Nekonečno 41


Další noc a další den a další noc. Vata už není potřeba, čtyři dny a dost, tělo nemá sílu ani na tohle... Ale pořád to svědí. Svrab a neštovice... Moc nepomohlo, že Dravec protáhl vodovodní hadici zábradlím od verandy a udělal improvizovanou sprchu, pod níž v podřepu šlo spláchnout většinu osin z kůže i košile. Protože když košile uschla...

Na jiná svědění má  léky Šaman. Jeho odvary.

Skrz naskrz flanelem trčící vlasy, noc proškrábaná skrz naskrz. K neuškrábání. Zvlášť na zádech, s rukama na noc spojenýma v řetízku. Záda se trochu dají dřít o nerovná prkna, ale je to málo, zoufale málo... A svléknout košili nejde, i když tělo už snad ani po jiném netouží, než se zas jednou vyspat bez ničeho, jen tak, jako už tolik let od jara do podzimu, ničím nezabalená, neuzavřená, v žádném kusu oblečení neomezovaná kůže pod chladivě hladivým obejmutím měkké lehké deky v povlečení, nebo jen toho povlečení, volně dýchající podpaží a klín...
Tahle deka není ani měkká, ani lehká, ani chladivá a už vůbec ne hladivá. Kouše i bez vlasů zabodaných do ní. Je snesitelnější mít ji víc pod sebou než na sobě a spát v košili a riflích, protože jak jinak, v nesoukromí, v nikdy nekončícím dozoru, přímo před jeho očima...

Před těma očima je čím dál horší předstírat podpráškový spánek...
Podpráškový, podprahový.
Svědění nepodprahové.
Když se v šeru nad ránem probudila škrábáním, ramena otlačená od hledání kompromisu mezi kousající dekou a tvrdostí podlahy, díval se. Jako den předtím. Jako kdykoli v noci, kdy nejprve se sáhnutím děsu, později už jen se zatrnutím kolem žaludku nenacházela žádný zhluboka pravidelný dech, jen světlejší stín tváře obrácené do stropu nebo přímo k ní, stín vytrčení ležérně rozhozených kolen a pak tu a tam bliknutí zapalovače...
Ani jednou ho nepřistihla, že by spal, když ona ne. Asi měl radar na změny dechu nespavců..

Ta hadice, ač ze začátku brána jako ubohá náhražka oželené koupelny, má svoje výhody. Neteče v ní tak strašně studená voda. Nemusí se pod ní topit, aby voda tekla teplejší, stačí jí hodina na slunci. A ačkoli první pocit pod ní byl divný, i v co nejzdrcnutějším podřepu nejistý nahotou na otevřeném prostranství, ve skutečnosti to byla výhra. Protože oproti koupelně, zoufale malé pro sdílení s hlídacím doprovodem, se hlídací doprovod tady venku - nedíval.

Nebo skoro.

Díval se jen pes. Žlutavým úkosem vůči nepříteli ostražitých očí, ale tak chtivě, až z toho zamrazilo - jenže pes je pes a horko je horko a v srsti téměř medvědí musí být horko o to větší.
Psí chtivost puklá nadšením, když Dravec pak tu hadici vzal a dlouhý oblouk vody poslal daleko před sebe. Na psa. A pes se odmrštil a zaútočil, tlamu otevřenou špičatě bíle vyceněnou zaťal vlnící se hydře do hřbetu a znovu se smrštil zpátky a znovu z kličky zaútočil v zuřivé odvetě za to, že se zakousla do hřbetu ona jemu...

Byl to zvláštní film. Němý. Z nadhledu verandy. Zvláštně magnetický. Psí bojový balet plný vybuchující energie a klidný minimalismus toho druhého, který téměř bez pohybu, s cigaretou v jedné ruce, jen nepatrnými záškuby té druhé dával hydře impulzy. Pro hru.

