Nekonečno 39



9.
Vedro už od rána. Šamana není vidět, nikde, ani v kuchyni, ani venku. Občas se ztrácí jako duch, ne autem, pick-up zmizel za celou dobu jen dvakrát. Společně s ním se ztratil i pes... Šaman nejí hamburgry. Maso na stejky nebylo hovězí. Liliputí vajíčka včera nebyla slepičí. Raději nepřemýšlet nad detaily.
Jablkový koláč je celofánový. Hypermarketově balený. Není z tamté várky, je čerstvý. A Dravec má napříč zápěstí tři zarudle vystupující škrábance, taky čerstvé.

Jeho ruce - vlastní ruce. Po bývalých jemných obloučcích nehtů je veta, za olámanými pahýly drápů staré čarodějnice jen obloučky špíny. A za třemi z nich - za kterými...? - krom té špíny zřejmě i sedřená vyrytá kůže...

Zvedla k němu oči stejně zaskočeně, jako před necelými třemi dny. Jenže tohle si nepamatuju... Nepamatuju si to...
 
Žádná odezva, ale po snídani ji nechal v tom rohu zábradlí na verandě na okamžik samotnou. Bez řetízkování. Jen na okamžik se otočil zpátky do domu a pak přinesl... - nůžky. A podal je do prostoru dolů, dvě prázdná oka nastavená ve vzduchu.

Zvláštní pocit si je od něj vzít. Zvednout ruku a zavřít ruku, na okamžik každý na jednom konci téže kovové věci... Nebylo to jako ten nůž, a přece...

Díval se.
Stříhala si nehty.

Poprvní od doby, co... od pádu do jiné reality... si stříhala nehty. Se zrníčky hlíny pod nimi skřípajícími o kov, se snahou aspoň trochu do obloučku, symbolicky... Těmi velkými obyčejnými nůžkami, na koncích tupě zaoblenými, to připomínalo snahu loupat cibuli sekyrou. Ale zaplaťbůh aspoň za nějaké nůžky. Dámskou manikúru v bytové kategorii staromládeneckého srubu nikdo nečeká.

Díval se jen na první tři prsty. Pak sešel dolů a poodsunul vrata stodoly. I od napůl rozebraného pickupu je na verandu vidět. Namátkovou kontrolou nad motorem.
A kdo jí a stará se o nehty, už se sám sebe zabít  nesnaží.

Vedro od rána. V jiné realitě. A přece občas tak naturalisticky reálné... Před některými věcmi nepomůže únik do nebytí, přijdou stejně a proderou se všude a to, co je vypnuto, přimějí znovu se zapnout, vynutí si pozornost... Třeba uprostřed vedra - miluju vedro... rozpustit se, sublimovat ve vedru... - náhlý pocit vlhkosti prosakující úplně všude, vedro i ve stínu, ze všech stran, uzavření v obří vývěvě vedra, co z těla oddělí a na povrch vysává tekutiny každým pórem, každou štěrbinou, soustavou miliard výronů...
Vedro od rána. I včera, i předevčírem... I zítra a pozítří bude, ten suchý les okolo, černotmavá zeleň chomáčů borových jehlic proti oslnivé modři nebe a trnitý podrost nad drsně tvrdou trávou... A vlastně i celý styl srubu... Možná tady občas prší i několik dní, ale kdoví, jestli vůbec někdy sněží, mrzne...

Bez větší změny polohy těla přesun nůžek od nehtů na nohou - několik rychlých záběrů kolem dokola kotníků a jednou provždycky je vyřešen nepoměr nohou a délky riflí, které zarputile odmítaly držet dole ohrnuté. Jen to pod nůžkami tiše chruplo. Taková malá pomsta za všechna došlápnutí bosou patou na tuhý lem dole... Ale spíš zkouška, jak nůžky zvládají, protože hlavním záměrem je košile, ta víc než jen tělesným pachem načichlá dlouhá flanelová hrůza, shrnout vlasy a přehodit je všechny stranou, aby nezavazely - vlasy, ty by taky bylo praktičtější zastřihnout, kde je konec gumičce, to věčné odhrnování z čela, strkání za uši, odlepování ze zpocené kůže pod nimi... - a dalších pár tichých chrupnutí okolo ramen oddělí jeden a pak druhý rukáv od švů v průramcích a pak každý z nich už na prknech podlahy ještě rozchroupne napůl a pak...

