Nekonečno 33


Štěkal pes. Štěkal dlouho a jinak než na vetřelce, a nebyl to sen. Pořád ještě pršelo a šaman seděl pořád nad toutéž skleničkou, aniž by v láhvi ubylo, dívala se na ten jeho klid, vědoucí stoický klid, a nehnula se taky, nedokázala to. Přeslechla jsem auto... I kdyby je slyšela, na věci by to už nic nezměnilo. Auto parkuje na půli cesty mezi jedním a druhým příbytkem.

Pes utichl pod vlídným hlasem a kroky se zastavily přede dveřmi. He’s back. Nebo tak nějak. - Šamana to ještě pořád nijak z míry nevyvedlo, jenže já znám jeho pravidla...

Jejich porušení měl od dveří jako na dlani. Kratičký okamžik obyčejného úžasu a vzápětí tuhnoucí pružina... Jen rukou přetřel obličej mokrý deštěm, nádech v strmé spirále tlaku, gesto někoho, kdo nevěří vlastním očím. A asi taky nosu. - Až ta pružina praskne...

„Hi,“ řekl klidně šaman, aniž by se jinak byť jen pohnul v ošuntělém křesle.
Jedna ledově chladná věta bez pozdravu od dveří a jedna rozsáhlejší odpověď, už ne tak stoická. Není dobré být příliš blízko některým elektrickým obloukům, ani když pružina na vzdálenějším koncovém bodě zdánlivě maličko povolí... Není dobré být u osobních střetů, pokud je svědek současně příčinou. Velmi jasně nežádoucí svědek, tím se dravčí oči netají...

Téměř suché vlasy posbírala do gumičky, ještě než tu ostrou debatu uťal, a sáhla po svetru. Trochu prudký pohyb na to, že prostor zatím jaksi nemá zpátky všechny parametry... - Za všechno se... Kolik za tohle...?

Shodil vak na zem vedle dveří a kývl prsty.

„Now...“

Parametry... Metry... Guma a paluba lodi...
Co se má stát, ať se stane...

Mlčenlivá zloba zarytá do paže pod ramenem a příliš dlouhé kroky. Jedny dveře, druhé, úder čerstvého vzduchu v obličeji, déšť a chlad rychle čistí hlavu, ale pořád to není ono. Musel zpomalit, když pod schody z verandy klopýtla, jinak by vlekem skončila v blátě. Těsně za nárazníkem auta, které tentokrát nechal stát přímo u domu. Nikomu se nechce chodit deštěm zbytečně. Tápat potmě blátem, když stačí zastavit hned vedle schodů, v bledém kuželu světla z oken... Je to přece totéž auto, jaktože... Impulsívní hnutí mysli, je to totéž auto, nebo by bylo, kdyby... Tahle značka? Impulsívní... Ucuknutí očima. Nenaučím se to zvládat... - Měl hodně, hodně nepříjemný pohled.

Krok za bedněním zůstala stát, tak, jak ji pustil. Zvířátko zpátky v patřičné ohrádce.

„No word,“ řekla, už k jeho zádům. „No word with he.“

Díky za slovní zásobu, pane Gatesi, i když works tady asi nevyužiju...

Viditelně zakolísal, zásah ranou angličtiny, kterou musel vždycky napřed vstřebat a potom dekódovat. - Rozumíš mi? Nic jsem mu neřekla, na nic se neptala...Na nic...

„No word. Silence...“

Couvla, před tou otočkou zpátky. Dvě ruce ze dvou stran zaklaply jak mříže klece, zapřené o bednění.

„The wise woman...“

„What is...“ wise nedořekla, protože v tom zaujetí už jednou slyšeným spojením slov si až opožděně uvědomila, jak ostře to syklo. Žádný zákmit. V ramenou byl nahrbený jako kočka nad myší, a vlastně si tak mezi těma jeho rukama i připadala. Výsměch? Taky... Ironie přinejmenším, v přílivu nenávistně blízké pozornosti. Nenávistně... Kdo koho...?

„Sibyl.“

Je na to co říct? Tak co jsem udělala špatně...?

„Warm only. Rain is always, cold...“

„Tss...“ Hadí zvuk... hadí oči... „And woman is always... what?“

Ne dravec, had jsi... had s jedem v srdci...

Nedá se mluvit s někým, kdo o to nemá zájem. Komu stačí vědět, jak umlčet. Jak udeřit - Jen ten, komu to dovolím...? - Hořkost slz uvízla někde v krku, počet míst ochrnutých částečnou smrtí se o jedno rozrostl.

„That number. Key number.“ O dvě. „Did you see’t?“

Nenaučím se to zvládat... Je daleko těžší utajit, že člověk něco ví, než že to neví. I Jiříka ze Zlatovlásky to stálo hlavu. A ty už víš, že mám paměť na čísla...

„What is...“

Dva prsty k očím jako čárky, sem se mi dívej... „Did you see that number?“

Přece jsi mi... - Věřil...?

„No...“

Je tu tma, skoro neprůhledná tma deštivé noci – čas letěl smykem - možná proto jsou ty oči tak blízko... Aby viděly...

„Keep you it in mind?“

„I have not...“

„But you keep it in mind.“

Hadi jsou tiší... A mají oči svítící ze tmy... Nehybné, přesné oči bez jediné vrásky... Oči někoho, kdo ví... kdo ví, jak umlčet. A jak se ptát. Jak získat všechno, co chce...

„What is keep it in mind?“
Vím to. Ale potřebuju čas... Slova...

„Remember. Not to forget.“

Čas a slova a myslet... Good bussines for you... tenhle nebude...

„What...“

„Don’t play fool.“ Tiše, tak tiše... „I want to know that number.“

Vůbec nebude dobrý...

„Now...“

„No number...“ Bože, proč stojím skoro v rohu... „Line code only.“

Dvě vteřiny... tři...?

„... lie.“

Nerozumím... Tuším...

Tři... čtyři...

„Silver disk. Long. Little. Very little. With line code.“

Pět... Odraz od rukou do napřímení. – No...

„Where is’t?“ Tišeji to snad ani nejde.

„In that watch... Tape...“ Šest... „Excuse...“

Uhodil. I dřevěná stěna je tvrdá. Tvrdá jako zem pod koleny, pod rukama... Tvrdá jako ticho. Jenom tma za očima je měkká. Tma pádu do propasti. Nedá se zastavit, teď už ne, neexistuje zaklínadlo. Obličej v dlaních. Milosrdná hlína, do níž se vsákne všechno, co nemusí být vidět. Slzy to nejsou. Nepláču... - Hodně tvrdá byla... ta stěna.

„I don’t know that number...“ Poslepu... do dlaní... „Believe me...“

Šumění deště je šelest přesýpacích hodin, zrnka písku, co nejdou zadržet. Až propadne poslední... Co s němým zbožím, když není, za co by je kdo koupil...? Když to jediné, za co se zboží dalo prodat, je pryč, pryč v hodinkách, co někdo někde obětoval při matení stop... – Nejpokornější pokoro... Až na dno se skloň, všechno přijmi, a co jde, to zapomeň... Nehledej soucit v kameni ticha, ve vlastním odumření. V pokoře už jen jediného...

„Let be babe... please...“

Let be... moc tě prosím... prodala jsem ti za ně sebe, víš to... doufám...

Slabé zašustění. Co se má stát...
Žádné cvaknutí. Žádný další dotyk.

Žádné další slovo.

Zaplaceno.

_(další)