A pak pes naráz změnil taktiku. Bez zastavení, z půle jednoho tanečního obratu se odrazil a skočil - přímo po ústí hadice, přímo hydře po krku, tak bleskově, že ji Dravec jen tak tak stihl zvednout do výšky, blesková reakce, bleskově oživlá pobavením, jenže pes i do výšky umí, druhým odrazem se vymrštil vzhůru, zadkem odhodil volnou ruku proti němu napřaženou i tělo za ní a chňapl po hadici, jen ocas vyvažující oblouk letu šlehl vzduchem jako konec obřího biče přesně přes obličej...

Dravec zavrávoral a uklouzl, docela obyčejně uklouzl jako ten nejobyčejnější smrtelník a přistál  téměř vsedě jen pár centimetrů nad rukama zapřenýma v bahně. O kus dál v jezírku mezi trsy trávy zhasla napůl vykouřená cigareta.

Pes s očima svítícíma žlutohnědým vítězstvím rdousil k zemi ulovenou hadici. Ani se nehnula. Jen ta tráva a zem před ní se rychle rozpadala na bahno pod silou proudu, který bezmocná zakouslá hydra chrlila dál a dál.
A Dravčí pohled z podporu pololežmo vzad se na vteřinu zasekl o pohled od verandy...

Směju se mu...
Sklapnout hlavu do kolen. Čelo na loktech, zatuhnutí až v krku - v žaludku citelně bodlo pod tím pohledem.

Už se nesmála, když se se podívala znovu, jen půlkou tváře nad koleny. Taky se už nesmál, už na nohou, hřbetem si ruky otíral obličej mokrý od psího ocasu. S klidem, z něhož v žaludku zatrnulo znovu. Pak rozpojil hadici, spláchl ze sebe bahno a zastavil vodu.

A šel pro jídlo.

Běžná věc, že se občas někdo se zaraženým pohledem do míst, označovaných jako dekolt, zeptal, co že se jí stalo. Upadala do rozpaků. To nic, to jsem si sama... Neodnaučitelně nutkavé zlozvyky. Dětem je třeba připomínat, že není slušné šťourat se v nose, někdo si i v dospělosti umanutě kroutí vlasy a někdo jiný zas pro změnu musí hlídat sám sebe, aby se při přemýšlení bezmyšlenkovitě neškrábal na krku. Stopy na něm bývaly od malička. Já ti ty ruce urazím..., třísky mateřsky laskavé výchovy.

Ty zarudlé čáry, se zpožděním několka vteřin vyskakující na kůži, měl před očima. Teď nebyly jen z přemýšlení. Zarazil o ně pohledem několikrát, i o prsty, úpěnlivě rozškrabávající svědění, nehty nenehty... Ale svoje prsty s cigaretou nakonec natáhl ve směru o něco níž.

„Show it."

To. Složila už prázdný talíř i kolena k zemi a loktem poslušně přidržela povyhrnutou košili. Jednou rukou - cigaretu kvůli tomu neodložil - odloupl růžek na boku nalepeného obdélníku plátna, pak za něj škubl a celý naráz odpředu dozadu strhl. Žlutavé místo s naběhlou jizvou. Mohla být i menší, kdyby se několikrát znovu nepootevřela... - Přejel přes ni dlaní, nebolelo to. Neřekl nic. Strnule se na něj dívala, a pak i na dveře, za kterými zmizel, když dokouřil a beze slova se zvedl, a ještě strnuleji se dívala, když se vrátil a hodil na zem... Žabky. Vietnamky. Thongs. Ty nejlehčí, nejjednodušší boty, jimiž Japonsko konečně dobylo svět. Tyhle jedny už silně zašedlé dávno nošenou nenovotou, ale pořád čistší, než bosé nohy vedle nich.

„Now..."

Možná o číslo větší. Ale lepší než o číslo menší. Kolem palců sedí.

Pes se na zapísknutí rozběhl napřed, napříč přes příjezdovou cestu do lesa, po pěšině vyšlapané trávou a mizející ve stínu stromů, po mírném svahu kamsi dolů... Kam...

