Nekonečno 29

8.
Pršet už nepřestalo. Pravidelná cesta bez bot ztěžkla blátem, neskutečně protivným mezi prsty na nohou, studená mazlavá břečka usychající do krusty, těžko poznat, jak hluboko pod ni sahají ty praskliny na patách... Nohavice ohrnout, shrnout... Stejně jsou od bláta. Svetr hřeje, zaplaťbůh za rukávy sahající přes dlaně. Věčně zmrzlé prsty. Na rukou, na nohou... Království za ponožky... Chodidla od hlíny, zabalená v konci deky, se bojí pohnout, dotknout jedno druhého, mrtvičná ledovost...

Vedle se teď topí každý večer. On tam topí. Přes den bývá pryč, ale navečer vezme dovnitř i toho psa. Nechává dvířka v bednění pootevřená - hodil si na zem další pytle a deku a spí tam, takže jsou pootevřená celou noc a mikroklima je ucházející, dokud v ohništi nevyhasne. Spí a nespí, často je i pozdě v noci cítit kouř z cigarety. Noci jsou naslouchání, dny prázdnota.

Okno jde otevřít, už přišla na to, jak. Šlo to ztuha, ale šlo to. Předpokladem úspěchu bylo denní světlo, a tedy absence hlídačů, které by těžko potěšilo výmluvné skřípění rezavých pantů. Panty jsou nahoře, je třeba celou na nich zavěšenou tabuli zvednout, přesněji napřed zatnout zuby a zabrat bez ohledu na některá místa na těle, chvíli se potýkat s dřevěným rámem, nabobtnalým vlhkostí, pak s jeho vahou, a nakonec už jen rychle vyhodit myší všímavostí olezlé jídlo ven, být rychlejší než ten pes, co se vzápětí pod oknem ozve...

Je to dobrý hlídací pes, jeho profesionální etiku nenalomily ani zbytky jídla, co se mu pokoušela nabízet po nocích, když jeho pán spal. Nevzal si od ní ani jednou, z ruky ani ze země, krok za bednění neudělal. Ale po splnění své povinnosti, po temném zavrčení, bezpečně nutícím vetřelece couvnout zpátky dovnitř, uklízel zbytky jídla venku pod oknem tiše a důkladně, spolehlivá mlčenlivost o tomhle prohřešku z jeho strany zaručena.

Ponižující kýbl se vrátil za účelem o něco méně ponižujícím, je v něm teď voda, vedle na celofánu od hamburgru dokonce i malá kostka mýdla. Když s tím darem přišel He poprvní, nevěřícně zírala na oblaka páry. Mlčky ho postavil na zem - strčila ruce do vody, pálilo to. Je horká... - zvedla k němu hlavu, tak šťastně, tak neskutečně šťastně, že jí vůbec nedošlo, jak zbytečné je překládat to objevné sdělení. It is hot... - Hodně rychle vytáhla zarudlé ruce do páry nad hladinou, ve vodě nešlo vydržet. Warm, opravil ji. Oči... – Až v tom okamžiku si to uvědomila, Usmívám se na něj... Na oči jako škvírky, cizí... - Thanks, řekla tiše, a euforie dětinsky impulsívního hnutí mysli se rozplynula do ztracena. Pomíjivost páry...

Už o samotě se myla, voda stydla rychle, ještě rychleji rostl smutek. Smutek z toho, jak málo stačí... Jak uboze málo...

Vedle v kamnech praská oheň a venku prší, jako by už nikdy nemělo přestat. Když nastaly deště, napsal kdo... Copak jsme v Indii? Ani počasí nedodržuje pravidla. Prý proto, že je porušil člověk, podivný živočišný druh, který porušuje pravidla, podle nichž sám vznikl. Zánik civilizace... Možná začíná potopou světa. Člověk rád mění jemu nevyhovující pravidla, zavedl si k tomu účelu takovou organizaci společnosti, která to umožňuje, a v ní k tomu účelu volené vyvolené. Pravidla by měla být mantinely, o něž se dá opřít. Ale lidská pravidla jsou bludiště pro selekci těch šikovnějších, kteří umějí najít škvíru. Jen ti, kteří projdou smějí pak přestavovat. Pravidla, která by měla být od toho, aby lidé věděli, s čím jde a s čím nejde hnout. Ale dřív či později jde hnout se vším. I s kamennou zdí. I v ní jsou pukliny. Warm... Někde v nekonečnu.

Asi napřed musí pohnout člověk sám sebou. Podle stěny, když to nejde jinak. Šátráním v prostoru tmy, směr škvíra, pootevřená dvířka, komíhající se stíny za nimi, oheň ještě hoří. Vstříc temnému zavrčení - Kerberos v říši stínů...

