Nekonečno 18

Ráno toust a sýr. A mlčení. Jen o maličko delší pohled do obličeje, stačil, aby uhnula očima. Mám pod nima kruhy, vím to i bez zrcadla, zase se mi zdály sny...

Ještě zbývá pár čtverečků čokolády místo cigarety. Dveřmi utlumené zvuky kroků, zpravodajství z televize a telefonování mají blahodárnou moc, ruší ticho a nedovolí propad z poloviční dřímoty do rizika hlubšího spánku. Čas ubíhá rychleji. Jablečný koláč v poledním vedru. Celofán a mlčení. Čím jsem si tohle... Nepříliš vzhledný, ale vláčně měkký koláč z hutného nekynutého těsta, voněl skořicí a vanilkou i skrze ten celofán. Skvělý dárek, něco jako dort k narozeninám bez narozenin, vyvážil rozpaky, s nimiž se až před chladnýma čekajícíma očima sbírala z polohy vleže. Malátně – únava a otupělost jdou ruku v ruce a reakce jsou čím dál pomalejší. Čím dál lhostejnější, jako ty oči.

Mít tak ten blok... 
Myšlenky těžké jako kameny, co táhnou ke dnu, myšlenky jako pláty železa – ale i na těch, když se správně k sobě seskládají, je přece možné plout. Musejí se skládat... – Skládání myšlenek do řetězů, očko k očku, napojování a vrstvení významů, každý o řád výš a jinde, skládání myšlenek do obrazů a dějů, a současně obrazy a děje rozkládané do vět a slov... Nechat je volně prorůst kamsi do paralelních světů, v nichž se dají vést nekonečné imaginární dialogy a kam se dá znovu a znovu přidávat, až ty paralelní světy začnou žít vlastními životy, lodě, co samy plují po proudu, pak už zbývá jen zabrousit jim hrany, vyleštit je k dokonalosti a výsledek procházet tolikrát a tak dlouho, dokud v paměti nezůstanou celé souvislé odstavce, slovo od slova, paměť místo bloku...

Funguje to. Přítomnost není tak zlá, když není tak důležitá. Když není ta jediná. Když ji člověk může v podstatě jenom navštěvovat z nějakého jiného světa.

Kontrola data záruky, všechno balené v celofánu se do ní zatím vešlo, přestože hlídací pes si očividně nehodlal komplikovat život a volil zjednodušené zásobování vždycky po více kusech od mála druhů. Celkem pochopitelně, těžko čekat, že se tady budou vyvářet brambory s hovězím... Brambory... Hlavně, že ne hamburgr. Ty už asi došly. Nebo prošly. Tomuhle přídělu zbývaly ještě dva dny. Tak to je naděje, že jablečný koláč bude ještě jednou...

Odpolední siesta ve skrčenecké poloze na okně. Polovyklopená tabulka... řetízek...

Není řetízek jako řetízek. Dotyk na těch hladících kůži, prsty je znají zpaměti, ty amulety, nositele utajených významů, každý z nich je kousek života, kousek otisku sama sebe... Jeden za prvního syna, jeden za druhého - drobné ryté čtrnáctikarátové destičky, připomínající asi nejšťastnější chvíle v životě. Pak jeden jako bodnutí do srdce – pouťová tretka za pár šupů ve sladké něze oválku porcelánu, ale i madona s očima raněné laně může být symbolem víry, naděje...
A pak jeden jako vzpomínka...
To nejkrásnější červnové odpoledne, čisté, stoprocentně zasloužené štěstí. Až se hlava točila z pocitu ničím nezkalitelného štěstí – pár hodin po maturitě – Tak si vyber... Tři zlatnictví prošli, ne proto, že by nebylo z čeho vybírat, ale protože ten den byl dnem královny. A královny mají právo bez rozpaků zavrhovat dary u svých nohou a utrácet čas... Až napočtvrté přeskočila jiskra, v onom zastrčeném obchůdku nemohli tušit, jaké motto si na svou cestu do dospělosti zvolila výběrová třída, ale ten maličký symbol jako by tam čekal. Jemná práce, elegantní, úsporné zdobení, náznak žilek na listu, lesklá hladkost jablečné slupky a napůl skrytý hádek, skrytý za prvním darem, který neměl být darován... – Kdo ochutná plody ze stromu poznání, musí odejít... Zvolený biblický citát neprošel při schvalování vedením školy, neměl šanci projít, tehdy ještě ne, tehdy ještě byla hlavním cizím jazykem ruština, ne angličtina. Výběrová třída byla jediná, která si na stužkovacím večírku připínala stužky bez potisku. – Jak zatvrzele si stáli na své pravdě ti stylizovaní vyhnanci z ráje dětství, jak principiálně se bouřili proti nesmyslným přikázáním – po prvním jablíčku z tolika – pár let, a z většiny se staly ty nejkonformější ovečky ve stádě...

