Nekonečno 27

7.
Podlaha v té místnosti byla jen udusaná hlína. Udusaná do tvrdosti betonu, ale obvyklé přirovnání k mlatu moc nesedělo, mlat bývá podstatně větší. A světlejší, s nesrovnatelně vyšším stropem. Tady vládlo temno středověku, přítmí mezi neobílenými stěnami, ze škvír mezi trámy a prkny se vydrolovaly maličké kousky čehosi, co mohl být dávno ztrouchnivělý mech. Čtyři stěny, dvě jen z bednění, v tom bednění dvířka. Otevřou se bez otočení klíče, ale i úzký výsek z prostoru vedle je dostatečně ilustrující. - Místnost? Spíš kotec. Díra. Konec světa v rohu stodoly. Absolutní dno. Nebyl cítit žádný zápach, který by napovídal něco o dalších současných či předchozích obyvatelích. Tedy těch čtyřnohých. Jestli mezi těmihle stěnami někdy nějací byli, tak už to bylo hodně dávno. Díra... Kotec... Šupna... Bez zámku, dvířka v maštalích se většinou zavírají a otvírají jen z jedné strany, díky prajednoduchému mechanismu, kus dřeva jako posuvka nebo západka... Okno kdesi pod stropem ne větší než to předešlé, ale na rozdíl od toho předešlého neprůhledné prachem, stmeleným do jednolité vrstvy.

Přítmí a chlad. Při zemi vždycky táhne zima. Ale zase je všechno při ruce, batoh s pár věcmi osobního majetku jako věrný souputník i plechový hrnek s tím podivným čajem. Žízeň... Jde to. Jde pohnout hlavou, pootočit se, uhlídat povrchově krátký psí dech, posadit se... namočit rty, polykat... dotknout se sama sebe, toho podivně nekompatibilního těla...

Živá mumie... Sebral mi tričko... mám čísi košili... trochu jako noční košile, nezapnuté rukávy přes prsty... Tričko s dírou a od krve... Ztratilo se někde ve snu. Jak dlouho jsem...? Pohled na hodinky, datum, čas... Pokolikáté už, zbytečně... Sebral mi i hodinky...

Poskládat se zpátky pod deku je to nejmenší. Pod deku a do deky. Cosi vespod škrábe jako drátěnka, staré pytle, či co, nestojí to za riziko výzkumu. Hlavně že to tolik netlačí. Nemám už ani matraci, jen hromadu pytlů... Nemám boty..., další věc, která se ztratila, nemám, nemám... Ubývá toho. Ještě ty řetízky na krku, je s podivem... Přežily všechny přesuny, rány, pády, ztráty. Dotyk na nich, dotyk na něčem, co zůstalo, prsty je znají zpaměti, amulety, důkazy... naděje, víra... víra v naději...

I need...

Vyvzdorovala si milost. Ustátím sama sebe na nohou. U zdi. Zarytě s pohledem mimo ten nesnesitelně potupný plechový... S pohledem na zem, protože ani do těch druhých očí se dívat nedá. Jen vydržet, tak dlouho, dokud neřekl Yeah...

A pak se ho sama dotknout, té nehybně čekající kůže, opřít se o ni, jít, kulhat vedle něj, s očima dolů, jen dolů, bokem narážet... A nemyslet...

Po udusané hlíně skrze dvířka, o deset naražení bokem do boku dál dveře. Podlaha není mlat, je to podlaha čehosi, v čem kdysi bydleli lidé. Až když bydlet přestali, bedněním s dvířky rozdělili tu jedinou místnost na dvě, pro zvířata...

Tvrdé denní světlo. Je ráno. Pryskyřice, jehličí, les není daleko, vlastně je skoro všude kolem, hrbolatá rozježděná cesta už dál nevede, konec světa. Světlo, co se jím mění...? Slunce by mělo hřát, nehřeje, na konci světa nečeká pekelný žár, ale nekončící zima, tobě není, ty jsi odsud... zima do morku kostí, do žil, do srdce... Cold...

Bosá chodidla cítí každý hrbol, každý kamínek, pár desítek kroků k budce tam na kraji lesa a pár desítek kroků zpátky, ke špínou a bídou čpícímu stavení s přístřeškem nalepeným na něm, stačí na absolutní vyčerpání. K tomu jen o málo lepšímu prkennému domu s verandou ještě o kus dál by už ani nezbyly síly dojít. První, co se antibiotikům úspěšně podařilo zlikvidovat, byly jakékoli zbytky chuti k jídlu. Není odkud brát energii na cokoli.