Trochu ho podcenila, když předpokládala, že ji tak dlouho nechá jen pod dohledem na dálku. V soustředění na nůžkové chroupání zanikly kroky blížící se pod verandou, to až zavrzání schodu...

Viditelně zakolísal, tohle není ranou angličtiny, to je úder do pohledu, oči sklouzly z nahých ramen k rukávům na zemi a zpátky, oči jako temná propast - ...? Vždyť je to jen stará košile... byla...
 
Ze zadrhnutí nad schody odrazem přímo napříč verandou, mlčky, tiše, plynule hladce, je to ono, ten pocit z toho pohybu, hadí pohyb, a tam na konci ochrnutá myš, co jí z ochrnutých prstů stáhne nůžky... - A v jediném plynulém sklouznutí po vlasech shrnutých v týle si je namotá kolem dlaně...

No...

Jak rychle doletí poznání do mozku, poznání nezávislé na rozumu, vědění rychlejší než myšlenka... tělo samo se smrštilo k zemi a ruka zbavená nůžek vystřelila vzhůru na obranu vlasů, zaťala se do hřbetu ruky jimi omotané... Maličká jiskřička mezírka možnosti, že to není myšleno doopravdy, že trest měl být právě tohle, právě tohle způsobit, tuhle reakci vidět... No... - Otočit se proti... Potřeba vidět jeho, podívat se, jestli je to tak... - Škubnutí za vlasy smýklo tělem a zvrátilo týl zpátky, náraz zády o koleno za sebou a ramenem o stěnu, a pak o obě kolena, o tělo za sebou, co sevře a nepustí...

Chtěla jsem jen zastřihnout...

Střihl.
A pak znovu, ne u své ruky, ale těsně u jejích, tím blíž hlavě, čím míň místa na stříhání se mu pod nimi snažila nechat, dlaní, pažemi, prsty do sebe, do vlasů i do něj zarytými ... Téměř po lebce... - A tlak, držící hlavu za vlasy, odskočil...

V tu chvíli to prasklo. To něco uvnitř. Tiše a úplně prasklo, jako puchýř nekonečně dlouho k neprasknutí bobtnající pod zatvrdlou kůží v dlani, když nakonec přece jen ta kůže pukne...
Tak vytekly ty slzy.

A jak začly, tak prudce stoupla hořkost v nich, hořkost žalu, bezmoci a děsu, obrovská kra hořkosti vzpříčená od srdce do krku, tak dlouho, tak strašně dlouho... Až v nejvyšším bodě se ta obrovská, neunesitelná hořkost rozlomila. Slzy ji vzaly s sebou. Tříšť... - A pak už tekly jen tak, i potom, když se on zvedl a zhluboka vydechl a na kusy flanelových rukávů na podlaze jako karty na stůl rozhodil tmavý závoj vlasů, plná hrst trumfů, takový malý pokerový listopad... Nad kterým už tekl jen tichý smutný smír, smír se vším, co přijde i odejde v pomíjivosti bytí.

Možná to trvalo pár vteřin, možná minutu, co tam jen tak stál, ale už to nevadilo. Nedřelo, netlačilo nikam, čas vnitřní se sesynchronizoval s vnějším a naráz plynul tak, jak měl. V nekonečnu.

I druhý slyšený výdech za zády byl lehčí, s trochu jiným přízvukem. Jako potlačené zasmání. - Radši si nesahat na hlavu, co tam zbylo. Radši se nehýbat. Místy to lechtá, místy se i neklid vzduchu dotýká holé kůže...

Až když se shýbl a na odchodu shrábl ze země kusy rukávů s většinou vlasů na nich, otočila se za ním.

To zasmání měl v očích i na rtech, ačkoli trochu narazilo na mokřaď slz - nebo právě proto? Musí to být k smíchu, když z toho, co na ženské dělalo ženskou, ať byla jakkoli hubená, zůstane během chvilky jen nedoškubaná husí hlava, ale co na tom, ta hlava je tak lehká, jak už roky nebyla, tak neskutečně lehká, že je až omámeně příjemné ji zvednout a slzy neslzy ji držet vůči němu vzhůru...