„It's no far."

Na kostrbaté pěšině jehličí, listí, kořeny a kameny, pod tenkou vrstvou hlíny skála místy obnažená, nic pro zoufalou neohrabanost nohou v žabkách plácajících o paty, paty klouzající ze žabek do všech stran, martyrium chůze, co naprosto postrádá rytmus... Mezi jedním psem vpředu, druhým vzadu... Ale ten druhý s mlčenlivým klidem přizpůsobuje tempo, třebas až do zastavení, do čekání. Tam, kde ona ve strmějším klesání udělá několik děsem z pádu rozdrobených kroků, jemu stačí jediný, o ten jediný krok pořád v odstupu za ní, nedělá stejnou chybu dvakrát, za záda si ji už nepustí...

It‘s no far... Co je to it? Místo někde uprostřed sluncem prozářených stínů, uprostřed vůně jehličí a pryskyřice, někde, kam se autem dojet nedá... I když to není daleko... Ale je to dost daleko - při pomyšlení, že ještě bude cesta zpátky, do kopce. Aspoň se dá předpokládat, že bude, i cesta zpátky, v žabkách pleskajících o paty... Už jsem se naučila čekat a mlčet, znovu jíst a znovu kouřit, teď se učím i znovu chodit...

Není to daleko, sotva deset minut. Tomu, kdo umí chodit, by to možná netrvalo ani pět. V mezerách průhledů prosluněným stínem ocelové zablesknutí. Hladina.

Žádné moře, moře je slané a psí srsti neprospívá. Ale tomuhle jezeru by čistou vodu leckteré moře mohlo závidět. Jezero mezi vyprahlými lesy, svahy propadající se do něj jen na pár vzdálených místech přecházejí v pozvolný travnatý břeh, třeba jako na konci téhle pěšiny, jinak většinou sráz a stín stromů až do vody. Sem slunce může, i teď odpoledne ještě stojí naproti.
O padesát metrů dál po břehu trčí do vody prkno, nedůvěryhodně prohnutá náhražka mola. A řetěz, prázdný.Až za dalších pár kroků je vidět kus ploché zádi nad vodou. Zbytek lodi mizí pozvolným zanořením v úhlu nejspíš odpovídajícímu sklonu dna u břehu. A o dalších padesát metrů dál už mezi stromy kraje lesa jako ponurý hlídač sezónního přístaviště stojí prkenná bouda.

Sezónní přístaviště dávno po sezóně.
Jestli pramice pochází ze stejných časů jako ta bouda, tak není divu, že leží u dna.

První byl ve vodě pes. Prakticky jen pokračoval přímým směrem od pěšiny, dvakrát to cáklo a plaval, pak se stočil zpátky, a když chytil pevno pod nohama, zakličkoval podél břehu s otevřenou tlamou lapající po hladině. Další varianta vodní hry, na kachnu...

A stejně jako tu předešlou hru i tuhle usekl nečekaně naráz, v další otočce výskok přímo na břeh, záraz a přikrčení - v půli bezděčného úkroku zpátky přišlápla boty za sebou, klopýtla a vyjela z žabek, celá, plným nárazem o kohosi, kdo nedodržel vzdálenost jednoho kroku - a rozstřik z dlouhých psích chlupů už letěl...

Jsou okamžiky, kdy člověk zaměří vnímání natolik jinam, že i hluboko do podvědomí zafixované podmíněné reflexy na okamžik selžou. Že se zapomene i na nezapomenutelné. Ten okamžik, kdy zadržela dech a s křečovitě zavřenýma očima otočila obličej stranou od neodvratných následků psí sprchy, byl bez času, bez místa, bez minulosti... bez všeho, co k němu vedlo. Bez pavouků, bez hadů, bez propastí. Prázdný list vytržený z bloku, volná, s ničím jiným nesvázaná molekula letící vzduchem... A v ní jediný vjem, ruce, co se sevřely na pažích pod rameny a zarazily sesun těla po těle - Cvak - Nenechal mě spadnout... Kratičký záblesk prošlehl do paměti a otřásl jistotou významů. Protože v tom okamžiku nebylo Nesahej...

