Oholil si vlasy.
Jednou za čas to udělá, vezme strojek a přirůstající mech sjede do hladka.

A mně to najedou chybí. Mezi prsty. Rovné vlasy nikdy nejsou tak hebce měkké jako blond odnož ovčího rouna.

Ale...

...v noci, potmě, pak, když si uvědomím vlastní hlas uprostřed všeho a naráz se podívám

nad sebe...

Má v té hladkosti tvrdě výraznější oči. Rysy. Kolem těch očí, kolem úst.

Ramena.

Miluju jeho ramena.

Miluju tu do šlachovitých svalů vzepřenou faraónní hladkost ramen a lebky, přesnou, čistou a krásnou, s kůži ve tmě až zlověstnou sinavou bledostí, kobří kápi nachýlenou nade mnou...

A oči, rysy v tváři... zářící... tak tiše, nevyslovitelně sálavě zářící...

Že to trvá několik dlouhých vteřin, než se zeptá - Copak je...? - tím tiše měkce sálajícím hlasem. Než k němu natáhnu ruce...

A umřu v něm.

Radiací.


Nejdokonalejší afrodisiakum je dokonale šťastný muž.