Nekonečno 24

Některé sny jsou pouhé pocity vyvolané útržky obrazů, jiné strhávají do děje jako dobře sestříhaný film, občas s porušenou časovou následností. Čas je relativní, film se musí vejít do půldruhé hodiny, sen do pár vteřin. Tam, kde člověk ve své závislosti na slovech úmorně hledá ta nejpřesnější a v zámcích nedobytných dveří vyslovení se je zalamuje jako špatně padělané klíče, právě tam stačí nejméně. Beze slov. Jenže člověk už to neumí. Ani odeslat, ani přijmout. Jen dobrá kamera ví, na co se zaměřit, jak potlačit nepodstatné a zachytit ten nejdůležitější detail, pohyb, barvu, tvar... nehmatnou vlnu... pátou dimenzi... jak ji předat... Říká se tomu umění, ale možná je to pouhý návrat, schopnost najít v podvědomí to, co promlouvalo kdysi, dávno před první větou... Takhle fungují sny. Děsivý sestup z hradeb pravidel a logiky do jazyka páté dimenze, pohyb, barvy a tvary... Ale nikdy vůně...

Ono svítání byla všímprolínající, téměř hmatatelná hořkoslaná vůně. Hloubka moře narůstající úměrně vlhku na boku a pomalé přibývání světla, světla, díky němuž se teplo mění na žár, písek na prach a slzy na sůl. - Moře je nekonečno slz... - Byla to vůně seschlé trávy a prachu z písku, hebká, všeobjímající vůně prostoru a času. A pod ní netečný odstup, nekonečná vzdálenost sebe sama od všeho malicherně konkrétního, prázdnota hráče, který vypadl ze hry.

Ty kroky, napřed chvátající po schodech nahoru, teď zas dolů – jako když se kutálí kamínky, ale měkčí, tlumenější – mlčenlivé kamínky kolem zavřených očí... Do auta hodil pár věcí, klapnutí palubní skříňky. A pak dvířek.

Motor nenaskočil. Neodjede... nenechá být... Už neudělá chybu. Silence, okay?
Okay, až za hrob.

„Hey...“
Slyším tě...

Dívala se. Dívala se na boty, na nohy v riflích složené v podřepu, na ruce, volně přes kolena, na obě ruce... Některé viděné věci nejdou pochopit. Třeba ten podřep. Třeba ticho bez cvaknutí. Třeba plechovka koly, co odložil na zem. Třeba to, jak jí bezohledně přejel dlaní po žebrech a sledoval reakci, jak ji tlakem na hrtan donutil k dávivému kašli, zkontroloval výsledek a neřekl nic. A kdybych vykašlala krev...?Nerozumím... a nikdy nebudu... Jak se dá rozumět tváři s konstrukcí ocelové haly, čísi hadovitě nečitelné tváři, co čeká... co na pár vteřin zastaví čas a na miskách vah ho mlčky rozetne vedví... Ale žízeň... Tu mám, hroznou...

Odkudsi z auta zvoní telefon. Yea, no... hodně krátký hovor, s kým, když tamti...? Všichni ne, jeden nestřílel, ani neprohledával, neodjel dodávkou... Jeden ještě zbývá. Jeden...? Kam sahá tahle pavoučí síť... Spleť sítí... Jsem moucha...

Vrátil se a zase to bolelo, korzet beroucí dech, tentokrát to stahovat mělo, co nejvíc, kolem mokvavého kousnutí, bolelo to, bolelo to, když si ji opřel zády o sebe, aby to mohl udělat... Mlčenlivý, chladný obličej tak blízko... Nejde přehlédnout stopy na jeho rameni, trhliny v látce a škrábance místy až do krve. Mřížka devíti tabulek... Drátěné sklo se nikdy nevysype s hlasitým řinčením střepů, drátky udrží i hodně popraskanou tabulku pohromadě. Kam střílel, v tom domě... Široký parapet a zdánlivě neprůchodné úzké okno, zasazené téměř souběžně s venkovní zdí... Se zdí za rohem... Kdyby šel kuchyní, věděl by, že k zastavení uprostřed schodů stačí být rychlejší, jako vždycky, věděl by, že ta druhá pistole leží na zemi...

Dívala se, jak rozšroubovává tmavou skleničku a obrací ji do dlaně, Tak tady je máš... Už jich moc nezbylo, poslední dvě, bílé, ploché, s rýhou uprostřed... Obě v dlani, dvě kapky žluči na jazyku po skousnutí, jenže bez skousnutí to nešlo, takhle nasucho, ta dlaň byla azyl i nebyla - pevně přidržela rty u sebe a věděla přesně, jak stisknout, aby nic nezůstalo za zuby. Co když se neprobudím... Spolkla obě, k čemu bojovat proti tělu kolem sebe, nepropustnému o píď, a přece daleko měkčímu než země s pískem, k čemu bojovat o neusnutí... - Teprve potom se natáhl dozadu pro plechovku koly, promáčkl uzávěr a nechal ji napít. I polykání bolelo.

Napil se taky, a pak ještě jednou a plechovka byla prázdná. Pořád bez jediného slova.
K čemu slova...

Zvláštní... takhle by mi nevadilo umřít...

Paralelní svět.

Všímprolínající, téměř hmatatelná hořkoslaná vůně...

_(další)