Nekonečno 12

Tykadla antén po vystřídání stráží. Den a noc... - Nastavení příjmu v plné pohotovosti nastaveno ven, k tomu jinému, cizímu (tamten předtím... necizí...?), naprosto neodhadnutelnému za dveřmi... Zůstalo hluché. Návštěvy jsou ještě řidší a probíhají velmi krátce, jen krok tam a krok zpátky, beze slova, bez jediného pohledu navíc, bez reakce třebas jen jedinou bílou brvou. Ráno a večer něco k jídlu, tečka. Inertní bledost, inertní studenost. Dost soukromí k hygieně u výlevky, dost času i na tak riskantní úkon, jakým je čištění nehtů špičkou nože. Směšně krátkého nože na to, aby se dal považovat za bůhvíjakou zbraň, ale dost ostrého, ne všechna nejzranitelnější místa jsou skrytá dostatečně hluboko v těle... Jenže tenhle strážce si nikoho k tělu nepustí. Možná vůbec nemá tělo, možná je to jen android.
Kdo vystřídá jeho? Pokud ho někdo vystřídá... Bude na řadě ...? – Bodnutí v žaludku. Prsty v obličeji, zápasnický zátylek, deformované ucho... Tři hlídací psi, jeden dobrman, jedna německá doga a jeden pitbul.

Kdo je horší, Dravec, nebo Boxer?

Inertní bledost nechodí k moři. Vydrží celé ty dlouhé hodiny sledovat televizi. Nebo ji mít aspoň puštěnou. Ani slovo k hlídanému objektu, zato nekonečný proud zvuků a slov z magické skříňky. Zoufale nesrozumitelných slov, přestože volume nastavuje až dost nahlas a dost dlouho do noci. Což je jedno, protože nějaké pravidelné střídání doby bdělosti a spánku už dávno vzalo za své. Nečinnost je zlá, myšlenky v ní běží a běží a tříští se... Noc a den, obojí stejně nekonečné, stejně nepravidelně zkracované čímsi jako bezvědomím, jímž projde každý zvuk zvenčí, každý náznak změny - Teď... - když sen, tak změť skutečnosti a děsu, v tom okamžiku se naštěstí zapínají vnitřní ochranné mechanismy a vyburcují k úniku procitnutím. Dost rychle.
Je lepší rychle. V paměti nezůstane nic než mlhavý pocit.

Ale ten zůstane.

Tykadla antén odříznutá od vnějšku, obrácená dovnitř. A signály, které zachytí, je rozechvějí do vibrací, vyšlou další nespočet signálů... Narážejících na nepropustné stěny izolace, odrážejících se od nich, nabírajících na frekvenci... Antény rozvibrovávající se jedna od druhé, v prostoru uzavřené ztracenosti...

Návštěvy bez upřeně zkoumavého pozorování. A taky bez jediné cigarety. Docela krutá provokace, že po té poslední cigaretě na rozloučenou tam zůstal popelník se dvěma nedopalky. Nepříjemně čpěl, byť odsunutý do rohu, a když se přes všechno sebezapření nepodívat se na něj poněkolikáté podívala... Pokaždé vyskočily oči. Varovné oči.
Možná to byl účel... – Začínala mít pochybnosti, jestli si dravčí přízrak už poněkud nedémonizuje. Muži zas až tak komplikovaně nejednají.

Psychický nátlak je typickou a dokonalou zbraní profesionální ženy. Aspoň manžel to tvrdí, když se ho ona snaží vmanévrovat někam, kam se mu nechce. Vždycky musí být po tvým... Nemusí, ale většinou je, poněvadž ten zásadově tolerantní muž vždycky ustoupí, ustoupí proto, že o něco tak malicherného, jako jsou požadavky ženy, se mu bojovat nechce, a poněvadž je to pohodlnější, ne proto, že by neodhalil rádoby lstivé finty, ať už to jsou lsti vymyšlené hlavou manželčinou, či získané od kamarádek. Ani ta jinde osvědčená Já si s tím už nevím rady, asi jsem to rozbila, neúčinkovala. Když to nejde, tak to nejde, smířil se s tím jako už tolikrát, to či ono odepsal a ženě velkoryse odpustil její nešikovnost. I to je jen malichernost, na níž nezáleží. Jeho žena si poradí...

