Nekonečno 40


Na oběd byl Šaman zpátky. I pes. Pes první - vyklusal za stodolou, jazyk z pootevřené tlamy na vypadnutí, na srsti slepence bahna... Možná bahna... Chlemtal vodu a jen tak napůl zavrtěl ocasem na na cosi, co mu říkal Dravec, pak padl do stínu za vraty a špička ocasu už jen odklepla, že slyší...
Cizímu elementu, usazenému ve stodole místo na verandě, nevěnoval víc než jeden pohled.

Ale sedělo se tam dobře. Na sedadlech někdy kdysi dávno vytrhaných z auta a položených jen tak na zemi u stěny, uprostřed skládky kovové veteše. Obývací kout v dílně, měkkost přímo luxusní, s nohama zkříženýma pod sebou a s hlavou zakloněnou, opřenou v měkku jen tek sledovat tlamu pick-upu otevřenou dokořán, až do vnitřností, a stín hýbající se v protisvětle nad nimi, Dravčí stín, Dravčí stín schýlených ramen, tu víc, tu míň, Dravčí profil s cigaretou odkládanou občas s prsty ruky na okraj kapoty, občas zpátky do profilu, pak se profil zvedne a v ramenou narovná o něco víc a štipek zbylé cigarety jde po posledním šluku na zem, Dravčí ruce od šmíru a oleje - Jsi automechanik? Byls...? 

Pár vět s Šamanem, Šaman v zákrytu za autem, zbytek průhledu zabírají Dravcova záda, opřená o nedootevření vrat... Pár vět jen tak, Yes, víc nerozuměla, nejen proto, že jejich hovory, ať mají jakýkoli tón, zní až chladně suše, nezvedají hlas, nedoléhají daleko... A přece doléhají. Ten suchý chlad, zdánlivý, nikdy ne úplně stejný, ve více reprízách jen zdánlivě stejné hlasy dvou stejných lidí za zavřenými dveřmi, signály, jimž rozumí jen oni dva, pro cizího tak nepatrné, že se musí naučit je zachytit, ale když se to naučí, tak čím nepatrnější jsou, tím víc pak nutí naslouchat... Kdyby se člověk naučil naslouchat jen těm signálům, kolik by potřeboval slov...? Když Dravčím slovům, byť pečlivě for stupid přeříkávaným, taky zdaleka ne stoprocentně rozumí... A přece většinou rozumí. Jeho signálům.... A pak mluví ti dva spolu, o málo rychleji, přirozeněji - a ze slov jako kapek vody jsou hladce běžící potůčky, slévající se prolínání houpavých vln, jedna je v témže okamžiku začátkem jiné, uplynou, rozděluj jak chceš...
I signály se mění... Podle toho, kdo s kým, na koho...

Šaman něco nesl ... Ještě nějakou chvíli ho bylo slyšet chodit kolem, než zmizel v domě.
Oběd se servíroval přímo ve stodole, tousty, ze dvou jeden zbyl, ale v tomhle horku nemá hlad nikdo, nejen anorektici, tak je to prominuto, pro ten jeden zbylý si směl dojít pes, doše, oči se mu leskly natěšenou chtivostí a na dálku páchl shnilým bahnem...

A pak musela vstát a jít s Dravcem, tam vedle, o jedny vrata vedle, za bednění, do tmy okna zatlučeného prkny.
Mrtvé moře... Proč, za co...?
„Two hours..." ukázal na prstech. Pak raději přidal. „Three... Okay?"
Okay... Co taky...
A byla tma.
Krátké ostré hvízdnutí venku, kolem zatlučeného okna prosvištěly čtyři nohy.
A bylo ticho.

Ticho a tma v těchchle stěnách, padá jako tlak z vykrvácení... Vysává sílu byť i se jen pohnout... I jen se poškrábat...

Vlasy za košilí. Ty kraťoučké, přestříhané kousíčky, co nejdou z košile vytřepat... svědí. Koušou.
Nemám vlasy. Mám jenom osiny...
Nemám vlasy, nemám boty, nemám hodinky, nemám slova...

Když za dvě, možná tři hodiny uslyšela kroky, měla srdce v krku.

A vrata světlu dokořán jako vlna vděku - ale rozlila se o vteřinu dřív, už při prvním klepnutí vrznutí dřeva o dřevo, už těsně předtím, než tma pukla škvírou od země až ke stropu...

Jak málo stačí k zaplavení světlem...

Pozdní odpoledne v odpoledním stínu na verandě, už nespravoval auto, otevřel si pivo, opřel se o zábradlí, vlasy na týle se rozdělily do pramínků - krátkých, kratičkých, ale ještě ne úplně uschlých - a díval se, jak na trávě před stodolou pes loví myš, pes se srstí mokrou jako myš...
Mokré vlasy a mokrý pes.
A když už myš nebyla, obrátil se a chvíli se díval jen tak, dolů, do rohu verandy, na jinou myš v něm, ta tmavá láhev v ruce jen tak položené přes zábradlí, zatímco se díval... - Díváš se mi na pleš...? - pomalu se napil, pohyby jsou to, co se vrývá do vědomí jako pod skleněným střepem... Ale nejen pohyby... Jo, taky bych se napila... Odlepil se od zábradlí, zmizel v domě a přinesl láhev vody, no, aspoň něco... a rovnou si zapálil, sotva zhasl plamínek zapalovače, zavadil očima o myš dole...

Dvě vteřiny styčné plochy, ty dvě vteřiny, během nichž se vydechuje první kouř, zatímco ruce uklízejí zapalovač i krabičku, maličko zaváhal, byl tam zákmit. Zaváhání, v němž už je rozhodnuto.
Krabička změnila směr. S klepnutím.

„Hm?"

Natažená ruka čeká, nejspolehlivěji zaskočí dary věnované nečekaně, tak nečekaně, že člověk si musí ověřit, jestli je to vůbec pravda. Dvě vteřiny styčné plochy. I tohle bych už dokázala odmítnout... Jenže dary se neodmítají.

Přidřepl, metr odstupu stačil a bylo to tak akorát k plamínku zapalovače.
K ledasčemu bývá blíž, než se na první pohled zdá.
A první nadechnutí vždycky...

Rozkašlala se, čelo v křeči na kolenou a slzy v očích, ale i přes slzy viděla, jak se natáhl po té nešťastné cigaretě. Všechno mi vždycky... Uhnula rukou, nedám, i kdybych se udusit měla...
„It's... me..." Asi se udusím...
„I see."
Trochu jako by se dusil taky.

Pak z přidřepnutí sklouzl na zem ke stěně o ten metr vedle, dobře se tak sedí, samozřejmá, uvolněně ležérní poloha filmového kovboje, v tichu dlouhých stínů...

První cigareta tady. Dál už bez kašle, mlčky, nemá odvahu se zeptat, jestli se tyhle lesy svažují k moři, kouří a všude všechno svědí... Ale i to mlčky, obě dvě vedle sebe odhořívající cigarety ubývají mlčky, příměří přicházející se setměním.

Až šaman naráz vyšel ze dveří a podivně se zakýval, tak nějak jako by omylem rozkousl bonbón a zabolel ho zub, pak se na chvilku odvrátil... A to se z té cigarety dneska možná ještě i po... Pak proběhlo pár suše nečitelných slov sem a tam a pak se šaman zas vrátil do domu, to už se skoro šeřilo.

K večeři bylo maso.

_(další)