Nekonečno 13

Drásavě dlouhé ticho po odjezdu dodávky.

Dvakrát se kroky zdály přibližovat ke dveřím, aniž by tam dorazily. Blafuješ dobře, ale zbytečně. Tak to nenatahuj, ať to máme za sebou. Potřebuju si dát cigaretu...

Když konečně přišlo cvaknutí zámku, už několik vteřin předtím bezpečně věděla, že to cvaknutí přijde. Stačí se soustředit... A poprvní být rychlejší. Tiše ho přivítat.
„Hi...“

V auře dveří dlouhý stín, v očích záblesk.

Nenesl coffee ani jídlo, ačkoli doba večeře dávno minula. Už to samo o sobě... I to, jak se opřel o rám dveří a dal si načas s odpovědí.
„Hi.“ Měkce, do ztracena... Do zamrazení...
Za dva dny se ledacos změní. Ale tady nic moc, pořád přijímáme hosty vsedě na tomtéž kanapi...

Zapálil si. „Alive?“ Odezva nula. „No death?“
Vidíš, ne...? K čemu je tohle úvod?

Popošel až k ní, pohled zaujatě upřený dolů, pak si špičkou boty přisunul blíž popelník a ve dvou čárkách očí přeběhl další záblesk nad černou sbírkou. Ale neřekl nic, jen se v klidu seskládal na zem, samozřejmá, nevzrušená poloha plakátového kovboje v country-and-western nostalgii u večerního ohně, s jedním kolenem pokrčeným jako opěrkou pro loket ruky s cigaretou.

Když hovor, tak hovor, co třeba najít nějaké oboustranně srozumitelnější kódování...
„Parle-tu francais?“
„No.“
Ale něco rozumíš... - Odklepl a cosi řekl. ...like you in English... Snaha o jakous takous styčnou plochu vyšla naprázdno. Kdyby aspoň snaha o vyjádření snahy...

Spíš ne. Kouřil, aniž by se ten loket z kolene namáhal zvednout. Ani kvůli odklepnutí, i z výšky kolene padal popel přesně na hromádku pomuchlaných křidýlek. Frajeřinky... - Tichý vztek si vylila na nejbližší mouše, jednou rukou, ze strany, pěkně do dlaně... a pak do popelníku. Stačí se soustředit, třebas bezmyšlenkovitě...

Zase záblesk. Čertví, co mu šlo hlavou. Cigareta nechce zhasnout mezi mouchami v různém stupni seschlosti či rozmázlosti, všechny jsou stoprocentně no alives. Okamžik, kdy oči sklouzly dolů, než se vrátily. Bez výsměchu.

„I need that number.“ I need... „Where is‘t?“
Pokrčení ramen, těžko lépe odpovědět... Leda...
„What is need?“
Odezva nula.

Měl fotografii. Jen jednu, pořád tutéž, stačila. Položil ji před sebe na dlažbu, pootevřené dveře z osvětlené kuchyně mají v přítmí vězeňské cely efekt reflektoru, působivě přitahujícího divákovu pozornost do jediného místa na jevišti. Jedna momentka, nevelký formát.
„One babe only, girl...“
Zase jí dal čas, čas který potřebovala, aby našla sílu vůbec se na něj podívat. One babe... Věděl toho dost. Tak taky už víš, že mají dům jako hrad, hlídaný ochrankou čtyřiadvacet hodin denně, a věřím, že teď i v dvojnásobné síle. Nebo spíš doufám...

„Babe need his mather. I need that number.“
Na tu fotografii mlčky položil maličkou zlatou náušnici.
Teprve nedávno... při křtu...

Dva dny... Na dva dny se nechal hlídací pes vystřídat... One babe... Hajzle...

„Where is‘t?“

Tiše a klidně, pozoroval ji přitom stejně pečlivě jako vždycky a nemělo smysl skrývat třes v rukou, stejně se skrýt nedá. Moment, please... Tam taky nebyli sami dva, sami... Sám svědomí nemáš, ale moc dobře víš, jak je někomu, kdo se svědomím musí žít...
Tak prosté, tak logické, tak elegantní, najít to nejcitlivější místo, a našel je, našel způsob, jak udeřit, aniž by potřeboval zkoušet, kolik se dá vydržet...

„I no number. Key only...“ Jak to říct jinak, musíš mi věřit...věřit... „Fides...“ Sony – high fidelity – „Fidelity...“
„Fidelity...“ opakoval v zamyšlené ozvěně. „Confidence...?“ Mlčela, asociace s pejorativním konfidenstvím... „Trust, credit?“

Monopoly, banka... kredit, debet... V nevyzpytatelné tváři nedokázala vyčíst, nakolik se blíží okamžiku výbuchu, zkoumavá lingvistická vstřícnost mohla mít efekt nášlapné miny.

