Nekonečno 14

Jakoby zamyšleně si prohlížel nůž, pak si ho hodil do dlaně a zkusil ostří. Correct knife for woman, ohodnotil to. A stejně zamyšleně zkusil i špičku, na krku pod čelistí, štípnutí nepřišlo, nepohnula se, i když jí pustil zápěstí, ležérně opřený o zeď, zdánlivě ležérní ruka jako závora vedle polonahého ramene... Zapalovač škrtáš pravou, po pistoli i po zápěstí saháš taky tak, ale mouchy umíš chytat oběma, jak jsi na tom s nožem, když ho držíš v levé...?
Temná propast za maličkým, nepříliš hřejivým světlem posměchu...

Pět vteřin. Pak špička nože odskočila od krku a naplocho obrácený dotyk kovu sklouzl níž, a ještě níž... klouby prstů v ohbí lokte, a níž, zeď, není kam uhnout, obrací si k sobě tu ruku světlejší stranou se síťovinou žil... mrtvou dlaň... Po hmatu ji našel, tam na konci, a ten nůž do ní vložil... Vůbec ne hřejivé světlo, co se baví pohledem na ochromení blízké totálnímu kolapsu, vlčí pohled, co nepustí oči... Nedívej se tam..., tam dolů, kde jí zavírá prsty, štíplo to, když jimi nůž prosunul, až po zaoblení zašlé umělé hmoty... Hladké, neštípající... Ale pořád zavřenou dlaň drží ve své a zvedá, zvedá kolem břicha, žeber... – Kdy...Teď... – ...až do výše ramen...

„Kill me...“ řekl. A tu ruku pustil.

Stála strnule s nožem dvacet centimetrů od jeho krku a věděla. Tak jako v té koupelně, nechá ji to zkusit, přinutí... A pak bude rychlejší, jako vždycky. Stačí počkat, až ruka bude mít dostatečný impuls síly a pak v poslední chvíli... změnit směr...

„Kill me...“ zopakoval výrazně tišeji, a musel vidět, že to neudělá. Pohyb – ucukla chodidly a srazila je k sobě, aby jí nepřišlápl bosé prsty na nohou – provokativní úkrok blíž, tak blízko, že se jí téměř dotýkal celým tělem a ze dvaceti centimetrů zbylo deset. Už dost... – Byla by rukou uhnula, ale přidržel ji za loket.

„Kill...“

Zkusila to. O centimetr. Oboustranně ostražité napětí, přestal se dotýkat lokte, téměř neznatelně blíž, nachýlení, přenesení váhy na nohou... – ale zásah nepřišel. Ani očima. Hraj dál, říkaly. Další centimetr, za zády zeď a před sebou pomalu sklapující past, mezi oběma těly je čím dál méně volného místa, tohle není hra na zabíjení, to je ten trest, nebo spíš nervy drásající začátek trestu, přiblížení nahoře je spouštěcím faktorem pro okamžité přiblížení dole, nepřiblížení taky... A zbývá sedm centimetrů, nebo možná šest... Výdech a nádech, zklidnit srdce, moc se to nedaří... Už to víš, tak hraj dál, temné světlo v dravčích očích naproti a v hlase tichá měkkost potěchy z lovu...

„Go it...“

Takhle to probíhat nemělo. Takhle ne...

