Nekonečno 25

6.
Les. Jiná vůně, vůně hub, pryskyřice a jehličí, vůně tlejícího vlhka a taky kouře z ohně, komíhavé teplo ve vlhkém chladu večerního lesa. Lidé okolo jsou známí, je to jako vždycky, ojedinělý smích a tichý umlkající hovor, a potom někdo zaleje žhavé uhlíky, usínání vedle dohasínajícího ohně sice voní romantikou, ale taky nebezpečím lesního požáru. V kvalitním spacím pytli je teplo i na sněhu. Je v něm člověk jako larvička v kukle, jako mumie, podle níž tenhle typ hřejivého obalu dostal jméno. Třívrstvá roura, do které je třeba se nasoukat píďalkovitým pohybem puklinou zipu, k nohám se zužuje a příliš pohodlnou polohu neumožní. Ráno z ní bolívají záda. Ale uvnitř je teplo, jen po obličeji sahá vlhký chlad noci.

Zdůvodňovat pobyt v přírodě touhou po tichu je patetický nesmysl. Absolutní ticho je možná tak někde hluboko v podzemí, v temných chodbách inferna jeskynních systémů, ale v lese nikdy. Les v nočním tichu je plný šramotu, šustění, praskání, chroupání a neviditelných pohybů. Velmi živé ticho, utkané z pestrých nitek zvuků, neidentifikovatelných, neznámých, člověk je vnímá s napjatým neklidem, odkud... kde... ale nakonec při nich usíná jako dítě při dechu matky. A okamžitě se s ostražitostí budí, když se ten dech změní. Třeba jen závanem větru, závanem blízkosti...

Teplo v tom snu bylo až moc, i na obličeji. A šramot lesa příliš pravidelný, podobal se tichému praskání ohně. Někdo špatně uhasil oheň. Někdo – nikdo... Ostatní odešli a já to zaspala... Vítr - plameny zakroužily přes kamennou hráz, směšně nízkou hráz, schýlily se a natáhly kolem dokola, až pohladily jehličí... A nikdo okolo, nikdo jiný... jsem tady sama... Sama na jehličí, na tisíci odstřižcích nitek suchého jehličí, kroutících se žárem geometrickou řadou, čím dál rychleji, čím dál blíž... Zoufalý pokus najít zip a rozloupnout kuklu - není zip, není žádná puklina, není vítr, jen vedro k zalknutí, pramínky potu po obličeji, po rtech, po těle, jazyk přilepený na patro, opuchlý a zhrublý, jazyk kdesi v krku a jazyk plamene, co prošlehl skrz naskrz živou mumii, bez dechu, bez hlasu křičící...

Nenechávejte mě tady, vraťte se...Vraťte se, kdokoli...

Let go, řekl, celou dobu tam byl, a měl ruce jako led.

I Země, sevřená mezi póly z ledu, uvnitř hoří, sama v sobě hoří, a točí se, točí...

A houpe se. Země pod nohama je dno lodi, po kotníky vody v ní, dlouhá pramice, široká, dlouhá, několik kroků dlouhá, prkenné dno a bedny nákladu napůl utopené ve vodě, šífáci jedou..., a asi dojeli až k moři, protože tohle je záliv, šíf na řetěze nelogicky daleko od mola, šíf ze dřeva...? Ta loď má odpudivě neurčitou šedavou barvu, kdovíkolikátá vrstva a nikdo se zřejmě nenamáhal s nějakým broušením těch předešlých, stačí ťuknout prstem a nátěr se z bortů loupe jako zpuchřelá kůra, pod ním je modrá, jasně, sytě, čistě modrá se svítivě bílým kusem nápisu... A ta se neloupe, ta tam patří... Proč tu krásu přetřeli... Proč je vůbec tolik věcí pod nějakou nepatřičnou kůrou... - Zhouplo se to víc, další loď a muž na ní, uniforma, vím to, pobřežní policie... To ten nápis, asi věděli, proč ho přetřeli. Muž, co se ptá - a není jeho starost, že viník nerozumí. Nejsem viník, jsem tu omylem... - Jsi viník. Odloupni kůru a přivedeš na světlo něco, co nemělo být vidět...

Po kotníky ledové vody, rozežírá solí, mám bosé nohy..., v cele nejsou třeba boty, boty má jenom ten, kdo může odejít...

Vylézají. Vylézají pomalu a pořád jich přibývá, malí velcí černí hnědí, tichý šustot stovek osminásobků drápkatých nožiček, armáda kusadel. Vylézají ze tmy, z ticha, ze škvír, ze stěn... z kůže, z vlastní praskající kůže, tam hluboko pod ní jsou a derou se ven... - Kam se dá ukrýt před něčím, co rozežírá zevnitř...? - Cizí kroky, boty, boty je zašlápnou...

Ne tak cizí boty.
Ne tak cizí boty. Ne tak cizí hlas.
„Now.“

Říznutí. Amen. Pryč od těch bot, zpátky k sobě a do sebe...

Přidřepl, oči jako čárky. Pořád ještě cizí oči. Ptá se, na co...

Dujuhed? – Head? Nebo hard...hurt... heart...? - Where? – Už ne, prosím, už žádné Where is’t... Do ulity, do ztracena, dravčí hlas vedle, Nerozumím... vedle a za ní, stín, co tam vždycky bude, nemusí na něj být vidět... Ruce... - Let me... - nikdo nikoho nedrží, to se jen něco vrací... Už mě nech, nech mě být, neptej se už... A nesahej... Protože bolí všechno, pořád, i pouhý závan větru, i pouhý závan pohybu tam vedle... No please... do co nejmenšího bodu, do zrnka písku tváří k zemi, před rukama, před prsty, před tím hlasem... Keep cool... - před svým hlasem... Slyším sama sebe a nemůžu s tím nic dělat..., jen občas polknout zalykání se bolestí a snažit se, aby to bylo co nejtišší. Polknout ten mdle hořký a trpký čaj, kterým se ji pokouší utopit...

