Nekonečno 28


Od té doby, co se He vrátil s tobolkami, starého muže zahlédla jen jednou, zpovzdálí, na první půli jedné z cest tam a zpátky. Vlastně jen vteřina zad a šedivých vlasů, mizejících za rohem domu. Neohlédl se. Vteřina, v níž citelně zesílil tlak ve vedení kroků opačným směrem – oporu mlčky poskytujícímu průvodci se to až příliš citelně nezamlouvalo. Jen jednou, na vteřinu, víckrát se ani tohle neopakovalo. Asi ojedinělý případ špatné synchronizace. Cokoli navíc nechat vidět, zapsat do paměti, je nežádoucí. A starý muž to respektuje. Po svém. Silence.

Odvrátit se a nedat znát... Vrásčitá tvář i dál zůstane v paměti jen jako podobu přízraku ze snů. Nikdo už nepomáhá rušit sny, žádný zaříkávač.

Zato ten pes je nablízku pořád. A přesně se zorientoval v přáních svého pána.

I tohle si ověřila. Jednou navečer, když se probrala s pocitem žízně a už před tím posledním spalujícím snem drahně dlouho nebylo co pít. Tiché šumění venku... Pršelo. Pořád silněji, v nastávajícím šeru. Když prší, tma přichází rychle, oči jen s obtížemi rozliší uzoučkou škvírku mezi dvířky a bedněním, škvírku, za níž... Svíravě vyprahlé sucho na patře, na jazyku, v krku... - a déšť jako provokace. Teď už žádné jemné šumění, ale proudy vody, bubnující všude venku v účinku vůní štědrovečerní kuchyně po celodenním čekání na zlaté prasátko. Magická, zoufale neodolatelná přitažlivost...

Prsty se do té škvíry dvířek nemají šanci vejít, ale něco ploššího... Vím co...

Ruka na prkna - a šla, opatrně a váhavě, se srdcem v krku, co když někdo, zrovna teď... Malý, plochý kousek umělé hmoty, co práce dalo si s ním po kdovíkolika dnech ty kdovíkolik dnů nemyté vlasy rozčesat...

Ne všechno se dá použít jako zbraň, ale jako nářadí skoro všechno.

Západka se nadzvedla a sklouzla bokem, jen tichounce to ťuklo.

Heuréka...

Znovu ruku na prkna, po půlkrocích kolem čehosi jako velmi jednoduché kovářské výhně, až k těm druhým, regulérním dveřím - leze leze podle meze... - ty vrzly taky jen maličko - a ven. Ven, náraz vzduchu vonícího rozmáčenou hlínou. Klid. Žádný pohyb. V lijáku nikdo rozumný večer venku trávit nebude. Ještě kousek podél stěny, po nohou pleskající odražené kapky deště s kousky bláta nevadí, z okapu obloukem padá voda, barel pod okapem se rychle plní, stačí vyhrnout rukávy a natáhnout ruce, nastavit obličej...

Pila vodu bez chuti, zas a znovu, a z dlaně teklo i na vlasy pod skloněným obličejem, gumička zapomenutá na zápěstí, ty vlasy ustřihnout... Voda... Čert vem zimu, aspoň ještě párkrát nabrat, aspoň se otřít, dotknout se sama sebe vodou, jehličky smývající pot a pach, nakonec vlasy nevlasy stáhla polorozepnutou košili z ramen až k loktům a v předklonu zpod přesahu střechy nemyslela na nic, jen na štědře nekonečný ledový proud na kůži, aspoň na kousíčku těla...

A pak tiše vyběhl ten pes. Bez štěknutí, přímo a jako blesk, odřízl cestu zpátky a skočil.

Dlouho klečela v blátě, stočená zády k temnému vrčení, hlavu u země a ruce na zátylku, kam na okamžik tvrdě narazily zuby v otevřené psí tlamě. Narazily, ale nestiskly. Jen už stálým dotekem horkého tlejícího dechu hlídaly nehybnost. Bolavý bok opřený o barel, na tom druhém pálily škrábance od drápů a pršelo pořád dál, déšť jako nekončící studená sprcha padal na nahá ramena, na lopatky a na košili shrnutou pod nimi, pronikal všude a sléval se v prohlubni páteře a už bylo jedno, že předtím obětovala vodě vlasy kvůli záchraně suchého oblečení...

A pak ucítila kouř. Maličko pootočila hlavu, maličko stačilo, aby viděla tu postavu na zápraží domu, opíral se ve dveřích s nenuceností člověka, který čeká na zastávce a ví, že má dost času, protože autobus přijede nejdřív tak za čtvrt hodiny. Kouřil a díval se, a teprve když po dalším náznaku pohybu vrčení nebezpečně zesílilo, na psa zavolal. Ale neodvolal ho, v klidu napřed dokouřil, než se vydal do deště.

Došel k ní, v tom úhlu pohledu nízko od země jen boty, ty si budu pamatovat do smrti..., tytéž boty jako v dodávce, jako na dlaždičkách pod umývadlem, jako v písku u schodů, jako tolikrát... Už v té hale byly boty to první, co z něj viděla. Od země... Vždycky znovu od bot někoho, kdo rozhoduje z chladného nadhledu. Z odstupu dálky... Nebo zezadu...

