Nekonečno 34



Parkoviště. Autobus jako naleštěný pojízdný dům, šoférské sedadlo vysoko nad zemí, šofér je zdánlivý vládce té obrovské skryté síly. Tichý autobus... Nechci tu být... Je to závod s časem, Zabrzdila jsem, nadoraz, vím to stoprocentně... Rychle klíny pod kola, není třeba se rozhlížet, je to totéž mírně svažité parkoviště, tatáž zeď, skutečný život neposkytuje šance na opravný pokus, ve snu to jde. Ty klíny... leží opodál, otočit se pro ně, je to krok... Jsou tam oči, hadí oči, mlčky měří čas a sledují každou chybičku, chybička bylo to zdržení se o jeden krok, o pohled jinam, o zadrhnutí na cizích očích... a kola autobusu se pomaličku roztáčejí... narychlo pod ně vhozený klín... přeskočila jako by nebyl... - Zpátky... Kam? Vím to, od minula to vím... za volant a změnit směr, ještě je čas, ještě je... doběhnu to... Zamčené dveře autobusu ujíždějí pod zoufale do nich škrábajícíma rukama... Zamčené...? Klíč, nemám klíč, někde jsem ztratila klíč... Auta u zdi jako dětské hračky, lidé v nich - není to druhá šance, je to krutý důkaz, že nejde změnit jednou daný směr. Nezastavím to, můžu se jen dívat...

Autobus nabírá rychlost, na pár desítkách metrů se síla elegance mění v sílu buldozeru, bude to mojí vinou, mojí, mojí..., marný křik varování - maličké, nic netušící dětské hlavičky za zadními okny auta mizejí, nechci to vidět, ježíšikriste... bezmocně prázdné ruce se zavírají do pěstí, a oči pláčou, ale nejde je odtrhnout, není vidět už nic, vůbec nic, a pak naráz jen plech vymáčknutý mezi tunami mrtvé váhy a zdí, plech lisující se jako papír v tupém nárazu, mrtvá váha se zastavila o zeď, mrtvá váha... mrtvá...

Můžu za to já...

Vlastní skutečné tělo zkroucené v děsu, nehty křečovitě zaťaté do dlaní. I když křeč za chvíli povolila, úleva nepřišla. Až do konce... Ochranné mechanismy selhaly a nechaly doběhnout sen až do konce. A přesto ani jediná skutečná slza neodplavila nic z toho, co se s probuzením zadřelo v krku, co se propálilo do kráteru někde hluboko uvnitř.

_(další)