Nekonečno 42


Ten kdysi nejspíš oranžový krepový závěs není špatný. Dá se s ním zakrýt. A dá se i omotat kolem těla jako na Tahiti, cípy obou konců na rameni do uzlu. Hodně stáhnout pod pažemi, aby pareo nesjelo, když mu v tom nebrání nic, čemu by se dalo říkat kypré tvary - vzedmutí na hrudi má daleko do tsunami, spíš jen vlnky u rybničního břehu při vánku... 
Stejně to při pohybu trochu povoluje. Je třeba chodit i sedět rovně, nehrbit se. Nedělat příliš dlouhé kroky. Možná proto ta tahitská ladnost pohybu, elegantní vzpřímenost...

Pohled s pozdvižením obočí, když se za chvíli vrátil. Z hlídače poskytujícího jen superkratičké chvilky nedozorované samoty už poznenáhlu začlo opadat prvotní napětí, ostražité obhlížení, cože se během půlminuty stihlo změnit. Desetkrát, dvacetkrát, padesátkrát se nezměnilo nic, nebo nic nežádoucího, a tak se chvilky pomalu prodlužují. Zvolňují...
Díval se, když se zvedla a popošla k oknu, když odsud vzala ještě pořád studeně vlhkou košili i rifle a tázavě přeběhla očima mezi ním a dveřmi a ním... veranda není ve stínu jako teď okna v téhle místnosti, na verandě by to schlo líp... Kývl a díval se a s každým krůčkem bosých nohou kladených jedna před druhou jak na baletu v tom pohledu přibývalo pobavení, a když procházela kolem něj, procházela už kolem hlavy nachýlené na stranu zaujetím...

Ne, nespadne to. Těšíš se zbytečně...

I Šaman se díval. Ne tak citelně, ale díval se.

K večeři zase maso. Světlá vlákna bývalých svalů se odlupují od slaboučkých kostí. Jedna za druhou... - Pohyb na čerstvém vzduchu a v čerstvé vodě, vysloveně zdravotní procházka - poučku o zdraví prospěšném chození bosky si přeříkávala cestou zpátky jako mantru, fungovala, nohy nakonec necítily už nic - to všechno má přímo zázračné účinky. - Tasty? - Dravec s mírně jízlivým pobavením kvituje nenadálou chuť k jídlu. - Víš, mně je celkem jedno, co to zvíře žralo, než jsem je... - Opřel se o zábradlí a kouřil, díval se ven, k lesu, jinam... Jakoby...

Tahitská ladnost pohybu, elegantní vzpřímení... Nežebrat. A co má být skryto, skrýt tak, aby zbyl dostatek prostoru, ve splývavé možnosti pootevření, v lehkosti tušení... Každá žena to ví. Umí. Víc či míň vědomě, víc či míň pěstovaně, ale každá to někde uvnitř sebe má, velmi dobře zakódováno v hloubi svých genetických nadání. A velmi dobře to v sobě dokáže najít... Škoda, že v tomhle účelně jednoduchém dřevěném domě není  nic, co by odráželo celý obraz, ani leštěný nábytek, ani prosklené dveře, dveře jsou tu masívní, světlo teplých dnů se dovnitř vpouští přes síť proti hmyzu a okna se už dávno nelesknou, beztak otevřená ve špatném úhlu pro odraz... Leda tam dole, ve stodole u aut by to možná šlo, v zrcátku, v okýnku... - Ale ukázat mu, jemu, že na tom záleží...? Na čem...? - Ne. Ani ohlédnutím se, ani mrknutím oka při pravidelné cestě k dřevěné budce.

Dívají se. Oba. Tak ať se dívají. Vím, jak mi to slušelo, když jsem si k pareu v létě vyčesala vlasy nahoru... dohněda opálená... Teď s holou lebkou a s kůží bílou stejně na té lebce jako všude jinde, holá bílá v seprané oranži, jako tibetská mniška... Chtěla bych se vidět... Tak moc bych chtěla... Tak moc, že je to lepší než přeříkávání mantry na zbité bosé nohy, co se mezitím rozležely a cítí už všechno, úplně všechno, každé stéblo trávy... Chtěla bych se vidět, tak, jak mě vidí oni...

Ale žena, která v sobě našla ženu, ví, že stačí se dívat na ně. Do nich.
A není to marnivost. 
Je to ta síla, kterou dokud žena má, žádný muž ji nedokáže porazit. Žádný nikdy nebude silnější než ona.
Ani s tou bolestí v chodidlech, ani s tou neskutečnou únavou v každičkém svalu těla, co dávno odvyklo pohybu.

Zamotaná v rozuzlovaném pareu, aspoň na těch nejcitlivějších místech kůže odizolovaná od kousavé deky, usnula dřív, než přišel Dravec s pilulkou.

Nechal ji být.

_(další)