Nevěřila, nevěřila chladnému odstupu, s nímž jí přidělil místo na výběžku travnaté souše a nechal být, jen pod dohledem psa. Nevěřila nevšímavosti názorně demonstrované na molu, kde se poskládal do polohy plakátového kovboje a zapálil si. Nevěřila lhostejnému nezájmu upřenému kamsi do dálky nad jezerem. A nevěřila, že tu pistoli, co si tak výmluvně významně položil před sebe, tam má kvůli hrozbě zabitím..

Nicméně věřila, že použití by to nebránilo. Přinejmenším pro výstrahu.

Což na vzdálenost několika desítek metrů a při vědomí, jakou úspěšnost při střelbě na podobnou vzdálenost měl naposledy, vyšlo tak nějak...
Přežít, protože specialistovi na zabíjení holýma rukama se nepodařilo trefit, je příjemnější variantou ironie osudu než naopak...

Pes zavrčel, když se k němu byť jen otočila čelem. I jen na úmysl odpovídal... I jen úmysl viděl...
Tak si sedla.
A přemýšlela, jak moc vidí ten druhý, ten, co vidí vždycky... Jako Šaman, ten taky vidí někam dál, za... ale jinak... Ten druhý možná má Šamanovo nadání, ale zachází s ním odlišně, jako ten, co vidí, ale nepochopí sílu stromu, sílu vděku za něco, co jinde není k mání... A mohl by pochopit, když pro psa pochopení má - ani psí láska není samozřejmá, je věrná až za hrob, ale jinak je stejná jako všechny ostatní, má tytéž kořeny. Za kousek cukru, za vlídné slovo, za málo... Ke psovi dokáže být velkorysý, přitom pes taky nemá víc než oči, a nevadí to...
A nebo naopak. Pes má jenom oči.

Ten pes nezná víc slovíček než já... Stačil by mi hlas, jako jemu...

Ze začátku byl. Kam se ztratil. Kam se ztratily prsty, napodobující posun osmi nožiček? Je to moje vina? Když byl důvod... Kde zůstaly? Is it my defect? Šlo by to takhle říct? Vina je bílé místo ve slovní zásobě, tak třeba vada...

Čím víc o ten hlas prosím, čím víc se bez něj ztrácím, tím míň ho je...
Tím víc se ho bojím...
 
Bez něj, před ním, z něj. Poslušná, snaživá, pokorná, ztratila se sama sobě. Sama sebe. A stojí za dveřmi a žebrá, aniž ví o co. O cokoli...Ale on to možná ví. Ví to, o tom vděku.
Jenže silní nemluví s žebráky. Nemají proč.
Silní odpovídají na úmysl. Ale když žádný není... A za rukou zvednutou o almužnu žádný jiný úmysl nebývá...

Všechno je jen... game...

Nežebrat.

A jít si zchladit hlavu. Nejen že košile a rifle vlhnou z čůrků potu, hlavně na holou lebku to pálí...
Nahá hlava...
O to zarostlejší jiná místa, nejen v tomhle horku zoufale zarostlá, al e v tomhle horku o to zoufalejší...
Někde mám tu žiletku, z tenkrát... z koupelny...

Nejčistší voda bývá ta, která je nejstudenější. Kdyby v ní nestála nahá, celá nahá - poté, co si ověřila, že proti pohybu tímhle směrem nejsou žádné námitky - asi by se těžko odhodlávala ponořit. Vlastně je někdy výhoda, když se dno trochu víc svažuje. Nezbývá než plavat, nenechat tělo zmrznout. - První tempa jsou opatrná, rána nebolí, jen napínání kůže v těch místech pořád ještě vyvolává pocit, jako by jizvy chtěly prasknout. Pak ledová voda zamrazí všechno a rytmická pravidelnost pomalu zevnitř rozehřívá svaly. Čím pravidelnější, tím dál od břehu...

