V tichu noci je všechno nejtišší. Prázdno v tichu nejhlasitější. Po odpojení. Jako když odstřihne... - Mrtvě bílá plocha monitoru, mrtvě černá plochá krabička mobilu. Odtrhnout se od nich... Bílá zář cesty tam na druhou stranu, oblouk spojení kudysi dovnitř, skrze jinou dimenzi... Spojení co pominulo, ale v bílu světla utkvívá... Oči propalující světlo... A černá plochá krabička vedle. Aspoň ta přenosná. Tvar přesně do ruky, do dlaně, tvar v dlani, tvar hlasu, bytí, přítomnosti... - Nezazvoní, nikdy nezazvoní, v tuhle dobu. V dobu, kdy kdyby zazvonil... - O oktávu tišší hlas. Ne písmena. Hlas. "Už jdeš spát?" - "Ne, do vany." - "Vezmi si ten telefon. A nevypínej."

Hlas, co ví. Ptát se není třeba.
Tělo ví taky. Sevře se tím hlasem. Pár kroků ticha. Jen dech, hlasitý odposlech. Telefon co nejblíž.

"Říkej, co děláš."
"Svlíkám se..."

Proč nemám ráda knoflíky... Rozepínání knoflíků pomalu otvírá kůži, možnost desítek variací dotyků, ne jako to plebejsky pragmatické přetažení trička přes hlavu... Možná zadrhnout tím naruby obráceným tričkem ruce, zaškrtit kolem zápěstí, stáhnout za ně do záklonu, do pokleku, na kolenou vynucený luk těla, vetnout se do něj a položit na zem...

Nebo možná mít tričko na zip... Jako kalhoty... - Rozdvojená larví kukla, nenápadný pohyb cizí ruky a praskne, prasklina šipkou mířící dolů do středu, pod ní jádro, měkká pevnost obepnutá slupkou, vyrýsováno k vyloupnutí...

Dlaň na břicho. Sama sebe vyloupnu... Břicho jako jedna hladká plocha, padací most do pevnosti, tuhne až do kříže...

Sáhni si tam.

Tam. Po kůži dolů. Do skryta. Do míst nedotknutelnosti, dokud nepovolených očím... Sahat... Porušovat zábrany...

Poslepu. Nedívat se tam, dívat se na něj, jen na něj, jak se dívá, jak se dívám... Dívej se na mě... Očima držet oči a být jimi držená, a jen cítit, kde je...

Projeď si ji. Jen jedním prstem. Pomalu.

Jen jedním. Pomalu. Tak jak bys to dělal ty, tak jak to umíš, pamatuju si to, cit pro sílu tónu k zešílení... Jen jedním prstem, víc ne, čím jemnější, tím víc všechno křičí po
tvrdosti, po tvrdosti tebe, i kdyby dva prsty, tři, i kdyby všechny... Kde jsi... teču,
teču pro tebe...

Neustojím to... Proč nejsi tady, abys mi to mohl udělat...

Udělám ti to.

Hlas, co škrábl hranou, oseknutím na kost...
Možná nemám vědět... ale vím... Já skoro nahá - a ty se jen rozepínáš... Budeš si to dělat taky, viď... - Nahá žena a jen málo potřebuje muž... Nahá žena s nahým tělem, holá, odchráněná, celá, očím, rukám, vzetí, tak se dává... A muž... - Jeden malý pohyb, silou ztišený chvat pod tlakem, teď... jako seknutí gilotiny, odsud už nikdo nic nezvrátí, odsud už žádná možná, jestli... odsud už jen bude... - Miluju ten pohyb...

Po bocích stáhnout slupku, po hranách kyčlí přesmyknout, za zavřenýma očima dvě ruce čísi, co to dělají, pro sebe si uvolňují cestu... Cesta klouže po stehnech, dech vzduchu na horké holosti...

A horká voda obejme...

Odšroubuj sprchu.

Po stehnech, po bradavkách, po podbřišku pulsuje proud, rozrážející vodu, změkčený objetím vody... Po kůži. A kůže volá... Tam uprostřed jsem já... Tam uvnitř... Hledej...
Po klíně. Mezi nohama. Nohama u sebe, aby tlak nerozrazil měkko, neprorazil na dřeň... Ještě ne, ještě chvilku... pomalu... Příslib, chtění... Tělo se těší, až začne prosit... Těší čím dál víc... Bude to brzo, já vím... Jen skrze kůži volání tam uvnitř... - A naráz vlna...

Roztáhni nohy. Chci se dívat.

Rána středem, jsem jen střed... - To je moc, nechci...

Otevři si ji. A neuhýbej.

Nechci...

Mám ji otevřenou, a nohy v křeči, to ne já, to ony samy se zavírají k sobě, je to moc, nemůžu... Vím, že vešel do dveří, vím, je tam, stojí za mnou a dívá se, ale nemůžu... nemůžu...

Ruce, prsty berou stehna, zvedá mi je, krčí, kolena rozlomená dokořán po stěnách vany, nepřestávej... Za stehna i kotníky, jsem jen uzlíček, uzlíček s puklinou až na dřeň, dřeň na puknutí... - A on, dívá se... - Prosím, prosím, pojď do mě, chci tě mít v sobě, v sobě, v sobě tě cítit, přijmu tě čímkoli chceš...

Udělej se. Teď.

Křičím.

Křičím a neslyším. Slyším. S nohama vyškubnutýma křečí, s krkem zalknutým chutí semene, s očima kdesi pod hladinou do sebe sama zavřenýma vnímám střed sebe, stahy o tolik pomalejší než tep...

Zalitá objetím horké vody, natahuju v ní plynout ruce... Kam doplynou... Náruč mám prázdnou...