Rozum ví.
Srdce se smíří.
 
Tělo ne.

Tělo volá po těle.
Po tom, kterému se naučilo vzdávat, dávat, otevírat, patřit,
které se naučilo přijímat, rádo přijímat...
Se vším, co k tomu patřilo.
K němu.

Tak jak byl.
Tak jak byl.
A tak, jak ho vnímalo tělo.
Ne rozum.

Kde je srdce? Kam mezi těmi dvěma patří...
K víře, naději...?