Molo. Už se nedíval do dálky. Kam až mě nechá... - Stop signál čekala, vyhlížela, ale ostré hvízdnutí s ní stejně škublo. Nepotřeboval k němu prsty. Jen rty a zuby, jako kluci u nás na ulici... Potopila se, pár temp pod vodou, vzduch. Holá hlava má jednu obrovskou výhodu - do očí netečou proudy vody z vlasů.
Molo. Nenamáhal se vstát, ale tu pistoli měl v ruce, jen tak ji zvedl a ukázal. A pak co... Půjdeš mě vylovit...? Pod vodou obrat a pro nádech se vynořit o hodně blíž. Dobrá volba, nemířil, nestál, ale stál pes a čekal na pokyn...

Vylovila se sama, i s vědomím, že nevšímavost na molu po rebelii vzala za své a změnila se v nepokrytou všímavost. Za trest. Trest pichlavý jako hadí zub. I za to svědectví při uklouznutí v bahně. - Dej mi ještě deset minut...

V té ledové vodě vydrhla všechno, co svlékla, taková příležitost... A doufala, že téměř nekonečné máchání košile sem a tam vyplaví když ne všechny, tak aspoň většinu těch zapíchaných vlasových osin. A pak doufala, že nic z toho právě vytaženého z vody si nebude muset vzít hned na sebe, že slunce ty mokré kusy oblečení aspoň ohřeje...

Deset minut, půlhodinka, povlovný svah jako mírně zvednuté lehátko, tráva oživlá havětí, vehementně se hýbající člověku naschvál všude pod tělem, nádherně bodavé horko, dotyky horka vyplňující volně rozpřažená podpaždí... i klín... a nahoře nad vším ptáci na oslněné obloze... Slunce a tráva, skutečný, živý svět. A únava, úplně jiná než poslední dny, týdny... skutečná, fyzická, slastně uvolněná svalová únava, v níž stačí zavřít oči před nádhernou přemírou světla. Two hours, three... Taky se sem chodíš vyspat...?

„Rise."
Ani ho neslyšela přijít.

Dlouhý tmavý obrys v ostrém slunci, je třeba zaklonit hlavu, aby byl vidět stín vztyčeného hada - Co vidíš ty...? - zaklonit se k morovému sloupu, k nehybné blízkosti výmluvnější než všechna slova, k nehybnosti kamene, ke tváři jako z ledu... Vím to...

„Now."

Oblečení přece jen studilo, riflovina i flanel schnou dlouho. Zády k mlčenlivému sloupu se do nich soukala, do oblečení mokrem se lepícího na kůži všude, kde nemělo, kdy nemělo... Dívala se přitom na zem, na vodu, na vlastní nohy... Většina špíny na nich se zdárně odmočila. Zmizela. Skoro normální nohy normální bílé ženské, co se byla koupat v rybníce. Jak potěšující může být pocit normality. Jak potěšující může být jeden prostý pohyb - natáhnout se pro žabky. Začínám si zase připadat jako člověk...

Byl rychlejší.
Neber mi...

Zlo přichází vždycky odtud, odkud na ně není vidět, stačí se otočit zády. Proč...?

„You´ll obey the first time."

Nerozumím... Oubej znám jen jedny, ty co už nemám v batohu...
Nezeptala se. Oči počítají trsy trávy a musejí mlčet. Nevím co... ale vím za co... Trest bez dotyku. Půjdu bosky...
Ale byla to první dlouhá věta, kterou řekl od stříhací exekuce.
Fungovalo to.
Nahoře v domě jí pak místo kousavé deky - pod kterou se marně pokoušela vydržet, když mokré oblečení dosychalo v okně - dal omšelý krepový závěs.

_(další)