Je horko. Je horko tak, jak jsem si to přála. Drtící, rozpouštějící, rozjasňující a zpevňující... Horko pro cestování nalehko.

Bude tam rozpálená dlažba a sálající pot miliónu lidí, po střechách do ulic rozlámaný žár slunce, žízeň, stín jen pod plátnem slunečníků u hospod a nebo v parcích...

Je horko a čas pro cestování v minisukni.

Černá. Maličká, praktická, pružná, dokonale kopírující siluetu boků. Deset let z módy. Deset let v ní mám hezký nohy. Když jdu a elastická černá jde s nimi, přisátá na nich klouže nahoru...

Tři roky pod ni nosím tanga. Nic neruší siluetu. Obepnutá holá kůže, o níž vím jen já a ti, co se podívají. A přemýšlejí, jestli...

Ještě jsem v ní nešla naostro.

Šla bych. Láká to. Teď, tam v tom sálajícím betonu, mezi milióny očí, po ulicích od zmrzliny ke zmrzlině, nohama jako příslibem, na dotek siluety pod ní nic... Šla bych. Kdyby se nezmínil, že míň je líp než nic.

A nebo právě proto...?

Až najdem stín, někde v parku, až budou chodidla rozpálená dlažbou bosá a sedět vedle sebe bude pořád málo blízko, až to nevydrží a přitáhne si mě... Jen se pootočím, do klína, v klíně ho obejmu nohama, elastická černá klouzající jen o maličko výš, pár záhybů vyjetých po stehnech, klín na klíně obepnutý černou a jeho rukama, do štěpu v holé kůži zadřený štěp zipu džín...

Jak dlouho to bude trvat, než se mu zarazí dech...

Jak dlouho mu bude trvat, než si tiše a mlčky začne rozepínat kalhoty...