Taková malá, útlá černovláska to byla.

A pár piv k tomu.

A svítil, zářil, žhnul...

Jako kdysi se mnou.
Před pár roky.

A ta malá útlá černovláska, co si ji po pár pivech chtěl zabalit do krabičky a vzít domů... A pak mi o tom povykládal, snad proto, aby mě tolik nemrzelo, když už jsem to viděla...

Ani neví, jak mu rozumím.

Kdybych byla chlap, nestojím o zadnici přes půl postele, o stehna vylívající se z rozkroku, o břicho jako matraci.

Chtěla bych útlou, malou, křehkou černovlásku. Křehkou, až k přelomení, s vlasy stejně rovnými jako její boky, s nohama tak úzkýma, tak úzce u sebe, že prostě nejde nepálit se představou, jaké to je dostávat se mezi ně. Za zápěstí ji vzít a celou pod sebe položit, tak pomalu a něžně, něžně pohladit po těch vlasech, po tváři, po krku, po rtech... - a pak jí ho tam vrazit, až zakřičí...

Čím jsem se v životě minulém provinila, že v tomhle mi bylo dáno vědět z obou stran...

A nemít ani z jediné.