„Yes,“ odsouhlasila opatrně nabídku. Moc se nezměnilo.
„I´d like you to believe.“
Znám...
„Believe...“

Neusmál se bídné angličtině. Ani nepřišlo zhoupnutí dopředu, jen pomalé nachýlení, natáhl se a přidržel si ji za bradu, mlčky vážil důvěryhodnost naléhavě pokorného ženského pohledu, když ne pokora, tak strach v tom pohledu byl nepopiratelný a jednoznačně upřímný.
Dlaně pevně v klíně za koleny. „I no number. Believe,“ ...a vím, co to slovo bude znamenat, jestli mi konečně uvěříš... “Believe me... please...“

Minutu, dvě... věčnost...

„Wrong.“ Zamítnutí...? „I don’t know. Or I ain’t that number, okay?“
Takhle plynule to v životě neřeknu... Ani nevím jistě, s čímže to mám souhlasit...
„Okay.“

Hlava poslušně se pootáčející tak, jak ji ruka chce mít, aby v proužku světla ode dveří bylo líp vidět na některá místa v obličeji. „Better.“
Better? Znám campari bitter... Gesbetr... Ať tak nebo tak, nerozumím...

Vrátil se zpátky do té své pozice, uhnula očima – čísi boty, šedivá tkanina matrace... – a poslouchala ticho... Kam se to dívám, na ty šmouhy od vlastní krve...
„Cigarette?“

Poprvní jí zapálil sám, jen jí, sobě ne, plamínek zapalovače čekající, dokud se k němu nesklonila. Nedobrý pocit, sklánět se k té ruce, vidět každý detail prstů i zápěstí, vzorek džínoviny zkrabacené kolem pokrčených nohou... muset je vidět a s odevzdaně nastaveným zátylkem čekat, kdy... Co je better?

Taky čekal. Ta momentka ze zeleně zahrady ještě pořád ležela na zemi, kam se dívat, když zvednout oči k němu se bála a pohledu na matraci taky.

„Babe?“ zeptala se váhavě, Řekni, že jsi blafoval... řekni to..., té úzkosti v hlase by rozuměl, kdyby chtěl... Kdyby...

Minutu, dvě... Neodpověděl, ani se už na nic neptal. Čekáš na co? ...co? Cigareta ubývá pomalu, ale ubývá, ještě tak dvakrát nádech škrablavě silné dávky nikotinu a bude dokouřeno... Ten nikotin je cítit v hlavě, bodejť, po dvoudenní abstinenci, škoda, že je cítit tak málo, panák něčeho s pořádným obsahem alkoholu by byl účinnější, třeba by se aspoň oči daly přinutit odlepit od země... při mrtvolně bezbarvé nabídce...

„Sex?“

Půl minuty, možná... Nezasmál se. A hlas měl klidný.

„Bath?“
Bath... Ne, tam ne, tady... Jenže je to jako s tou cigaretou, odmítnout nelze... Moucha se hodí coby záminka k odložení odpovědi, leze po noze, kousek od dvou blednoucích modřin, památek na koupelnu. Dlaň stočená k útoku, stačí se soustředit...

Byl rychlejší, nepotřeboval se tak dlouho soustřeďovat. I to polekané ucuknutí před mihnoucí se rukou přišlo pozdě, to už bylo po mouše. Skončila v popelníku u ostatních. Teď je jich tam tolik, jako mně let... Záblesk naproti, není nad to zpestřit si pauzu malou zábavou... A kolik je tobě... Třicet? Pětatřicet? Uprostřed mezi tím jsou Kristovy roky, štíhlí bezvousí muži obvykle vypadají mladší, ale tvář zblízka už tak mladá není.... Od kolika to holkám děláš...?

„Bath?“ zeptal se znovu.
„Afther...“ Po čem? Afther shave těžko...

I teď byl rychlejší, už proto, že to nečekala. Ne moucha, ale ruka s cigaretou. Přitáhl si ji za zápěstí a sebral tu cigaretu. Do popelníku. Chytil i druhé zápěstí, moc couvnout se nedá – prsty se kroutí pod tím stiskem, bolí to... takhle to probíhat nemělo... 
Ještě když vstal a přinutil ji zvednout se s ním, předpokládala, že platí bath. Ale nikam tak daleko chodit nehodlal, už ne. Odstrčil ji od sebe ke zdi, jen na délku paže, jen do té míry, kolik potřeboval, aby mohl nártem zajet pod okraj matrace.

Jaktože...

Dravec s dobrým úsudkem. Úspěšný na druhý pokus.

„To believe...“

Shýbl se a ten nůž zvedl, obyčejný malý nůž, tak na škrábání brambor... krátký na ukrojení chleba, ale dost dlouhý a dost ostrý, aby se dal použít jinak. Teď se zlehka houpe mezi prsty, výmluvné gesto.

„Killing isn‘t a number...“

_(další)