„I need...“

Zvláštní, tohle říkat bělmu psích očí, Kerberos hlídal Styx nebo Léthé? Převozníku, kde jsi...

I převozník je jen stín, zhmotnělý v tichu.

K čemu mluvení, stereotypním opakováním se úkony mění v rituály, při nichž není třeba diskutovat. Přes ramena plášť do deště, jeho plášť - on ho pod střechou u dělených stájových vrat nepotřebuje. Už se jen zpovzdálí dívá na vratké patlání se v blátě, nebo spíš postává s pohledem někam do neurčita vodního světa, protože na hlídání má Kerbera, spolehlivého strážce nežádoucích kroků... Drží ho u sebe rukou položenou v husté srsti na psím krku, a dokud ji tam má, je Kerberos sice hrozivě soustředěný, ale nehybný, poslušný, absolutně poslušný...

Sedmačtyřicet kroků. Lepší se to, dřív jich bylo i přes šedesát. Sedmačtyřicet slepičích krůčků tápajících tmou. Vztek na ten déšť - možná by ještě o nějaký krok na stále stejné trase ubylo, nepřibývat bláta. Vděk za ten déšť - i díky němu už ji nechá chodit samotnou, komu by se chtělo zbytečně moknout... Že to I need nebylo zase až tak nutně...? Ale rozchodit propad do následků pátých dimenzí nutné bylo...

Devětačtyřicet kroků zpátky, zvláštní neshoda... Ještě opláchnout nohy pod přetékajícím děravým okapem, ještě vrátit plášť, pověsí si ho sám, ta skoba je mimo předepsanou trasu.. Ještě pár vteřin v dosahu světla a tepla, oheň ještě hoří, tiše a měkce hoří... Měkounce praská... Jako by mluvil... Ve společnosti toho hlasu je i bez ponožek pod dekou zahřívání snadnější.

Plus čtyři kroky, za bednění, ovečka ve své ohrádce... Plus tři, co ještě zbývají podle prkenné stěny...

Jen slabé zašustění, jak se opřel ve dvířkách... Čím to, že mlčení je někdy slyšet pod tlakem? Díval se na pootočení, na zaváhání na hranici světla a tmy, na bezděčné odrhnutí pár pramínků vlasů, co vyklouzly z gumičky...

„Hm?“

Některé dary přicházejí nečekaně, tak nečekaně... Naznačené jen kývnutím...

Oheň ještě hoří, tiše a měkce hoří. A je před ním místo.

Jsem jen Hej nebo Hm... A přesto – nebo právě proto? - jak málo stačí... Tobolky v pravidelných intervalech, oblaka páry... - Bezejmenná čubička s urousanýma nohama, vděčná za trochu tepla, zapomene i na to, že má řetěz na krku a proč. Dary se neodmítají. Za dary se děkuje. Thanks...

Neřekla to.

Šest kroků zpátky, hodil tam jeden pytel. Poskládat nohy pod sebe, promrzlé prsty na nich přitom možná ani neupadnou...

Ohniště jako kotva pro oči, nejisté příměří. Dlaně v klíně otevřít vůči sálavé hebkosti. Nemyslet na kroky za sebou. I pes si lehl a zívl. Jenže studená zem a bosé nohy nejsou dohromady ideální kombinace, tlak v nose už chvíli stoupá. Úporně se snažila zadržet dech, marně - malý výbuch, až se čelem klepla o kolena a chvíli zůstala tak, kašel nebo kýchání jsou pro některá místa na těle ještě pořád citelné erupce. - Neřekl taky nic, ale přiložil.

Nohy v džínách poskládal na svých pytlích, opřel se o zeď a lhostejně klepl krabičkou. Když příměří, tak příměří. Možná ani nevadí, že mlčky. Plameny jsou hodně dobrá kotva pro oči, když se ozve škrtnutí a dole v krku to zlehka zaškrábe, tyhle cigarety při prvním nádechu vždyky nutí k zakašlání... Jen při prvním... - Cigarette? No. – Ptát se nebudu. I náznak zakašlání ještě bolí

Mlčení pod tlakem. Ale na něco...

„How... What time... I there...“

A nic. Ani když se zruší kotva, cizí pohled, cizí...

„I must to be... Quelque jours... Days... Moons?“

„Months.“ Wrong. „Don’t know.“

Bylo tam I, nebo ne? Ale moon je přece měsíc, moonlight shadow... Dvacet let stará písnička letí znovu, respektive její remake... předělání... Respektive letěla, před pár týdny a ve vzdáleném světě, kde hraje rádio na každém kroku, kdoví co je teď, teď je ticho, věčně ticho... - Nevíš... A kdo to má vědět, když ne ty?

