Nekonečno 26

Kroky. Den, nebo noc...? Poslepu... Slabé zašustění, asi ještě den – na zemi u bot je miska. Je vidět.

Nezvedla se. Za chvilku... Prsty v obličeji. Jako tenkrát... když se vrátil a pootočil si ten obličej do světla... a pak... Všechno se vrací... Světlo, kousky těla, co nebolí, vlastní hlas... A zima, strašlivá zima... Better...?

„What is better?“

Stín naproti si protřel oči, pomalu, tak pomalu.... Už dlouho nic neřekl, vůbec nic, ale některá gesta řeknou i co nechtějí, beze slov... vím to..., ta horečka je špatná, ta být neměla... mám strach, z ní i z toho gesta. – Řekni něco, cokoliv...

Přes tenkou deku přibyla ještě jedna těžší, pod její váhou nešlo ani hnout rukama, pak zase tma. Hromady ořechových slupek, nekonečné, neubývající, vítr, co se točí po zápraží a je rychlejší než všechna snaha smést spadané listí na jednu hromadu, závěje listí...

Zoufale dlouhá doba samoty na to, že nebylo komu říct I need. Hlava se točí. Svět splývá. A plechový kýbl je zoufale vratká meta... Pro někoho, kdo neudrží rovnováhu. Jen to zazvonilo o podlahu, při pokusu... O hliněnou podlahu, ruce na ní, pod lokty udusané tvrdo, syrově čpící... Po čtyřech podle stěny do protějšího koutu, zaťaté zuby a tuna hanby. Hliněná podlaha to sice vsákne, ale bude to cítit... Pach v předměstských podchodech, kudy je o strach projít v noci, to se radši nechat přejet při přebíhání přes čtyřproudovku, pach v šeravých sídlištních sklepech s věčně vypáčenými utrhanými zámky, mapovitě vlhké skvrny u zdí, signatury sprejem, vajgly a někdy i jehla, pach brlohů obývaných těmi, co žijí na holé zemi, co na ní přespávají, milují se... jedí...

Někdo tu v mezičase přece jen byl. Studené jídlo na podlaze ochutnaly myši. Jedna přeběhla kousek od obličeje, deka je ulita, do které se musí bezbranný měkkýš stáhnout před světem.

Fire...? Zima, zima...

Další v duchu vymodlené I need nevyslyšel Dravec. Někdo jiný, zhmotnělý přízrak. Vešel a s ním světlo z petrolejky a trpce těžká vůně horkého čaje, vůně nejsou ze sna... Ztráta pojmu o čase není jen z horečky. Přízrak vaří čaj, co je v tom čaji...?

Přízrak, jehož se dá dotknout, je starý, ale ne tak starý, aby ji nedokázal zvednout. Prošedivělé vlasy stažené do myšího ocásku, síťoví vrásek zkresluje tvář, dlouhé erozní rýhy v krasové krajině, rýhy jako vruby - možná tvář toho, kdo léta pije...? Kostnatá ramena jsou široká, kdysi musel mít síly o hodně víc, možná víc než ten druhý. A i teď má určitě víc trpělivosti, nespěchá, pomalu, pomaličku, nechává vydechnout po každém pohybu...

Svět není černobílý. Každý to ví. A každý si ty druhé třídí na černé a bílé. U jeptišek a vrahů je to snadné. U ostatních... přízraků... - Na které straně...? Na čí...?

Už neměla sílu se mu bránit, když jí potom otíral obličej i tělo mokrým kusem hadru. Přikládal na tělo... Kus hadru a tisíce jehliček studené vody... V porodnici mi nikdo ani čelo neutřel... Zdravotním sestřičkám se říká sestřičky, protože jejich práci přivedly na svět řeholnice. Starý muž je skoro totéž jako mladá sestřička. Profesionální rutina se sice u něj v tomhle směru nedá předpokládat, ale v podstatě ví dobře, co a jak, a dělá to s podobně klidnou samozřejmostí, jako by vytahoval klíště psovi. Taky není bůhvíjak hovorný, aspoň není třeba odpovídat. Beztak mu není rozumět. Ale asi je třeba rozumět, položil si prst na rty, tomu se rozumět dá.

„Silence...“ hlesla napůl tázavě. Všichni chtějí hlavně mlčení. Před těmi druhými... Před nimi, pro ně... „For he?“
Maličko se usmál, yea...
Přijdeš ještě...? Neřeknu to...

Přijde ještě jednou nad ránem - Tehdy mu pevně sevře zápěstí – jediný skutečný střed světa, zoufalá potřeba hmatatelného bodu jistoty - to když se jí dotkne a zruší sen. A mluví na ni, škrablavý hlas, hranatý jako všechno na něm, vaří čaj a zaříkává duchy... je to šaman..., zaříkává s dlaní položenou na těle stočeném v odeznívající křeči okolo záchranného lana jeho druhé ruky, pak zmlkne a ještě chvíli u ní zůstane... Chvilku... chviličku... pět minut...

Možná to byl jen přelud, pak se vrátil He. Neusmíval se, nezdržel se víc, než bylo nutné. Ze země zvedl hrnek, bylo třeba to zapít, to cosi, co přinesl.

„Quit.“ Jak tvrdě... když sevřela rty... „Take.“ Ukázal lesklou oválnou tobolku a zavrtěl hlavou. „It’s the cure... Do you get me? Cure, medicine...“

A asi nebyla zrovna laciná, podle toho, jak tě vytočilo odmítnutí...