Na okně se moc dlouho vydržet nedá, připaluje to až moc. Poloha na matraci má naopak tu nevýhodu, že se v ní přes všechnu snahu okamžitě začnou klížit oči. Skořice a vanilka z jablečného koláče ještě voní, a kdovíodkud taky citrónová kůra, hřebíček, ořechy a rum, lány těsta, hvězdičky, kolečka a srdíčka jsou všude po celé kuchyni, byt zamořuje úmorné vedro z nepřetržitě sálající trouby, prsty jsou ulepené od cukrové polevy, od marmelády, všude sladko, krabice vrchovaté cukrovím...

A klíč, vcházející do snu dřív, než se začal kazit.

Stačila se tak sotva posadit, uvědomit si hlasy nedaleko domu a fakt, že tenhle tichý dravčí vpád probíhá nezvykle rychle. Zamkl za sebou – zamkl zevnitř... – udělal tři kroky, a než se mohla zvednout a nadechnout k čemukoli, přitáhl ji zpátky mezi mantinely poklekajících kolen, do chobotnicovitého objetí zezadu, do znehybnění s hlavou zvrácenou na jeho rameni pod tlakem velmi výmluvně umlčující ruky. Podřídila se bez zbytečného boje, co taky, nemám IQ 5...

Hlasy... Několik mladých, až chlapeckých hlasů, halekajících jako o pouti. Pouťová madona... Smích, podezřele rozjařený, se vzápětí zlomil do popuzené rozladěnosti, když volání i bouchání u vchodu zůstaly bez odezvy. Musela jsem přeslechnout auto... Taková šance, aspoň dát o sobě vědět. A já ji prospím...

Motali se kolem a zas a znova zkoušeli kliku – venkovní dveře i tomu nejzarputilejšímu lomcování odolaly, i ty zřejmě včas (a nebo nepřetržitě) zamčené – neúspěch si na nich temperamentní návštěvníci odregovali pořádnými kopanci, ale o násilné proniknutí někudy oknem se nepokusili. Padlo jen pár mezinárodně známých slov a typicky siláckých poznámek, trochu křečovitý smích... To bych si pomohla, volat tyhlety na pomoc... Jak dlouho jste pili, než jste ztratili cestu...? – Zbývá jen čekat, až je to přestane bavit, oči nemají kde zakotvit, leda na tváři nad sebou - na snědé kůži téměř zanikají černavé tečky, většinou i těsně po oholení takhle zblízka rozeznatelné... Oblouk čelisti nasměrovaný k oknu, soustředěná pozornost naslouchání, slyšet je jako vidět. Vidět je jako pamatovat. Pamatovat jako cítit... Cítit jako... - Široce plochý dotyk, prohlubeň dlaně pevně na rtech, dost pevně, a přesto ne tvrdě. Takhle... přesně takhle... Jen jsem se nedívala... Na tvář poznamenanou pod lícní kostí. Nic nejde smazat. Ale cítím to pořád... Jsou to tytéž ruce, je to totéž tělo. To tělo, kterým... které... Pořád je budu cítit... Nic nejde smazat. Ani když se zavřou oči.
Nemusels to udělat, nemusel...

Taky čekal, s nekonečnou trpělivostí naslouchal vzdalujícím se hlasům, až splynuly s boucháním dveří od auta a zakvílelo zbytečně do otáček vyhnané startování. Teprve pak se podíval...

Pohled jako zastavení času. Mráz, co sevřel srdce. Do nenávratna slábnoucí zvuk motoru odměřil čas trvání pohledu, v němž se dá hledat, a najít to, třeba jen jako hodně slabý zákmit za zlým snem, hubená, ale snaživá... – A poslušná, dokonale smířeně poslušná...

Zadrhl až ve dveřích, jako by se rozmýšlel, jestli něco říct k tomu obrazu pokory na matraci, zůstávajícímu s hlavou maličko zakloněnou, tak jak byl propuštěn. Ale když tou hlavou pohnula, otočil se a zavřel. Bundu neměl, pistoli ano.

Všechny bys je těžko postřílel...

_(další)