Přítmí i ve dne, v noci chlad. V noci štěkává ten pes, kdoví jaké vetřelce zahání zpátky do lesa. Častěji je slyšet šramot myší. Myši nevadí. Dávají o sobě vědět, za stěnami a možná v nich, ale naučily se držet odstup. Občas vrčí cosi jako motor ukrytý ve strojovně kdesi na druhém konci výtahové šachty. Čertví, co ho pohání a co pohání on sám, možná se za okny tamtoho domu nesvítí petrolejkou, dráty sem nevedou a očividně nedorazil ani vynález trativodu ani vodovodního potrubí. A nebo nikomu nestojí za to namáhat se s jeho rozvodem. Když i záchod je suchý.

Cigarette... - neovladatelný pohled přímo do očí, když mlčky přihlížel dalšímu z poslušných, ale hodně mizerných pokusů něco málo jídla do sebe dostat a zapálil si. Váhal, pak zavrtěl hlavou. Sebral misku a odešel. Byla by plakala, kdyby to šlo, jenže to nešlo, nešlo to, jako by se tahle cesta úlevy nenávratně zavřela, hodně se toho zavřelo, vůbec žádná odezva při vzpomínkách na tvrdost zdí tamtoho domu, na ticho s dvěma neživými těly, na pád těsně před cílem, na hořkoslanou vůni moře... Vůbec žádná síla na jakékoli vzpomínky, ani na ty vzdálenější, minulost z jiného filmu. Alive...? V místech citů je mrtvo.

Rána na boku živá je. Neforemná, naběhlá, ořechově zahnědlá, vyčnívající konečky niti se obarvily taky... Výluh z bylin v čaji i pod obvazy na boku, obojí tiší a otupuje, povědomá vůně, trochu jako když se hrábne do čerstvě založeného kompostu, hodně povědomá vůně, zelenina v kaši nebyla jen zelenina, droga v původním slova smyslu není nic jiného, než jakýkoli rostlinný výluh. Středověké praktiky v éře transplantací a antibiotik, ale tady jsou doktoři drahá legrace, mám přece pojistku... Asi blbost... Zarůstající jizva usychá a svědí, den ode dne snesitelnější připomínka, že v tom místě bude už natrvalo něco přebývat. Škrábnutí pod kůží... dost pod kůží, hard luck - kolik chybělo...? Vždycky jsem měla štěstí... relativní štěstí... - Na bůhvíjaké vyskakování to není, po jedné noze, modrofialová skvrna kolem kotníku bledne pomalu, o ostatních nemluvě, ale když je třeba, jít se dá. Tam a zpátky. S oporou. Za všechno se platí. I za úlevu.

Pořád ještě nutná opora těch rukou, pod jejichž dotykem se všechno uvnitř svírá, musí se ho držet, loket na loktu, dlaň na dlani, tou dlaní..., dívat se na zem, aby neviděla mlčící tvář kamene s falešným náznakem smutku v očích, aby neviděla to pokorné přilnutí zápěstí na zápěstí, tu vyhublou nicotnost vlastních kostiček jako od králíka obtažených bílou kůží, nepřirozeně bílou kůží vedle té jeho, na té jeho nemají vystupující žíly nádech do modra, jako by měly každou chvíli prasknout... Mám ruce jako stařena... - Dlaň na dlani třikrát denně, i to je moc, dotyk, bez něhož to nejde, blízkost počítaná na kroky s očima k zemi, Hrdost...? Žádnou už nemám...

Je dobré málo pít. Není tolik Tam a zpátky.

Vždycky se při tom dívá na zem, ale tak vytrvale ne, aby si nevšimla ničeho kolem sebe. Spousta haraburdí, a taky dvě auta pod polootevřeným přístřeškem. Starý pick-up s plachtou patří ke starému muži, to druhé... - Někomu, kdo rozezná tak nanejvýš Wartburga od Trabanta, přijdou všechna šedivá auta stejná, ale auto, ke kterému člověk nedoběhne... Ty klíče by pasovaly... - Meta nedosažitelnosti. Na bílou plošku poznávací značky se nedá zapomenout...

Měl hodně nepříjemně upřený pohled, když k němu od té cedulky na vteřinu zvedla oči. Zase jedno dětinsky impulsívní hnutí, poker face by byl rozumnější... Tak už víš i to, že mám dobrou paměť... na slova i na čísla...

Napříště byl přístřešek zavřený.

_(další)