Velkorysosti se neodmítají.

„Pourquois is... what? In English...“ Mátožný pokus rozhýbat jazyk, jde to ztuha, s rukama i očima na hrnku.
Zarazil se vpůli obratu k odchodu.
„What for? Why?“
„Why... I‘m... here...?“
„I said...“ A zarazil se znovu, náznak netrpělivosti zbytek věty pohřbil. Dlouhé řeči s hluchoněmou... „This is a safety place.“

Pro koho... Pro mě nebo pro tebe?

Už nebylo koho se zeptat.

Lesklé tobolky nosil v pravidelných intervalech. Hej...!, řekl vždycky, dost důrazně, aby se probrala i uprostřed tmy. Uprostřed tmy to nejde hned. Pátá dimenze snů. Babička mívala v oblibě snáře. Listovala v nich a hledala indicie blížících se nemocí, zlých lidí, zisku či ztráty peněz. Mrzela se na každou noc, z níž si nic nepamatovala. Vnučka si pamatuje téměř vždy. Není problém si pamatovat, je problém se vzpamatovat. Občas to nejde vůbec. Jenže uprostřed tmy se ani sestřičkám v nemocnici nechtělo čekat donekonečna, natož někomu, kdo má do sestřičky na hony daleko.

„Are you alive?“

Asi jo. Ale nechápu proč...

Přece jen se pomalu posadila, nastavit dlaň... Stín bez petrolejky už je na odchodu.

„Why I’m alive?“

Přece víš, jak to myslím... Moc nemyslím...

I potmě se dá slyšet, když se někdo v půli pohybu zarazí. Váhal s odpovědí dost dlouho, až se téměř smířila s tím, že zase žádná nebude.

„Guess what?“ Bude. „Thru business.“

Plivnutí jedu.

I keep in mind... Sama jsem to řekla...

Kolik by dala bohatá rodina? Ne právě nejbližší rodina... O jak velkou sumu... Musí to být aspoň tolik, aby se vyplatily velkorysosti... A když se nevyplatí...

Slovo má sílu otevřít jakékoli dveře, i zabít, a třeba i rozbít kámen. Kdo nemá slova...

Neumím říct. Nic.

Pátá dimenze snů. Není problém si pamatovat, je problém zapomenout. A občas rozlišit, co byla skutečnost a co ne, mezi litry hořkého čaje (pelyněk, zeměžluč, zapařený kompost...) a nespočtem potupných žádostí, I need... - Kdybych neměla pořád tak strašlivou žízeň, nenechala bych se topit čajem... - Co je skutečnost a co je pravda... Nekryjí se... Snáře hledají pravdu tam, odkud občas sama vyskočí, zašifrovaná podle vlastní logiky, možná proto, že ve skutečnosti se hledá tak těžko, pod vrstvami nátěrů... odloupni kůru... Někdy je lepší věřit a neloupat, nemapovat bílá místa... Bílá – černá... černá jako hlubiny podzemních propastí, černá jako noc... A v ní, v jednu chvíli, úplně jiná tvář, vzdálená snad miliony světelných let, ne jen pár hodin letu přes moře. Tvář z jiného světa,vzdálená, a přece blízká, známá, jediná... One... Tisíckrát táž hřejivá přílivová vlna, tisíckrát utlumená vůlí, cinknutí klíčů, světlo za dveřmi, někdo, kdo se konečně vrací domů... - Ve snu se k té tváři obrátila, jako se člověk obrací k tomu nejdůvěrnějšímu, nejjistějšímu, nejstálejšímu v životě, ke světlu ve tmě, k nejhřejivějšímu bodu potvrzení vlastní existence, nejsem sama... Nával štěstí, je komu to říct, je a bude, jsi se mnou, můžu se tě dotknout, můžu... musím, strašně mi to schází, cítit, vědět... potřebuju tě...

Ta tvář se nepohnula, cizí, cizí a chladná, nejledovější odstup neodpustitelného. Mlčky, a přece ji bylo slyšet. Už ne... V těch nejznámějších rysech bezbarvé, inertní oči a voskově nehybná kůže, mrtvá tvář, tvář všech mrtvých v jediné... - Už nikdy...

Nebylo Hej, ale dotyk na čele. Šamane...! Nemám horečku... tohle není z horečky..., záchranné lano, chytila se ho oběma rukama a celým obličejem se vtiskla do pevné lidské existence - srdce bijící úzkostí v pozůstatcích drápů noční můry hrozí puknout přílivem vděčnosti.

Nezaříkával.

Dvě vteřiny, než se vzpamatovala. Pod horkem dechu uvízlá velká mužská dlaň s kostnatými prsty byla maličko jiná. Štíhlejší. Hladší. A stáhla se hned, jakmile ji pustila, jako by se dotkla hada. Bože... Přeslechla jsem Hej...

„Sorry,“ hlesla zděšeně, teď už vděčná jen za to, jaká je tma. Horší bylo to ticho...

Otočila k němu hlavu. Neodpověděl. Řekni Okay... Call you to memory? Tu první noc? Díval ses, jestli žiju, a smál ses, smál ses strachu... Ale ten dotyk na čele si pamatuju... neztratil se... Nic se neztratí... Řekni Okay... nebo se tomu vysměj, nebo aspoň něco...

Položil jí tobolku do dlaně, zvedl se a odešel.

_(další)