Dlouhé hodiny ve společnosti zvuků z televize a vymytého popelníku na zemi, dlouhé hodiny, kdy rozebírala v duchu možnosti, hlavně svoje, a postupně docházela k tomu, že to dokáže. Léta manželství. Léta mapování vyprahlé pouště vlastních tužeb, často nesplněných. Nesplnitelných, po jediném podpisu... A co když kromě práva silnějšího žádná jiná pravidla neplatí? Stačí zavřít oči, v nejhorším, stačí si přiznat, že to jde. Skoro vždycky. I při tom, čemu se říká plnění manželských povinností – a občas je to dost výstižné pojmenování – i při tom leckdy pomáhalo některé myšlenky si nepřipouštět a některé věci si domyslet. Proč by to nešlo i teď, s tím dlouhým, pevným, snědým tělem, plným přesně zvládané energie, s pachem potu a cigaret... Čich je nejpřizpůsobivější orgán. A dráždivost nenávisti má zvláštní sílu. Na chvíli, jen na chvíli zavřít oči, na chvíli vydržet, a pak... Kdo se to dozví, když u toho budeme jen my dva...? Beze svědků...?  – V osamění vedle vymytého popelníku si to zkoušela představit, desetkrát, dvacetkrát, v různých variantách, stará věc, že některé tělesné pocity vůbec nemusejí korelovat se skutečnými city, zkoušela si vsugerovat jen ty pocity, jen je a nic jiného, a věděla, že to půjde... Princip je stejný jako občas v manželství...

Jenže takhle to probíhat nemělo...

Představy jsou jako scénář na dané téma, jako střípky vkládané do nehotové mozaiky obrazu, snadno a rychle zaplňují bílá místa ve slepé mapě, ale klamou, nikdy nepřekročí hranice toho, co člověk zná, co sám podvědomě chce... Středověký svět byl plochý jako deska, neznámé dálavy pevnin i moří, hic sunt leones... - a nebo Zlatý grál, pro nějž stojí za to plout... a umírat... Umírat? Měnit kurs... Přežít... Někdy i outsideři bodují...

Můžeš blafovat sebelíp, pořád jsi jen chlap, nic víc.

Bezbřehá je lidská víra ve vlastní vize, v doplutí...

Hrála dál. Hrála s vědomím, že dokud hraje, tak tempo určuje ona, centimetr po centimetru, pohyb po pohybu, blíž a těsněji, jen mu blýsklo v očích jako když se při pokru zvedne sázka skokem o pár nul, poté, co nůž změnil směr a zamířil výš, k obličeji. Co na to říkáš... Baví tě to... Mě taky... Centimetr po centimetru a pokaždé zadržení dechu, mezi těly nezbývá už vůbec žádné místo, nahoře ještě ano, protože ve chvíli, kdy se jí kolenem vtlačil mezi stehna, škubla rukou zpátky... Koleno ne. Hraj dál... Pět centimetrů, až po stehno mezi stehny... tři... vysoko... Horečkovité zachvění, svíravé bodnutí v podbřišku, velmi známé a nezaměnitelné, a tak silné, že nutí zkroutit se v kříži a jít tomu nátlaku vstříc... A vlčí lesk se dívá, a vidí... To je to, co chceš? Dává ti to pocit převahy? Sotva na dva prsty od tváře a ještě pořád žádný zásah proti blízkosti nože... jen ty oči tak blízko... Hajzle...

Rozťala mu kůži pod lícní kostí zlomek vteřiny před tím, než jí strhl ruku. Na okamžik ztuhl, do poslední chvíle nevěřil, že to seknutí skutečně přijde. Bod pro outsidera. Pak o krok ustoupil a rozesmál se nahlas, s tímtéž ponižujícím pohrdáním, s jakým ji vrátil pod sprchu.

„Sex...“

Hodně ironická citace. Přejel ji očima od zápěstí, jehož dětskou útlost názorně přeměřil jen tak mezi třemi prsty, přes prsa, pod tričkem vystupující neméně juvenilně do špičky, až po protáhlé hrbolky kyčlí. „Woman...“ Kolik pochybovačného opovržení se dá do toho slova vložit... „Stupid little girl...“

Jenže křehká juvenilní děvčátka nemívají devadesát přes boky a svoje zkušenosti... Jen my dva... Ty svědomí nemáš a já si to se svědomím srovnám...

