Nekonečno 32


I v téhle místnosti se ještě přednedávnem topilo. Pod kotlem z litiny. I v téhle místnosti teče voda. Z kohoutku pod kotlem z litiny. Nejsou tu dlaždičky, není tu žádná zástěna, žádný sprchový kout, jen neskutečný na sebe navršený chaos hader, krabic a raději neidentifikovaného herberku. A oprýskaná vana na čtyřech rezavých nohách, pošmourné světlo jediné nazdařbůh visící žárovky a navzdory horku od kotle typický zápach málo větraných prostor. Útulno suterénní panelákové prádelny, kde kde se pere, jen když už nic jiného nezbývá.

Tohle není sen... nemůže se to pokazit...

Gumičku z vlasů na zápěstí... Voda tekla teplá, horká, tak nádherně horká... Až se musí ředit studenou odvedle. Plná vana horké vody. (Neměla jsem tak náhodou tou vodou šetřit?) Plná koupelna páry, která se už nemá kam rozplynout a potáhne zrcadlo slzavou slepotou. Ten kousek nebezpečné plochy je mrňavý, ztraceně opřený na polici nad umývadlem, ve špatném úhlu pro zhlížení se od vany. Je snadné si představit někoho, komu právě tenhle úhel vyhovuje. Někoho podstatně vyššího, někoho, kdo se nepředklání a nenatahuje v ženském zvyku téměř na špičkách přes umývadlo, aby z co nejmenší vzdálenosti v zrcadle stvořil restaurátorsky jemnou dokonalost kontur rtů či řas. Mužský rituál před zrcadlem se odehrává bez vychýlení z vertikály. Na obou nohou stejnoměrně vyvážené soustředění v odstupu od zrcadla, s bradou zvednutou, s pohledem upřeným přímo před sebe, ať se ta tvář hne kamkoli, ať se ruce zabývají čímkoli. Pevně do jediného místa pohledem, stejnoměrně a pevně na nohou...

Hodně jednoúčelově vybavená police, a přesto magneticky přitažlivá, soukromí mužů. Jenže holení přestalo být jejich doménou už dávno. Není při něm vždycky nutné zvedat bradu. Kdeže je éra břitev a pravých žiletek...

Zabije mě, až zjistí...
Ať.

Pára a horko. A voda, spousta horké vody, ponořit se do ní, nechat se jí zalít kolem dokola, zavřít ji nad sebou, rozpouštějící špínu, tělo, mysl... Beztíže vlasů, bezvládí rukou, bez... bez... Pára, skrze niž svět ztrácí obrysy. A nikdo jiný v ní, nikdo, žádný zdánlivě lhostejný stín s cigaretou, žádný zneklidňující mlčenlivý dozor, jen nezamčené, zevnitř nezamknutelné dveře, a i kdyby těmi přece někdo přišel, černý nebo bílý, už je mi to jedno, jedno, jestli dar nezištně nebo na dluh, splatný později, co na tom, za všechno se platí... – Ať. Tohle za to stojí...

Když těmi dveřmi po drahné době chtěla odejít, okamžitě je zas přibouchla. Úplně bez dozoru ji nenechal. Zavrčení se po bleskovém ústupu prolomilo do krátkého štěknutí a utichlo pod zvukem kroků. Come, řekl, psa přidržel v bezpečné vzdálenosti a pak ho poslal ven.

Štípalo to, než vytahal stehy, hrubé nitě zahnědlé nejen bylinkovým výluhem. Ránu přelepil obdélníkem plátna. Těžko soudit, jestli to dřív bylo prostěradlo, jestli v téhle domácnosti něco jako prostěradlo vůbec existuje.

„Thanks,“ řekla opatrně.

Jen malé zúžení vrásek kolem očí.

Šediny a vrásky, rýhy času. U mužů nevadí, u některých jsou naopak zlatým lemováním na výložkách generála, muži s vráskami a šedinami leckdy získávají srdce žen snadněji než mladíci s dokonale hladkou pletí a tělem Adonise. Na mladých větvích sice bývá hodně sladkých třešní, ale spolehnout se na jejich pevnost vede k ošklivým úrazům. Kdo to ví, tomu rýhy nevadí. Rýhy v kůži jako hluboko rozpraskaná kůra letitého, bouřím a vichřicím už bezpečně odolávajícího stromu.