„I have not a tampons."

Před některými věcmi nepomůže únik do nebytí, prostě přijdou a proderou se všude...
Chvíli trvalo, než zareagoval, úder angličtinou, tázavě nevěřícný mikropohyb rukou s odstřižky a po mikropřikývnutí - Jo, to, to potřebuju... - ještě nevěřícnější záklon až za sloupek zábradlí od verandy...
Pak sešel ze schodů a všechno, všechno to vyhodil do sudu ve stodole.

A pak vyšel ty schody zas zpátky a vzal ji za loket a zastavil až v koupelně. 
Okay, napůl se zeptal, když v náručí objímala balík vaty a zjišťovala, že Thanks nedokáže říct. Ještě pořád. Ještě pořád, už zase - krok od zrcadla.

Viděla se.

Oškubaná husí hlava, nad čelem v jednom místě sotva dva centimetry potupy, jinde cáry, kolem jednoho ucha tečkovaně prosvítající kůže... Jak to musí vypadat vzadu... Už žádný problém s přerůstajícím účesem. Nadlouho. Zpod cárů trčící holý krk, v té bezvlasé obnažené délce uboze hubená spojnice mezi oblouky čelistí a klíčních kostí. Hubená... Dřív slovansky měkce oválný obličej vystoupil jako stínový přízrak neprospaných nocí, v něm mývalí oči, jejich temnota není vlčí propast, je to spíš mrtvé moře, tyhle oči jsou odjinud, cizí oči v cizí mrtvolně šedivé kůži... girl... little wench... ale z koncentráku... ze sletu čarodějnic...

Nedá se odolat nutkání podívat se znovu. Zrcadlo je zlý magnet, co nikdy nepotvrdí naději, že napoprvní to byl optický klam... A za zády se objeví přízrak, skrze odraz v zrcadle se dívá tváří v tvář, baví se tím...

„Is't to your liking...?" zeptal se tiše do zrcadla. I takhle se můžou dvoje oči potkat.
Co chceš, abych řekla...? Budeš se na to dívat ty, ne já...
Mrtvé moře ještě o něco mrtvější, mlčky se přelilo na druhou stranu do propasti - a v té někde hluboko dole kmitl odraz světla. Tam někde je dno...

Dno, u kterého zajiskří odrazem.

Dá se to nenávidět. Jako tenkrát, na začátku... - A dá se to cítit jako bod obratu. Bodnutí. Po tak dlouhé tmě člověku dojde, jak pošetilé je nenávidět jakýkoli zákmit slunce... Bylo pošetilé...
Možná oči vidí víc, když nikde nic ve výhledu nezakrývají vlasy.
Možná by bylo občas lepší nemít vlasy, aby lidi víc viděli... Se viděli...

Ze skříňky, odkud bral vatu, vytáhl ještě cosi. Mělo to zašle černou barvu, protáhlý oblý tvar na jednom konci zploštělý a - šňůru. Seděl na vaně, když s tím jen tak zahýbal ve vzduchu.
„Can we work it out?"
Používat elektrické spotřebiče ve vaně nebo obsluhovat je z vany...
Přikývla.

Sama ze své vůle klekla mezi nohy, klidně čekající na okraji vany, a vsedě na patách zavřela oči. Protože na tom zploštělém, jemně zubatém konci nebyl žádný výšku regulující nástavec, jen dvě přes sebe kmitající vibrující ostří, během chvilky ohřátá až k pálení.
Až potom se podívala. Až když už chvíli bylo ticho. Na mývalí oči ještě tmavší a ještě obrovitější ve stínech tváře ještě ostřejších pod modravě bílou, jemně tečkovanou hladkou souměrností lebky...
Taky se díval, jak jinak. Skrze zrcadlo odrazem tváří v tvář. A pak se zvedl z vany a popošel blíž, nahrbený, s hlavou na stranu, aby se i jeho obraz vešel do rámu, aby se ho pořád musela držet očima, sledovat to hadovitě shovívavé pobavení, pobavenou shovívavost... Z obrazu očí do obrazu očí...

„...zombie..."

Co na to říct. Vždyť je to pravda.

_(další)