Hajzle, řekla tiše - spíš pro sebe, místo toho pláče - a pak se podívala nahoru, když zůstal mlčky stát. Byl tam zákmit. S rukou na psím krku kývl hlavou, Dovnitř... Neřekl nic, ani později, když ji přece jenom vzal za loket, aby po tom zkrouceném klečení neupadla, a ani pak, když se po krátkém zastavení u dvířek shýbl a zvedl ze země to, co hledal. Opřená o stěnu se dívala, taky už mlčky, co říct, z vlasů teče a zuby drkotají ... Třes nejen ze zimy, divně vzdálený třes - to, jak vážil hřebínek mezi prsty... - The correct knife for woman...

Jakoby se sám pro sebe pousmál a pak jí ho hodil zpátky. Až když odešel, svezla se na kolena a šátrala po pytlích, někde tady... nesebral mi ho...

Vrátil se s petrolejkou. A donesl jinou košilí, a taky postarší džíny a ještě o hodně starší vytahaný svetr. A ruličku suchých obinadel. Už bez obsluhy, jasná logika: Kdo sám, byť při stěně, dojde tak daleko, může sám i tohle.

Dva špalíčky dřeva a pár hřebíků pojistilo západku proti nežádoucímu nadzdvihování zevnitř.

Oblečení jí bylo velké, ale zase ne tak moc. Rukávy sahající přes dlaně stačilo ohrnout, stejně jako nohavice kalhot, a že se jí za pas těch kalhot k vlastnímu pasu s rezervou vešly i obě pěsti, na tom nebylo nic tak výjimečného. I většina džín kupovaných v odpovídající délce většinou seděla kolem boků, ale šířku v pase měla nadbytečnou. A tyhle kolem boků seděly. Sice volněji než obvykle, a v některých jiných místech než kolem boků až komicky volněji, ale aspoň netlačily na tom pořád ještě hodně citlivém místě. Za daných okolností znamenaly takové luxusní polepšení si ve výbavě jako pro některé dámy první norkový kožich.

Ta žena musela být vysoká a poměrně štíhlá. Rozhodně ne hubená.

Zatopil. Slyšela ho, tam vedle, jeho i psa, pod psím dohledem nechal zdokonalená dvířka otevřená, teplo se jimi vkrádalo po krůčcích menších, než byly ty podél prken. O něco později přinesl i čaj. Cukr a bič. Třes ještě nepřešel,dlouhé vlasy schnou dlouho.

Uvědomila si pohled, kterým ji přejel. Velikost oblečení...? No, moje není... Moje bylo...

„Remets-tu moi...“ nejistě si sáhla na zápěstí, mluvit rukama... „My time?“

Time jako Timex...

Zákmit. Asi jen díky přetrvávajícímu pomocnému gestu to skákání z jazyka do jazyka rozšifroval.

„Watch?“

Watch... Spoustu slov vlastně znám... Jenže odjinud, a ta souvislost se prostě nevybaví. Přenesené významy v ustálených spojeních - vyšlechtěné hybridní kytičky natrvalo usazené v jediném květináči, zatímco jejich příbuzné na rozkvetlé louce člověk snadno přehlédne. Ani ho nenapadne je tam hledat. Kdysi na předešlých hodinkách bylo watch, ale pak přišla doba seriálů a s ní Bay-watch... Do Pamely mi něco málo chybí, něco dost...

„Watch. Do you back me?“

Proskočení svalů na lícních kostech.
„Hardly. It’s gone.“

To jako že nejdou...? Nebo... Mluvíme o tomtéž?

„It isn´t.“

Nejsou. Prostě nejsou. Nárazuvzdorné, vodotěsné, téměř nezničitelné...
„Demolition?“ ...man...

„So to say.“

Ale šly. Tam v písku u schodů... ještě tikaly...
„It is not possible... I believe not you.“

„I don’t believe.“ Dont... Zase ta mrazivě pečlivá artikulace. „Believe. It were the good bussines for you.“

IQ pět...

Moc se na tom nezměnilo, ani když ještě něco řekl. Bylo to...

„Long... “
„What?“
„It is long.“
„In short?“
Ne úplně jisté kývnutí stačí.
„You’re not wanted.“

Wanted. Billy The Kid...

Šly. Tikaly. Svítily ve tmě... Timex Expedition... Malá vzdálená země... Byly moje... - Ruka, už před notnou chvílí prázdným zápěstím zatuhlá ve vzduchu, odumřela.

Tiše, tak nejistě tiše...
„I am alive but dead...?“

„Yeah.“
Byl tam zákmit.

Nebudou mě hledat.
Nikdo.

Usni a poslední, na cos myslel se uloží do páté dimenze. A odsud do snu. Třeba do snu o výtahu, kterým se z jedenáctého patra sjíždí dolů, k sousedce na sedmém. Nezastavil. Nezasekl se, prostě jen nezastavil, rozechvěl se, jak tažná lana naráz nepřiměřenou rychlostí proskočila po kladkách, mačkání havarijního stop tlačítka není k ničemu, dveře na jednotlivých patrech se míhají jako okna dvou proti sobě jedoucích vlaků, a je jich mnohem víc než jedenáct, nespočet pater děsu, ten výtah padá a padá... Má jen jeden směr...

_(další)