Nekonečno 31



Ještě nebyl starý. Jen tak vypadal, jako všichni lidé v mírně asiatském či jihoevropsky tmavém typu, brzké šedivění a vrásky na snědé kůži vždycky výraznější... Růžolící blond typy stárnou pomaleji, ne nadarmo jsou z celé škály barev na vlasy nejkupovanější plavé odstíny. Převážně díky ženám středního a následujícího věku. Mužům šediny většinou nevadí. U mužů se považují za interesantní.

Kdyby tyhle šediny někdo v lepší společnosti označil za interesantní, bylo by to nejspíš s kulantně zaobaleným podivem v hlase a s neutrálně koženým výrazem obličeje. Slepené v mastných pramíncích, seškrcené do ocásku volajícího po umytí a zastřižení - Ode mě to sedí... - plus ty zuby... Méně líbivé detaily jako patina času na skutečné podobě přízraku ze sna, na takové podobě, jakou se v lepších, zejména bohémsky uměleckých společenských vrstvách rádo napodobuje a říká se tomu imidž. Tahle byla doopravdy. I s těmi zuby, s tou nažloutle zašlou kůží kolem vrásek, s vlasy, co především mají nezavazet, s dechem po alkoholu... Ale do páchnoucí opilecké trosky měl ten muž daleko. Aspoň zatím. Muž žijící v poklidu bez potřeby lidské společnosti - či bez významu pro lidskou společnost...? Takže černý nebo bílý...? - Úplně bílý ne. Žádné korálky či talismany na krku, a přesto tak trochu šaman, možná jako některý z jeho předků, kteří se nedají zapřít.

I need...

Prší s přestávkami už třetí den. Dobře patrný rytmus dechu... Co takhle nepočítat kroky, ale výdechy...? Někde na desátém to problesklo. Kratičká vzpomínka jako bodnutí, Z které jsme to tehdy šli hospody...? Mezi barvami podzimu tehdy už ani slunce nerozehnalo první mrazík, spíš kousalo než hřálo, a pak zapadlo. Kdo to byl, ten kdo zaklonil hlavu a zahrál si na komín...? – Hele, jsem parní vlak... Huuu – Nejsi, jsi jen lokomotiva, protože nemáš vagóny. Já budu tendr, jedem... - Bylo jich dost, aby udělali vlak, a taky ostudu, lidi se otáčeli, jede jede mašinka, kouří se jí z komínka... huuu... - Bohužel, některé vagónky měly naloženo poněkud přes normu, hromadné vykolejení v první zatáčce bylo neodvratné.

Pomíjivost páry...

Ta nad kýblem se rozplynula během pár minut, ta v rytmu dechu jen tak tak ohřála ruce.

Ráno už bylo docela zle, po noci drkotajících zubů a lapání po dechu, střídavě z kousání syrového chladu v obličeji a z kousání chlupaté deky tamtéž, když se hlava i tvář i promrzlý nos v ní snažily schovat... Ne, ráno už se zpod houně se nechtělo, ani přesto, že Šaman přišel s notným zpožděním. Nenesl ani hrnek... Nejdu. Možná kdybych se počůrala, chvilku by to hřálo...

A pršelo pořád dál.

Záchod suchý, zato nad cestou k němu se zřejmě pánubohu polámalo splachovadlo.

I odpoledne Šaman čekal pod střechou. Ale pak ji vzal bez komentáře za loket a nasměroval k domu.
Zadrhla se, řetěz od boudy škubne spolehlivě.

„He...“ - Jak to říct...? Nemůžu...

„He’s away.“

Řekl to dost srozumitelně.
Černý nebo bílý...

Dvacet kroků. Po pár schodech do domu.


Peklo. V pekle je teplo... Kuchyně vyhřátá sálajícími kamny, ke kterým hodil sušit svůj plášť i poslušně odevzdaný navlhlý svetr. Kuchyně s prkennou podlahou, na níž se stopy špinavých bosých nohou ztrácejí mezi těmi od bot. Tady se to tak puritánsky nebere. S přezouváním už vůbec. Kohoutek od vodovodu nad dřezem - takže sem voda teče... Hrubý stůl a rozvrzané židle, strop v rohu zdobí tmavá skvrna. Tam očividně voda teče taky. Už delší čas.

A žádná vysoká, štíhlá žena se v domě neukrývá. Ani stopa po třeba jen občasné přítomnosti jakékoliv ženy.

Příval tepla dělá své. Nejen ledy pod ním tají, taky všechno, co pak stoupá do hlavy... a nosu... Kýchnout...

Naráz a naprosto nedůstojně se zhroutila do podřepu, některé erupce... Království za kapesník... Ještě že ta košile má tak dlouhé rukávy... Bože, copak vždycky musí být někdo, kdo se zrovna dívá...? - Usmál se malým zúžením vrásek kolem očí. Ani tohle se tady zřejmě tak puritánsky nebere. Kývnutí rukou, jasné, místo u stolu není jen výsadou svobodných. Jenže u stolu se obvykle jí...
Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, na mističce vodička, v té vodičce rybička...
Asi ne rybička. S přemáháním rozkousávala tmavý, poněkud tuhý a suchý plátek masa, aniž by dumala, z kterého zvířete tenhle studený stejk je. Bylo to prostě maso, trochu zvláštně vonící, nemleté, štědře slané a kořeněné...
A v žaludku tlačící jako kamení.
Víc než pár soust nezvládla. Nesmál se, ale ani nezlobil.
Zato se smál naprosto otevřeně, když přes původní rezolutní odmítnutí přece jen zkusila upít ze sklenice kapku neředěné whisky, podruhé (...a už nikdy víc...) v životě, protože tu olejovitě sladovou chuť, provázenou zápachem typickým pro všechny pálenky, málem neprostála. Fernet na tebe, to bych se smála já, jak by ti lezly oči z důlků... - Strčil jí místo toho do ruky hrnek, vytoužený horký hrnek s čímsi, co by se tak nejspíš dalo přirovnat k meltě. Už ne čaj, zaplaťbůh.

Košili... proč...? - O košili mu až tak nejde, sklání se...

Fire. Projelo to celým tělem.

Nic se neztratí. Ruce jako led a dvojí dech, tak to bylo, i ten za zády zřetelně rychlejší - dotek ohně dává neskutečnou sílu. Třeba křičet i přes kus hadru, co zatlačil jazyk do krku a přilepil se na patro... Těch prášků bylo málo.

„Peace.“

Zní to jinak než dravčí hlas, kostnatě ostře, a přitom hřejivě, měkce, i oči má měkčí. To podvědomé couvnutí, záchvěv víc než výmluvný, se asi jinými slovy zahladit nedá. Jen od šamana fungují líp. Když chce vidět tu ránu. Když strhává nalepený a už i neforemně slepený čtverec na ní... Šaman místo doktora. Neztratilo se to ...

Co všechno ti řekl? Řekl ti i o tamtom...?

Překousnout si jazyk, vyšlo by to nastejno. Je k ničemu. Nezbývá, než se orientovat podle jiných signálů. Doktoři přece chodí v bílém... Chodí...

Kývl a šla s ním jako ve snu, Kam mě...? – Tam na konci... Ťukl prstem na tu obří nádobu hned za dveřmi, něco řekl, dost vážně, tak přisvědčila, yes..., vytáhl klíč zevnitř ze zámku, dvěma škvírami očí se podíval na ni, sloup stojící tam uvnitř bez hnutí, bez dechu, bez rozumu, a zavřel z druhé strany.

Peace... Nezdá se ti to... tohle není sen.

_(další)