„Kecy. Stojí ti, fešáku...“
„In English.“
Suše krátký příkaz. A nic víc, než hlasitější výdech. Dostatečně hláskovaný.
„Že máš... erekci... you are hard, boy...“

Nesmál se. Vůbec. Tohle zamyšlení jaksi nebylo k smíchu. Jen setřel tenký pramínek, co mu tekl po tváři a podíval se na prsty od krve. Yep, odsouhlasil. Až příliš klidně. Sebral jí nůž a odhodil ho ke dveřím. Daleko z dosahu. Hezké gesto, říká cosi o tom, že ruce budeš potřebovat, tak do toho, pokračuj ve hře...
Nehodlal pokračovat ve hře. Otočka jako při sehraném tangu, téměř současně ucítila ruku v zátylku a pak loket mezi lopatkami, instinktivně se vzepřela dlaněmi o stěnu, tlačí ji před sebou tváří ke zdi, a daří se mu to, dívej se, zblízka se dívej... a dotkni se...

„Call you to memory?“

Memory, in memoriam, Mám dobrou paměť, i po té ráně do hlavy...

„With care, wee.“ Slova? – Proud vody, co běží, běží... jen jedna postřehnutá vlnka, the wall – Tak to udělej a bude klid... Teď už víš, že dvakrát je málo... Nebránila se, ani když s týlem v kleštích od té zdi maličko couvl. With care... Hlas o poznání tišší, proud řeky z podzemí, vlny, co se zavírají nad hlavou, když se hlas za hlavou hrozivě zhoupne, Do you get me...?

Možná se povede ztratit vědomí už napoprvní...
„Go it.“

Výdech vzdoru s očima na omítce. Slzy neuvidíš... Ale hlas se jí zachvěl.

Slyšel to, slyšel to dobře a zmlkl. Jen dech... Dvě vteřiny, tři?

Pak sklouzl od ramen přes lokty a níž až na zápěstí a položil jí obě dlaně zpátky na zeď. Dost daleko od sebe, aby zůstalo místo pro ramena... pro čelo, které už víceméně dobrovolně přijalo tvrdou, ale chladivou oporu, když ji tam bez chvatu tělem přitiskl.
Celým tělem...

Bože, tohle jsem... Celým dlouhým mlčenlivým tělem... Tohle jsem přece...

Zavřít oči. Dlaně poslušně na zdi a oči ve slepotě... Co jsem to řekla... Jak snadno se vypustí z úst něco... Go it... jak snadno se vypustí džin z láhve... Džin, který je dobrý sluha, ale špatný pán, odstavuje hlavu... Chtěla jsem jen nebýt... Ale takhle... Tělo za zády... Takhle ne... mantinely nohou a tvrdost boků.... A dech v zátylku. Mlčenlivě horký dravčí dech.

Prosím, nedělej to...

Vždycky stačilo málo, představa... Tohle není představa, nezvládnu to, nedokážu...

No tak... – navenek klidný chlácholivý hlas kdysi, tenkrát poprvní... Jen navenek klidný, naléhavá netrpělivost se přeslechnout nedala. Ale zlomit se to taky nedalo, mlhavé šero let, a přesto se odsud ten zoufale trapný pocit občas vynořil, nedostane se do mě... – čím víc si to tehdy uvědomovala, tím to bylo horší, i když čekal, čekal a snažil se být co nejjemnější, co nejchápavější... Nakonec se dostal, ani nevěděla jak, nebo si to nepamatovala, z tehdy toho až tak moc za zapamatování nestálo... Jako z tolika pozdějších manželských nocí, kdy leckdy nebyly síly ani chuť... a přesto se nakonec vždycky dostal, i bez nekonečné trpělivosti...

Vždycky se dostane, když bude chtít...
Vypustila jsem z láhve džina...
No, please...

