Jsem dvě. (Někdy i tři, čtyři... Kolik vlastně žiju životů?) Obě chtějí dostat svoje, paralelně vedle sebe, neslučitelné, neoddělitelné, předhání se, brzdí, přetlačují... A já jedna jenom jedno tělo mám, jednu hlavu, jednu podobu, jenom v jednom čase běžím...

Mám jen slupku, z jejíhož povrchu je můžu jako jedna hlídat, pod ní je nechat klouzat, tak, aby nerušily navenek, aby mě neroztrhly...

Tělo v běhu na lyžích, jedna zůstane pozadu, když druhá nabírá rychlost... A pak se vystřídají... - Pokud tělo uhlídá, aby se ta zrovna rychlejší nerozjela příliš... Nebo ta pomalejší nezadrhla mimo stopu...

Usínám a myslím na penis. Na jeden, na dva, na tři... Na sílu těl. Cítím je, vidím... Budím se a cítím je, vidím... Z noci si je nesu do dne, vlhkost po nich, místo nich, sen, co nezastavil...

Nebyl to dobrý týden. Byl to dobrý týden. Vypsat se z toho jako najít stopu.

Probudila jsem se a myslela na penis. Na jeden. V jednu chvíli. Na sebe, s nohama roztaženýma očím dokořán, ve chvíli druhé. Pohled za pohled. Podívat se. Dívat se. Nechat se dívat. Pamatovat si. Předbíhání sama sebe. Nesnovou nedokonalost. Skutečné tělo, neskutečně krásný penis.

Sáhla jsem si mezi nohy. Byla jsem suchá. Myslela jsem na penis a byla jsem suchá. A taky na oči, na rty, na ruce, na pocit z přítomnosti ... Na chybění v nepřítomnosti...