Nekonečno 19

_(začátek)

Vrátil se k původnímu harmonogramu, napřed moře a pak teprve večeře. I to první už téměř za soumraku. Žádné další zbloudilé auto se neobjevilo a telefonní hovor po odjezdu toho odpoledního ke změně v ubytování nevedl.

Piza. Bodejť, zatím teprve podruhé. Příjemně slaná. Uvízla v krku, když zůstal stát ve dveřích. Poslední polknutí s očima upřenýma na prázdné ruce.

„Cigarette?“

Ruce... Amnestie? Odměna nebo úvod? Stejně se nedá odmítnout...

Musela si dojít, se zapálenou cigaretou vycouvala z nejisté blízkosti příliš brzo, popelník za ní poslal k matraci špičkou boty po zemi. Hladké dlaždičky - zarazil se o bosou nohu. Aspoň bylo kam se dívat, zatímco molekuly nikotinu po červených krvinkách putovaly do hlavy. Ministerstvo zdravotnictví varuje – kouření vážně poškozuje zdraví... Ubírá mozku kyslík, oslabuje imunitu, vyvolává závislost... Na téhle krabičce alibistická výstraha chybí.

Hodně silná cigareta, zmizela jako nic.

Zapálil si, teprve když skoro dokouřila, dlouho se jen díval. Zřetelné zamyšlení bylo uzavřeno po prvním potáhnutí. Položil otázku, celou větou. Trochu moc slov najednou.
Cože jestli to jsem...jaká...?

Tak jinak.
„Do you like it?“
Letmý náznak gesta, mezinárodně srozumitelného, názorná ukázka, na niž stačí prsty jedné ruky. Přesněji prst. Chlad, s jakým pozoroval zaskočenou reakci, neodpovídal myšlenkám toho druhu. Byl až příliš pátravý. Zkouška?

„Like...?“ zeptala se nejistě. Zjednoduš to...
„What‘s to like?“
„Yes.“

Na okamžik si vzpomněla na matku, ta občas mívala v očích totéž zoufalství nad beznadějnou neschopností vlastní dcery. Stejný nevěřící pohled do strany, To snad není pravda, co s tebou mám dělat...? - Nic, mami, to se časem vytříbí samo...

Vymyslel to.
„I like women,“ řekl, mírný náklon ruky s cigaretou napřed k sobě, pak opačným směrem. „You like men.“ Logický rozdíl... Mírně zdvižená cigareta mezi ukazováčkem a prostředníčkem. „I like to smoke, you like to smoke.“ Potáhnutí. „You dislike...“ Tři zbylé volné prsty výstižně napodobující pohyb osmi nožiček. „...spiders.“ Odmlka. „I dislike a stupidity.“ To nejsi sám... - Odmlka. "Do you understand me?"
"Yes."
Já vím, ta výslovnost... Nejde se učit jazyku, když neslouží jazyk.

„Okay. So no more stupidity.“

Budiž. Na některých bodech neporozumění se nic moc změnit nedá. Natož zpětně. Ale jazykový kurs to byl zajímavý. Díky jeho mnohoznačné názornosti zjistila, že s pomocí odezírání ze rtů je chopná občas od sebe rozlišit jednotlivá slova, že si je v bezděčné ozvěně v duchu opakuje a ukládá do paměti každé zvlášť, i s obrazem podobných slov, stokrát vídaných v došlé mailové poště. Are you hard at work? Do you need some? Click here for more info... Enlarge your penis by 2 to 5 inches... Do you...? – Opakování matka moudrosti.

Pauza, závěrečná poučka nepotřebovala potvrzení srozumitelnosti. Došel až k popelníku, odklepl a složil se do polohy plakátového kovboje, talk poněkud zbloudil v oklikách. Některé výrazy z dřívějška pořád zůstávaly nepříjemně sporné, některé se daly aspoň ověřit.
„Like is delight?“
„To like. Very well... “
Výslovnost opět nekomentoval, zákmit shovívavého pobavení tam byl.
„Hm...?“
Přijala nabídku druhé cigarety, asi ji budu potřebovat..., zapálil jí a přemýšlel. Hlavně neopakuj tu úvodní otázku, té na každý pád rozumět odmítám...
„Do you like men?“
I téhle... Na co se to proboha ptáš?
„Plenty of men? Five, ten, twenty...?“
„One.“
Zase zákmit.
„And total? For all your life?“
Ještě že k tomu mluvení máš ruce... Ale zbytečná námaha, vím, na co se ptáš...
„One.“

Tohle nebyl zákmit, ale záblesk. Zarputile kouřila, vděčná za tu cigaretu, díky níž byl důvod dívat se na chvíli jinam. One, za celý život jen ten jediný, a je ti do toho naprosto houby, protože ať se stalo, co se stalo, na tomhle se pro mě nic nezměnilo...

Zase chvíle mlčení, cítila ten vytrvale soustředěný pohled, s nímž si přebíral poskytnuté informace, informace si často vyžádají změnu pohledu... Co sis vlastně myslel...?
„Married?“
IQ 5... Odložil cigaretu na kraj popelníku a vzal ji oběma rukama volně za dlaně, nenásilné, srozumitelné sklouznutí po prsteníčcích.
„No ring...?“
Žádný, ani jeden, nikdy si je nezvykla nosit, ani ten snubní ne, bála se, že by ho ztratila...
Tolik toho víš, a tohle ne? Další údaj, co v pase nebyl?
„Home,“ hlesla s pohledem na vlastní holé prsty a pochopila důvod rozhovoru.

Bolestně ponižující důvod. Co sis myslel...? Dvě děti a žádný zlatý kroužek ... Hodně dětí se rodí z manželské lásky, ale ne všechny. Některé jen z lásky, některé jen z manželství, i to se stává. Některé jen nechtěnou náhodou... z lehkomyslnosti, z profese... Tak o tohle ti šlo...
Hubená, snaživá, s kruhama pod očima... Čím dál hubenější...

Vytáhla ruce z přetrvávajícího dotyku.
„No problem, no promiscuity. No infection. I not stupid.“
Nemusíš se bát, že ode mě něco chytíš, ta obava byla vzájemná a mohla bych se tě ptát na totéž, jenže já se ptát nebudu, protože už je to stejně jedno...
Zůstal v mírném předklonu, v pohledu soustředěné světlo.
„Wrong. I‘m not stupid.“
I’m not, you’re not... vždyť vím, jenom jsem zapomněla...

Další otázky nebyly. Dokouřeno, vzal popelník a zavřel dveře za vším, co se prostě stalo.

_(další)