Hlas uvízl v kameni. Cizí ruce sklouzly ze zápěstí. Na holou kůži v pase a pak výš, po žebrech až pod paže, pomalé hadí prosmyknutí tam, kde už nejsou cítit žebra, na ta neopálená, nedotknutelná místa, bílá místa – hic sunt leones, nedotknutá, při testování v koupelně. Kdybys měl způlky tolik citu... Nejen prsty... Celé tělo to umí, pružina přesně ovládané tiché síly, hadí ruce a hadí délka nachýlená do obemknutí, svatební tanec chřestýše... Bílá místa na mapách by neměla být bílá, ale černá, černá jako hlubiny moře, jako podzemí vlastního nitra, kam člověk pohřbívá, co odmítá zakreslit na mapě sebe sama, Hic sunt leones... Černá jako pád do propasti, nechci, nechci, nechci... a přesto... nebo právě proto... to tělo... Jak málo stačí... Jak uboze málo...
Jde to rychle a nedá se s tím nic dělat, teď už ne. Spodní proudy mají vlastní cesty hlubinami.

Není to pravda... nejsem to já... někdo jiný... sen... jenom hrozně živý zlý sen...

Kámen ticha. Hadi jsou tiší... Jako by dohlazoval kontury na živé plastice, dlaně pořád stejně plynulým tempem sjíždějící po bocích a po podbřišku berou dech a berou všechno překážející, nenechávají za sebou nic, co by chránilo před hrubou látkou džín... Nikde... Jestli je tohle trest, umřu při něm sama v sobě... ze sebe... z těch dlaní... dlaně se vrací uvnitř stehen nahoru a nohy jim i nohám za nimi tak poslušně uhýbají... umřu z toho, před čím není kam uhnout... Jen pár vteřin, pár velmi srozumitelných vteřin bez jedné ruky, kterou na chvíli potřeboval, jen slabé škrtnutí v tichu noci – Prosím, řekni něco, ať vím, že to nebude bolet...

Čelo na zdi a zavřené oči, tou druhou rukou si ji od pasu dolů přidržel – prsty... – ale oblá hadí tuhost, co narazila, už nejsou prsty – teď... – dostal se tak snadno, tak samozřejmě... je ve mně... tak plynule... dělá mi to... hladce a dlouze a plně... dělá... a tak bezbolestně... jako když zapadá píst... tam kam má... neustojím to... Okamžik v přílivu úžasu, že je to jako vždycky a přitom jako nikdy, že takhle to může být... Muselo... Okamžik bezbřehé vstřícnosti...

A pak konec. Pak jako když se vymrští pružina a vystřelí čepel skrytého nože, skrytého hluboko, hodně hluboko, tupé vbodnutí z nitra až k srdci, bez varování, prudce, bezohledně. Za hadím klidem prorazila nastřádaná zloba a s celou svou tichou silou udeřila v okamžiku propadu do bezbrannosti důvěry... Důvěra... credit...

Tohle je trest...

Zaryla nehty do omítky – ani předešlá urputná snaha o sebeovládání s dávno zadrženým dechem nezachránila mlčenlivost. Ta rána byla tvrdá do zasténání a mezi ní a tou další malá prodleva, během níž se všechna vstřícnost sevřela, stáhla v křeči děsu, zvrátila do zoufalého náporu proti mantinelům paží, roztrhnout je... uniknout... kamkoli odsud, dopředu, do strany, do upadnutí, nejde to, není kam upadnout v objetí chobotnice, jen to zkrátilo prodlevu a o to citelněji bodlo, tlak v krku na pokraji zalknutí a od lýtek až po konečky prstů zaťaté svaly snažící se uhnout aspoň nahoru, po té kolmé zdi nahoru... velmi krátká prodleva... kdybych byla moucha... téměř bez prodlevy... Už to nezastavím...

Bolestí prodřený hlas jako jediný možný únik. Hlas jako říznutí do ticha. Do uší, do žil. Do vlastního srdce...

