Neznámý muž. Neznámě známý.

Vědět, jak myslí.

Vidět, jak se pohne. Ten první pohyb z hlídavého čekání. První kámen do mozaiky, udává barevný tón všeho.

Vidět, jak kroky měří čas. Měří a váží. Jak klade nohy. Sám sebe. Chvat a nechvat. Rytmus, plynulost, dynamika. Držení těla. Silueta. V tmavošeru začátku noci.

Na co světlo. Světlo je tvrdá plochost, ostření od nuly po nekonečno, tisíce zbytečných detailů, přeexpozice barev, co ruší hloubku prostoru. Matoucí přebíjení...
Na co jméno, místo, minulost, současnost... Jako sítí, léty navrstvenou do tun a zkamenělou do krunýře, jsme svázaní tím, co jsme... Tím, co bychom měli a neměli chtít, mít, vědět... Tisíce informací, co se nabalují na jádro. Kterými se obalujeme...

Vidět, jak se dívá. Vidět se, jak vidí. V tmavošeru v stupních šedi rysy jeho tváře. Ne špatné, ne dobré. Cizí. První naražení na ně, první vlom skrze ně, vstřebat je a uložit, kamínky do mozaiky... Očima proraženýma rysy tváře cítit tělo...

První slova... Záleží na něm.

I jen pozdrav je odklad. Toho, oč běží jádru. Slova jako kroužení kolem zadních dvířek...

Nejistota se přenáší.

Jistota taky.

Poprvní to nebývá nejlepší. Protože se neznají? Nebo protože se bojí? Jak by to bylo, kdyby nehledali, co smějí a můžou a co se od nich čeká, ale kdyby bez tíže sítě dělali, co cítí jádro?

Co z toho je silnější?

V šeru rysů tváře cítit tělo... Mozaika. Kameny, co zapadají. Několik z nich je několik mých.

Třeba se dá vědět, v šeru. Vědět, že chtít. Cizí muž, když ví, tak lhostejno, že síť je neznámá, věděné je pod ní...

Chvat a nechvat. Rytmus, plynulost, dynamika.

Slova, co vedou, kam chtějí.

Do rukou, pod tělo.

Otvírat se, kámen po kameni, tak, jak si je vylupuje.

A pak... - Poprvní ho ucítit. Cizí tělo do vlastního. Poprvní, nevratně, nezrušitelně ho sebou přijmout...