Nekonečno 30

Tma jako tma.

Běhají v ní myši a pavouci. Běhají v ní myšlenky. Vrství se a zapadají do sebe bez respektování pravidel logiky, řetězec obrazů přirůstá tak rychle, že během pár vteřin už není v lidských silách vystopovat jeho začátek, cesta po dominu, kameny skládající se k sobě cikcak podle nahodilosti počtu teček na nich, aniž by šlo předvídat, kde se sejdou, jestli se sejdou... Kam vedou... Vědět, jaké kameny má protihráč, skládalo by se líp. A když je hráčů několik... Stavěj jak stavěj, tahle cesta rovná nebude. Kamenů je moc a pořád někdo cizí přikládá ty svoje. Kdo se rychle nezorientuje, je mimo hru. Sám, s kameny, se spoustou kamenů, co táhnou ke dnu... Nedá se vyhrát, ale dá se neutopit. Ta v nedohlednu končící, klikatá cesta je most po vodě. Jenom je třeba skládat, neželet možností, co během jednoho kola pominuly, hledat ve svých kamenech jiné, skládat, skládat... cikcak, ale dopředu...

Hrabe mi...

Dopředu. Nocí myší, pavouků a pátých dimenzí, dnem, v němž prší a v němž je dost času přemýšlet nad tím, kolik teček zůstalo na posledním kamenu, na konci mostu, With care – nikdy se to nenaučím...

Dopředu. Tichem večera. Až přijde... Přišel. Nabídka nepřišla. Noc je naslouchání, praskání ohně a slabý závan z cigarety. Reálný svět splynul s těmi paralelními, obojí v nekonečnu. Příliš představ v hlavě, zase. A zase žízeň, setrvalý pocit sucha na patře po každém zavření očí. Prázdný hrnek nic neváží, smutně k ničemu. Nic neváží, co je k ničemu. Nikdo si neváží ničeho, co je k ničemu. Co je k ničemu, těžko si může vážit samo sebe... Hrabe mi... A je mi to jedno... Čokoláda už nebude, pivo zřejmě taky ne. Ale i to je jedno. Ruku na zeď, co nejtišeji došla až ke dvířkům v bednění, stačilo by do nich strčit, jsou pootevřená, stačilo by... vždycky stačí málo... na dobré i na zlé...- Temné zavrčení, couvla. Pes hlídá psa. - Jestli spí...

„Come.“ Nespí.

Kam, to právě nevím. Už delší dobu.

„Watter, only... please...“

„Come here.“

Ani se nenamáhal zvednout, poloha znaveného plakátového kovboje, jen ruku měl položenou přes široký, ostražitě nahrbený hřbet osobního strážce, prsty ztracené v husté srsti na krku, pohled uvízlý v komíhavých plamenech.

„Here,“ kývl hlavou vedle sebe. Vedle...? Metr odstupu by mohl stačit a nemusel by urazit. „Sit down.“ Jen letmo se podíval. Pak zpátky do neurčita ohně. „Night mare?“

„What is... „

Náznak pohybu jako když se oklepe zmoklý pes - to snad není pravda... - došlo jí to ve stejném okamžiku. Mera, motýlek... taková malá můrka... - Upřené sledování ohně má něco do sebe. S rukama raději v úkrytu za pokrčenými koleny, co se dá říct? Na meru? Nevím ... Ani nevím, co přes tyhle stěny všechno... Asi všechno... Ale to vím, že když se v noci probudím, často potom kouříš...

„I have ...“ No, co mám...? Mezeru ve vzdělání... Saharu na jazyku... „I have not watter.“

Jen kratičký pohled, než se zvedl a pes zpozorněl s čenichem nataženým v poloze připraven. Ani ji nenapadlo zkoušet se hnout. Pivo neměl, měl termosku.

Hrnek s čajem hřeje ruce. A tenkrát... přeslechla jsem Hej, ale neřekls Are you alive... Neřekls. Mlčels, nevysmál ses... Byl jen dotyk...

Ťuknutí na krabičku, stejná duchem nepřítomná rutina jako při otvírání plechovek, hodně plechovek se pozotvírá, než člověk k takové rutině dospěje, hodně cigaret se vykouří... - jednu cigaretu... jednu jedinou... - kdyby zvedl oči, kdyby se podíval, viděl by... Jenže se nepodívá. Oči vidí jenom to, co chtějí vidět.

Neptala se. Neptal se. Vypustil ven psa, když ten štěkl, pak ho zase pustil zpátky, udýchaného a spokojeného vítěze nad nějakým zbloudilým lesním vetřelcem, a jediný rychlý pohyb za celou dobu byl spěšně prodloužený úkrok stranou, když se pes s čumákem nataženým dopředu jakoby srazil v kloubech k zemi a z mokrého kožichu se po mohutném oklepání rozstříkl menší vodotrysk.

Pozdní večer uplynul do noci a čas místo místo obracení přesýpacích hodin měřilo komíhání plamenů, zas a znovu přiživované málo suchým dřevem, ticho, mlčenlivé ticho, jen dřevo mluví. Zas a znovu týž koloběh jeho muk, po každém přiložení do ohně začínající slzami se sténáním vyroněnými na rozťatých, křečí pukajících vláknech, a končící ve smířeně pokorném, odumírajícím praskotu, v nevratnosti popele.

Mlčení není zlé. Ne tehdy, když je na ně čas. Když to mlčení je teplo, dar, prostor pro všechno, co může být pravda. Nesahání. Když je to blízkost, na niž by se dalo zvyknout.

Nelži si... A nebo lži...

Go to bed, a pak se podíval, viděla ho líp než on ji, ze tmy do světla je vidět líp než ze světla do tmy, ze zachumlání v dece na svých pytlích ve tmě v rohu do komíhavě prosvětlené škvíry pootevřených dířek... Neřekl nic, ale vrátil se za pár minut. Otevřená dlaň maličko světlejší ve tmě, dost blízko v rohu zapřenému zámotku s koleny pod bradou, hodně moc blízko, ale není to hrozba, je to nabídka. Hm...? I tohle dokoupil. Nabízí na otevřené dlani, jen nabízí.

Nechci. Víš, co prášků už jsi do mě nacpal...

„You will sleeping.“

„What is...“

Oklepání mokrého psa. Letmý dotyk na víčkách, nedá se jinak než rukama. „Okay?“

„Dormir?“

„Maybe...“ Jistý si není a trpělivý už moc taky ne. „You must to sleep.“

Musím. Ale nemůžu...
„Yes.“

„Hm?“ Opakovaná nabídka. Mezi konečky prstů. Téměř laskavá jistota vzájemného porozumění. Take.

„No.“

Jen hlesnutí. Dvě vteřiny se rozmýšlel, pohyb zmrzlý tak, že zmrzne i krk až do žaludku, jak čeká cokoli... Pak jeden slyšitelně prudší výdech, zavřel dlaň a byl pryč.

Nabídky se neodmítají.

Snadno pochopit, že bodne, kdykoli se někde venku ozve naskočení motoru auta. Ale těžko pochopit prázdnotu, co bodla, když druhý den po poledni ten hladký zvuk motoru šedého auta ztichl, rozplynulý do ztracena v dešti.

Prázdnota vědomí, že ten večer se topit nebude.

Nebude světlo a tma. Den a noc bez předělu. Bez ničeho.
Přítmí a chlad. A ticho. Ticho jako kamenná zeď. Mezi mlčícími zdmi člověk zmlkne nakonec taky, hlasem, pohybem, myšlenkami... city...

Z letargie dřímoty vsedě ji s ubývajícím světlem probral starý muž.

_(další)