Znehybněl. Zadrhl s malým opožděním po průlomu ticha a prodleva se protáhla na neurčito. Dvojí dech, krátký a rychlý, strnulé naslouchání... Teprve s tím ustrnutím se dostavil zimničný třes, v rukou, v ramenou, v lýtkách i ve ztvrdlých nártech, stála zoufale vytažená na špičkách a přimáčknutá na zeď, oběma klouby palců u nohou se přitom opírala o jeho boty, aniž by si dokázala vzpomenout, kdy k tomu došlo. Do křeče vysilující důsledek pokusu vyšplhat co nejvýš, už ne čelem, ale pootevřenými rty na omítce, bez pohybu třebas jen malíčkem, protože sebemenší pohyb nahoře je spouštěcím faktorem pro pohyb dole...

Killing is no number... Is number... what...? Jen my dva, kdo se to dozví...?

„Please...“ tiše, výdech do kamene.

Sevření chobotnice jí stáhlo ruce ze zdi a pak i to celé přilnutí tam, jeho tělo s jejím, obě jako jedno jediné, do strany a dolů, do pokleku... obojího... Hrubá látka džín mezi nahými stehny, na klíně a v klíně, hluboko v klíně, prodleva trvá, nebolí to... Velmi, velmi pomalu povolují zaťaté svaly, ale třes zůstává, protože to cizí tělo tam uvnitř nepovolilo ani maličko. A nepovolí, jen přehodnocuje – to vychýlení za zády, podle nějž i se zavřenýma očima pochopila, že se jí dívá do obličeje... Jsou tam..., dvě, možná tři na každé straně, jen slabá stopa po nich, ale jsou tam... Máš radost? Teď se mi můžeš zase vysmát...

Nezasmál se. Dvojí mlčenlivě rychlý, přerývaný dech na okraji matrace, bez výsměchu, jen dotek, široce plochý dotek zakryl ty stopy na tváři, položená dlaň jako když symbolicky zavírá mrtvému oči i ústa... nebo jako když umývá rozbitý obličej... Nevěřím ti to, tohle vůbec nebyl hard luck, už nikdy ti v ničem nebudu věřit... Ale tvář se sama proti vůli hlavy sklání do dlaně, rozpraskané rty v neuhýbajícím azylu, dýchají do něj a vděčně propadají teplem čar života... – Ta pokora na kolenou je jeho vítězství.

Všechno... všechno, co budeš chtít...

Cítila, jak se natáhl stranou kolem ní kamsi dopředu, a tušila, co dělá. Téměř na střed matrace přisunul shrnutou deku a obě těla přes ni položil přesně tak, jak bylo třeba, když se nedalo počítat se spoluprací toho mrtvě pasivního vespod. Ticho. Ticho nepravidelného dechu, ticho potu a cizí živé váhy, Ticho, řekl před pár dny, plachta jako společný hrob, Silence... call you to memory? Tenkrát jí sice tiskl ruce i nohy pod sebou z jiného důvodu, ale už tenkrát to věděla... Cítila... – Spíš do sebe než pod... Hadí síla...

Dokončil to stejně tiše, jako začal, a už to ani jedinkrát nezabolelo. Ve chvíli, kdy se vtiskem nahrbil v ramenou a celá délka té hadí síly se napjala do křeče, nebylo nic než prázdnota, poslušné přijetí jedu, co prorazil v tlaku od boků.

Naprosto tiše. Oči zavřené v tiché tmě téměř celou dobu, se zavřenýma očima to mohl být jen zlý sen, příliš živá noční můra, nic víc, v paměti nezůstane žádná konkrétní vidina, žádný vracející se obraz. Možná jen ten jeden, vteřinový, dvě klečící kolena oblečená, vklíněná mezi dvě nahá... Klín klínem... Rozťal ho vedví...

Všechno...

Zůstala slepá a nehybná s čelem zabořeným do neurčitě šedavého potahu páchnoucího mírně zatuchle, zůstala tak i poté, co se zvedl a odešel. Dokonáno jest. Nepochopitelná, bezmezná, všezahlcující lítost uvnitř naprosté prázdnoty. Prázdnota samoty. Nebylo to vůbec to, co mělo být, ale bylo to až příliš hluboko. Ve všech směrech.

I v tom odchodu, bez jediného dalšího dotyku, bez jediného slova.

_(další)