Už se dalo i nadechnout, když přinesl misku s čímsi... Kdo vlastně... Zoufale marně ostřila do plamínku na zemi za dravčím stínem, světlo jako dar od bohů, chráněný i zajatý současně jedinou slzou skla, neuvěřitelný dar v éře mobilních telefonů a internetu pro každou domácnost... Prométheus s petrolejkou... Za ním velký čenich, taky hodně cizí oči. Jen se mihly, krátké zasyknutí je poslalo ven. Hlídací pes má psa.

Čeká v podřepu a dívá se na hlemýždí vylézání z ulity. Na opatrné opření se zády o hrbolatou stěnu. Na uhýbající pohled naproti... Mlčky. Z odstupu. Jako po té noci... s čokoládou... Kdo komu co... Já tobě?

Čokoláda...
Už nebude... Nikdy...

Miska. - Eintopf tomu tady asi neříkají, vypadá to, jako by to už někdo jednou... Skok v paměti - trámoví půdy plnící se senem, dvůr s králíkárnou a prasečím chlívkem, na kamenné zápraží padá stín ořešáku a podzim co podzim i hromady zažloutlého listí, a taky báječně sladkých, čerstvých ořechů - ruce žlutohnědé od loupání, co nebere konce, ale je při té otravné činnosti vždycky krásně teplo, protože se topí v kachlových kamnech, babička a kachlová kamna... babička den co den míchající horkou, kašovitou hmotu neurčité barvy, jenže nikoli pro lidskou stravu...

Zkusila kaši z kousků masa a záhadné zeleniny, byla řídká, ale určitě strašně výživná, jako bývá všechno, v čem je všechno. A byla horká. Až moc.

Teprve teď – pohrdavý výsměch nad tím, jak po prvním ochutnání strnula. Kruci, nejsem vybíravá... S očima upřenýma na něj se výmluvně dotkla pootevřených rtů, od jednoho koutku ke druhému, v obou mokvající krusty z deficitu vitamínů, rty už před nějakým časem rozpraskaly tak, že bylo lepší i tu pizu a jablkový koláč lámat na kousky... Rty jako mrtvá hadí kůže... Hadí... A pak mezi ně někdo nacpe kus hadru. - Několik palčivých čar pod dotykem prstu strupovatě přecitlivělých v místech, kde okoralá slupka nevydržela a pukla...

„Fire...“

Teprve se zvukem toho slova dojde, že správně by asi bylo hot. Hot chilli, hot dog... Nebo warm... Protichůdné volby teploty, warm – cold... Jenže Fire je čerstvě zadřená tříska.

Neztratilo se to. Vím to, mám paměť.

Kus hadru... Sáhnutí plamenem skrz naskrz... Let go, řekl přece potom, až potom si uvědomila, jak zaťaté zuby v tom hadru má. Vím to, možná bych si jinak překousla jazyk... Scientia est potencia... O moc víc bych toho potřebovala vědět...

A taky potřebuju...

Není tady výlevka.

„I need...“

Náznak zhoupnutí a natažená ruka – není příliš kam couvnout, leda hlavou na zeď, reflex, který se člověku rychle vštípí. A špatně se zakrývá.

Vzal jí misku z dlaní a postavil ji na zem.

Nemusíš mi ukazovat ten kýbl, vím o něm... Ale nezvládnu to, to se radši zvednu a dojdu... dojdu kamkoli a udělám cokoli, co budeš chtít, jenom tohle ne... tohle mi odpusť... please...

Pět vteřin. Pak kývl kamsi ven.

Zvednout se. Cokoli... Zvednout se podle stěny, píďalka... nesmím upadnout..., křivolaká prkna nejsou zeď a v rukou není... nic... Jen několik vteřin zatmění, a pot, a bodnutí, jak moc se to podobá... jak moc je tentýž zlý sen v očích naproti... I’ll remember it... Já taky... Pot a třes... Nechá mě to vědět... spadnout... Díval se, půl metru nehybného, mlčenlivého odstupu stačí. Nechá až do dna... až na dno... Vstát – dá se tomu vůbec říct vstávání, té hře na sílu vůle se zády přilepenými na prkna, tomu podseknutí kosou...?

Byl rychlejší. Opřel se rukou o stěnu, jen tak, beze slova, jedna ruka jako zarážka. Dobrá zarážka, chladně pevná, pád by bolel o hodně víc. Někdy není nad mantinely. Dá se jich chytit, držet, byť s očima dolů, s vydýcháním prohry, než pomalu složí člověka zpátky na zem, až do dna...

Moře je nekonečno slz...

Prostě se sehnul a vyřešil to jediným možným způsobem. Zatnout zuby, nejen bolestí. Cokoli... Raděj se poslušně nechat vzít za loket, položit ho kolem schýlených ramen, kolem krku... Raděj zavřít oči, nechat se zvednout a přenést a poslepu se nechat držet, než se dívat, jak se dívá, jak po ní odnáší...

Odnesl i vzorně vylízanou misku, v pár vteřinách pánovy pozornosti upřené jinam byl pes rychlejší.

A jako když otočí vypínačem.

_(další)