se tak, že člověk otevře oči. Jenže leckdy, i když je otevře, chvíli trvá, než pochopí, že vidí. A slyší.  Hej…   
 
Dvakrát jsme spolu spali, a pořád jsem jen Hej… Ráda tě slyším, Hade…v té tmě… 

Není tma, jako byla těsně před snem. Stačí se posadit a stíny na hlíně se neklidně zachvějí. Prométheus s petrolejkou… I malý pohyb může dosáhnout daleko, třebas pouhým závanem vzduchu.
Mávl jí rukou před očima, probuď se… Nějak to nejde. Oči kloužou ke světlu, skoro dva dny je dlouhá doba, za dva dny zlých snů o samotě hodně věcí odezní. Nebo neodezní a zůstanou… trčet… Třísky…

Řekni něco, já mlčím, protože nevím co říct...
Co mám říct... tobě...

Někomu, jehož každé slovo je ukládáno do paměti a tisíckrát přehráváno, bez ohledu na to, jestli se je podařilo či nepodařilo dekódovat, Vereisnjů… Někomu, s kým člověk mluví celé hodiny, aniž by o tom ten někdo měl tušení, když stojí na druhé straně nerozbitné skleněné stěny, only eye jsou žalostně málo, potmě. Imaginární rozhovory, neuskutečnitelné, nesmyslné… Jenže když není s kým mluvit, je třeba mluvit aspoň k někomu…

Víš, jaká je ta tma…? Co všechno je v ní…? Jako koncentrát. Jako nejhustší nejtěžší nejdusivější kyselina, bažina slizu, co nesteče, co zahltí, zalkne…  rozežírá na kost… – Nežebrat. Nepřiznat psí pokoru, ani očima. Nekňučet. Nelízat cizí ruku, která o to nestojí… – Se psem mluvíš, hebce, vlídně, tak vlídně… Ten pes nezná víc slovíček než já, stačil by mi hlas, jako jemu…
Řekni něco…

Zhoupnutí do pokleku, srdce přeskočilo mimo rytmus, přidržel jednu ruku nad loktem a natahuje se – srdce… – k něčemu u zdi, vedle na pytlích … I hlas je jen tiché zhoupnutí…

„Spider…“

Zamýšlený pohyb nedokončil. Jen o zlomek vteřiny pozdnější reakce, než by byla v rodném jazyce. Žabím odskokem, slepým vymrštěním se pryč, po hlavě kamkoli a proti čemukoli pryč, pryč, pryč…
Crack… V hlavě zatmělo a za krkem znovu křuplo, pak v zádech, dopadem zpátky o zem, náraz do brady nad sebou ani stisk v lokti nepustily pryč – nedávej ho na mě nedávej... -  jen o zlomek pozdnější reakce v téměř úplné tmě než by byla za denního světla, s očima sotva dvacet centimetrů od strnule vzpřímeného krku… až moc strnule vzpřímeného… nehybného... Bože…
 
Mlčel, opatrně zvedla oči a pak je raději zase uklidila zpátky na černou oblast kdesi pod ohryzkem, pryč od pohledu do dáli. Do nikam zahleděný obličej je nehybný, tak nehybný… jen rty v něm se maličko pohnuly, stáhly k sobě a na okamžik ztratily úplně, jen na okamžik, víc nic, jen jako když člověk zevnitř jazykem zapátrá…

Tohle není pravda… 

Nežebrat. Ale aspoň jednou, co nejtišeji…
„Sorry…“

A ohryzek zlehka poskočí, jednou, dvakrát je třeba polknout… Once more… Nechtěla jsem…  Stisk nad lokty je docela mírný, už dávno povolil, ale na couvnutí nějak není odvaha, i malý pohyb může rozhýbat stíny víc než vzduchem, je night…night a ticho…
Dvě vteřiny… tři… čtyři… 
Nedívat se nahoru. Jen otázka je nutkavá...

„Where is?“

Proskočení svalů po čelistech. Do dáli, do nikam… Spider… – Ten stisk v lokti už před zhoupnutím do pokleku natahujícího se ke zdi nebyl jen tak bezúčelně náhodný, počítal s tím, že reakce pokusem o úprk přijde. Žádný spider není... nebyl, žejo... Jen jedna nepoučitelně zbrklá, nepoučitelně nachytatelná… Vědět, co ti běží hlavou, když takhle mlčíš… a směješ se... sám pro sebe... Řekl bys něco víc, kdyby na to nebyl třeba slovník? Řekl bys…?
Víš, jaká je ta tma? Jak dusí děsí se v ní probouzet, nikdy ne úplně, jen z děsu do děsu, bez místa, bez času, bez prostoru, nechtít spát, nechtít se probudit, obojí umírání, děs, co nedovolí umřít, obrací směr smrti, nutí být... vnímat...
...cítit... 

„I need...“

Až teď se podíval dolů
„Yeah.“ Řekl klidně.

Noc byla měsíčně bílá a na verandě domu světlo. Cesta mezi kůlnou a úlevnou od fyzických potřeb známá, už tak známá, dávno není třeba doprovodu. Když zastavil čekat za vraty, odplivl. Jen trošku.
Zpátky do tmy, petrolejka houpavě poblikuje.
Sáhl na zem do stínu, zašustilo to, Hm…? – Dar. Igelitka. Sáčky. Jen nasáhnout, odhadovat. V tom největším oblá tvrdost se stopkou uprostřed. Jablečná vůně. Co jiného taky čekat od hada než jabko… Už jsem si kousla, dvakrát...
Sněhurka si kousla jednou a umřela.
Já ještě žiju.
Stíny se rozhoupaly, petrolejka – koncové světlo vlaku. Jeden cestující bez jízdenky vypovězený na zastávce mezi lesy. Ve tmě…
Nežebrat.

„Let me light…“ Nežebrat. Nežebrat. „Please…“

Jako by zaváhal nad délkou plamínku, pak jen řekl No a návštěva skončila.

Plamínek ukrytý za sklem, okno bez skla, žádné sklo, žádné světlo…
Ta tma téměř absolutní. Bez času, bez místa.
Pod papírovým sáčkem s jablky, jsou další, menší věci, do bezdechu ohromující věci, je potřeba je schovat v batohu, mít je pořád u sebe, žena, která má svoje potřeby pořád u sebe, nepřestane být ženou ani potmě. A je potřeba najít směr zpátky pod deku, zavřít oči a pevně držet, držet… Vím, co je v tom sáčku, i potmě to vím, i přes slupku papíru je snadné nasahat i něco, co zdaleka nemá tvar ani do kulata jako jabka ani do podélna jako kartáček na zuby či další intimní potřeby. To poslední něco je hranaté a ploché, ploché jako zemská deska v představách středověkých inkvizitorů.

Něco jako čokoláda.

_(další)