Nejistě usrkávala vystydlou meltu a odhadovala, za jak dlouho šaman s nohama nataženýma mezi dvěma židlemi dopije skleničku a vydá pokyn vzít si větrovku. Nechvátal. Jeho lhostejnost k běhu času neměla nic společného s ledovým chladem v odstupu cukru a biče. Ukázal rukou ven a to mírně otrávené gesto dostatečně přeložilo ve stejném tónu vyznívající slova. Prší. Teď zrovna spíš leje. Komu by se chtělo pořád chodit sem a tam a moknout, když to nespěchá.

Zapálil si. Nikoli cigaretu, ten nástroj vydlabaný ze dřeva měl do kalumetu daleko a jeho obsah do tabáku taky. Zírala na to, vůně čerstvě tlejícího kompostu a neotřesitelný klid Sedícího Býka... – Výluh z bylin... Bože, co bylo v tom čaji...? Že se ptám...

Měl oči jako čárky, čárky mezi vráskami, jak se bavil tím očividným zděšením, všechno je na mně vidět..., před nabídkou není třeba klepnout krabičkou, Hm...? – Je na mně vidět i že to znám, nebo mě jenom zkoušíš...? Tak se dívej... Eh, ale tohle mě asi roztrhne...

Dala do nádechu všechno. Ještě předat dýmku a pak se odvrátit, slzy v očích, první a základní poučka zní, že čím déle se zadrží dech... Do udušení...

Takhle rychle ani pilulky s rýhou nefungovaly. Ani ty předem rozpuštěné. Konec kašle se zhoupl v gumově elastickém prostoru, a když se znovu narovnala a utřela slzy, začala se smát.

Kolik je to let, co jsem tohle...? A pořád to zabírá...

Vlna horka, tep by nikdo na krku hledat nemusel, je ho cítit všude dost, tluče bubeníček, tluče na buben..., ještěže ta židle má opěradlo, k čárkám mezi vráskami je blízko i daleko současně, Sedící Býk, pohoda sama, se baví. Nech toho, Šamane, vím, že mám hubu od ucha k uchu, jak se nemám smát, když tě vidím...

Napodruhé už to s tím kašlem ušlo, ruce na stůl... je divné, když se hýbe něco jako stůl... stůl co se prohýbá, jsem v pohádce, kde se stoly prohýbají... smích... smích přece léčí, dýmka vyhasla...? – smích... šedozelené drolky na stole, sáhnout na ně... smích... laskavě jí odkládá ruku stranou, něco říká... Víš co? Taky ti budu něco říkat a přeber si to sám, obojí... Nejen pivo vrací do minulosti a rozvazuje jazyk. - Jsi jako tehdy tamten, co u nás bydlel...pár dní... Taky se smál... Než ho muž vyhodil... Poznal to na nás, i to, co mohlo být... Jenže jsme si zakouřili a nebylo z toho nic...

Napotřetí nevěděla jistě už ani to, jestli se vůbec nadechla... jestli to napotřetí nebyl jen přelud, časová smyčka, čas, co klouže smykem... Náhlý neklid nutí udělat krok, ověřit si, že prostor ještě existuje - neexistuje... Padáček...? - Ruka, co přidržela, pod rukama prkna podlahy, dobrý, jdu na zem, víš... je to bezpečnější...

Po všech čtyřech k zarážce zdi, kamna hřejí a země chladí, rýhy vrásek se sklánějí níž a níž, Už se bude platit...? - Okay? ptá se vlídně, muž jako strom - Okay... - jen výdech, a není to lež, kdo by to řekl, že se dneska tak nádherně vykoupu a ještě k tomu i sjedu... - To nic, to chce jen vyšumět, víš...? Chabé naznačení rukou, pomíjivost páry... Ššš... Zasmání z posledního, jazyk ochrnuje a smích zůstává někde uvnitř, uvnitř, je jenom uvnitř, žádné venku, ticho šumění a smyky interního světa, postupně, velmi poznenáhlu zpomalující... do únavy, do otupělosti, do úsměvu i nekonečné tesknoty současně... Stěna u kamen je pevná, stačí se o ni opřít zády, těžkou hlavou... Externí svět mizí a interní se zavře sám v sobě, zvláštní, jiný, virtuální...

Nemůže se to pokazit...

Může.

_(další)