Nekonečno 20

Ležela na matraci, oči kamsi do tmy, do podlahy, úzký proužek na ní zhasl už dávno.

I’m not, you’re not... I like to smoke, you like to smoke...

Oči do tmy nevidí tmu, vidí to, co je za nimi, řeřavý koncový bod cigarety, spiders... Zdaleka ne každému je dána schopnost takového na sobě nezávislého pohybu prstů. Zdaleka ne každý umí mluvit rukama. Tak samozřejmě, přirozeně...

No ring?

Dlaně v dlaních, prsty klouzající po prstech.

Nenávidím ho, za tu jeho ponižující samozřejmost, za bezohlednost, za výsměch, za tu chladně vypočítavou bezcitnost... Nejsem věc... Za každou vteřinu tady ho nenávidím... Dlaně v dlaních... Ale nedokážu s ním nemluvit... Prsty jako pavoučí nožičky, jako dvojí hadí prosmyknutí, co z něj zamrazilo... Bodlo do dechu... Kdyby v tu chvíli... Všechno... – I za to ho nenávidím...

Když konečně usnula, zdálo se jí zase o domě. Těšila se do toho snu, těšila se na další objevování zastrčených zákoutí, na romanticky malebnou vyhlídku z okna. Hledala točité schodiště, někde tady..., jenže nebylo, našla jen velmi úzké oprýskané dveře a za nimi - schody dolů, ne nahoru, dolů, nic malebného, nic romantického na těch vlhce šeravých schodech, ale cosi v člověku odvěků nutí zjišťovat, co je o kousek dál, za rohem, za dalšími dveřmi...
Sklep jako obrovský podzemní sál, jako jeskyně s postupně se snižujícím stropem, jenže bez krápníků, průrva v podzemí, která sesedla podemletá spodní vodou, prostředkem té průrvy odnikud nikam teče ponorná říčka a nezadržitelně ukusuje další a další vrstvy z hliněných stěn, vlhko a udrolující se lupínky nasáklého jílu... Celý ten dům je bez základů... Zřítí se... dřív nebo později se zhroutí sám do sebe, pryč z něj... – Na vzdáleném konci temnoty prosvítá světlo, rozběh lepivým blátem proti proudu zkalené řeky, musím ven, nahoru, je tam tráva... Strop se snižuje víc a víc, nezbývá než hrabat se po čtyřech jako pes, za vlídnou zelení otevřeného prostoru, za světlem... zoufale se hrabat... Proč tudy...? Nejkratší cesta není vždycky nejrychlejší... Měla jsem jít zpátky po schodech a dveřmi, dostala bych se ven snáz... Ohlédnutí, tam zpátky... – Tam daleko v polotmě za zády jsou oči. Cizí, hodně cizí a maličko výsměšné oči. Nehýbají se, jen tam jsou. Tiše se lesknou... Tak zpátky už ne... Proužek sluncem prozářené trávy je magnet, vnadidlo vtahující do čím dál nižší a užší průrvy, jenže tudy neprolezu... Celé podzemí se zachvělo v pomalém sesuvu, dům bez základů se začal bortit... Je to sklapující se past...

Úleva záchrany probuzením. A lítost, že ta tráva téměř na dosah už není – byla tak krásná... až příliš krásná na to, aby jí bylo možné dosáhnout, ty nejkrásnější cíle se vždycky životem mihnou jako fantastická vidina plná slunce, a vždycky proklouznou pod rukama přesně v okamžiku, kdy se nedůvěřivá cesta k nim promění v jistotu, že už nezmizí. Máloco je tak vysilující jako nejistota a máloco je tak zrádné jako víra. Sebevědomě nepoučitelný pán tvorstva přesto ty magnetické vidiny hledá znovu a znovu, protože chce věřit, potřebuje věřit. A říká tomu vůle žít. Credit... Aby měl proč žít. Klamavé magnety...

Mám proč. Malý pohyb a jako pavoučí nožičky po kůži přeběhne dotyk amuletů. Jeden, druhý... Za hubená tělíčka... jeden, druhý... za teplo úplně jiných dechů, dechů, co jsou nesmazatelně vtištěné na kůži, dechů jako neoddělitelných odnoží toho vlastního, dechů jako důkazů porušitelnosti hranic času a prostoru, jako důkazů porušitelnosti hranic bytí člověka v osamělosti vědomí vlastního Já, dechů, do nichž dva lidé díky jednomu nedlouhému okamžiku společně přerostli sami sebe. Tyhle magnety nejsou klamavé, ale jsou vzdálené, tak strašně, strašně vzdálené... Vidiny odjinud...
Myslet na ně je... – zlé.
Měly by dávat sílu.
Nedávají. Berou.
A bolí to, bolí...

Lítost zůstala.

_(další)