Tvář za proužkem kouře je nehybná, dvě čárky v ní, pokračovat nebo nepokračovat v otázkách...

„That number...?“

Nejraději by si hned vzápětí ukousla jazyk, slovo, co by bylo lepší zapomenout... Dvě čárky jsou studeně hadí a jen okamžik trvá, než přijde odpověď.

„Say on...“

Bylo to hodně tiché. Hebkost sametu. Guess what...? - Nemyslím. Kdybych myslela...

„I want to know... only...“

Vědět co, třeba? Třeba jak se zeptat na to, co bude... Nebo co bylo... Vědět něco o šanci, o nějakém orientačním bodě v tomhle podsvětí, protože oči jako štěrbiny žádný orientační bod nejsou, víc jak pár vteřin se v nich vydržet hledat nedá a na vlastních rukou se správná slovíčka nalézají těžko.

„Leave it.“

A zase ticho. Intonace byla srozumitelná dost. Moonlight za oknem není. Není měsíc jako měsíc. Záludnosti homonym. Lež má krátké nohy - lež, máš krátké nohy. Seď, a buď ráda, že máš nohy. Že v tom kotníku byl jen výron. A že někdo, byť i ve svém oboru profesionál, střílí mizerně. Existovat a neptat se - to se smí. Poslušná žena se zbytečně neptá. Taková se cení. Nevymáhá odpovědi. – Proskočení čehosi, co už dlouho... a co zabolí, když se to připomene: Rozumná žena nekomplikuje...

Vstal, a bylo po slovíčkách definitivně. Ruce, ruce... Neptej se, já už se taky neptám... - Přešel kolem mlčky, zbyteček cigarety do ohně a za ním dvě polínka dřeva. Díval se na ně v tom svém podřepu, jako by váhal, jestli přidat ještě třetí.

„The less you know the better for you.“ Přihodil třetí a pootočil se. Člověk v podřepu nepůsobí agresivně. „To have that number it’s all over. Will it do?“ Ale zdání může klamat...

„What is less?“

Jak vyjádřit směsici nevěřícnosti, rezignace a znechucení nad zbytečně vynaloženou námahou? Líp než gestem to asi nejde. - Já za to vážně nemů...

Natáhl se stranou, otevřená plechovka není cola. Maličko zaštěrchal, šplouchlo v ní.
„A little.“
Napil se, další zaštěrchání.
„Even less.“
A další upití, o poznání delší. Asi bylo třeba to zapít.

„Is it a beer?“ zeptala se. To není jen impulsívnost, to je přímo záchvat touhy, co musí být z hlasu slyšet...

Zaštěrchal potřetí, bez šplouchnutí.
„It was.“

Smůla. Jednou správná otázka a pro změnu pozdě... Zvedl se a zašel kamsi za zády, takže navíc i pozdě na tu poodsunutou otázku, cože je vlastně better. Smysl slov... Hezky to zní, it’s all over, jenže game over taky neznamená nutně vítězný konec. Záleží, kolik je životů...

„Hm?“

Sotva stihla natáhnout ruce, na dodávku vzduchem připravená nebyla. Takhle barbarsky zacházet s pivem... Čert vem, že se mi po něm zase bude chtít... - Trochu ho po promáčknutí víčka vyběhlo, možná i vinou ne právě velké praxe v otvírání plechovek, do hliněné podlahy se to vsákne. Všechno se vsákne. Vyšumí. Všechno se dá naučit. Třeba i ten správný grif, s nímž otvírá plechovky on, aby to jen tak luplo jako že nic, samozřejmost, nad kterou se nemusí přemýšlet...

„Carefully,“ neodpustil si upozornění. Dlouhá žízeň. Jenom zasyčelo, řekli by zkušení štamgasti. Držela ze dvou třetin prázdnou plechovku mezi prsty. Problesknutí, výdech, nic víc...

„I’m not little girl.“

Jo, do hlavy to leze dost...

„Carefully.“

Zmlkla, chvíli to trvalo, než opadla husí kůže. O něco déle trvalo dopití toho piva. Pivo jako horečka, co vrací zlomky vzpomínek a rozvazuje jazyk.

„That man... old man...“

„Forget about him.“

Taky plakát. No forget... Plakát z jednoho května... vlajky nikoli sovětské, džípy s bílými hvězdami... Oslavy vděku... Nikdy vám to, hoši, nezapomeneme...- The less you know... Míň víš...

Vím hodně málo, a nejlíp by bylo nevědět nic... Nic z toho všeho...

Napil se.
„Go to bed,“ řekl suše.

The end, ale mohl to říct i hůř. Znovu si zapálil, až když byla pryč.

_(další)