Poradí. Vždycky si nakonec poradila. Většina věcí v domácnosti by dávno nefungovala, kdyby to nevzala do rukou právě ona.

Co bude dělat, když se nevrátím? Bodnutí hodně hluboko. A nejen on...

Sebeurputněji potlačovaná myšlenka nakonec stejně vystřelí ven jako čepel nože, jenže pak taky mnohem citelněji zasáhne. Tohle bodnutí se nedalo zvládnout vsedě. Na kolenou – jak výstižná poloha... – a s čelem na matraci prorazila bolest. Tiše... Tiše a dlouho tekly slzy. A v slaném mokru na rtech se slepovaly dohromady s tím prokletým pachem popelníku... Do nenávisti... Za pach...

Silence... Nenávist ze závislosti. A nejen ta. Všechna nenávist z bezmoci a ponížení, nasbíraná za posledních pět dní, měla jedinou podobu, podobu těch chladně varovných, výsměšných dravčích očí.

Neviděly to. Viděly hodně, ale tohle ne. A už neuvidí. Čert vem (pokolikáté...?), že zbytek z nich viděl Střelec, o něčem tak málo vzrušujícím, jako jsou ženské slzy, si muži mezi sebou nevyprávějí. Ale přestože to popírají, někdy, někdy jim dělá moc dobře, když je vidí. – Neuvidí...

Nesmím to vzdát, nesmím...

Zvláštní, jak vhod může přijít i nenávist. Pochopila to s tím dlouhým pláčem, který měl být už dávno a nebyl. Nebyl – zaražený o zeď, o velmi konkrétní zeď, o přítomnost někoho...
Až v absolutním Střelcově nezájmu si uvědomila další ironii závislosti. Stejnou, jako v případě boje s pavouky, taky člověka postavil na nohy. Závislost na nenávisti. Nenávist jako ledová voda burcující k životu.

Mám štěstí, vždycky jsem měla. Nejen v domě, možná na celém sídlišti není jiného člověka, s kterým by se výtah zasekl už třikrát, a pokaždé tak šikovně, aby zůstala škvíra...

Najdu škvíru...

Vysypala popelník do výlevky a vymyla ho. Oči v něm skryté zůstaly, ale aspoň nepáchl. A bylo kde hromadit pochytané mouchy, objev zajímavé a přitom užitečné činnosti. Neodbytní, drzí, všudypřítomní tvorové, kterých se člověk nikdy nemá šanci úplně zbavit... Začaly obtěžovat poznenáhlu a trochu se zpožděním, zřejmě než odhalily výhody nedobrovolné lidské přítomnosti (to mám z toho, že hážu zbytky jídla tím okýnkem ven...), a nebyly tak velké ani tak početné jako vnitrozemské masařky, ale zřetelně se jim zamlouvaly zdroje krmiva (nenávidím i hamburgry) a poskytovaly dost příležitostí k trénování postřehu. Jednou rukou, ze strany, pěkně do dlaně. Stačí se soustředit... a pak to jen lupne do mazlava mezi prsty... Blanitá křidýlka nakřivo a černá hmota mezi nimi... Je důležité, aby byla spolehlivě rozmáčknutá, jinak moucha může začít znovu lézt...

Měla jich v popelníku třicet šest, když se po dvou dnech zase ozval zvuk přijíždějícího auta.

Kdo...? – Bodnutí v žaludku.

Zasmál se.  

Zasmál se... – ...kay, řekl, okay jako key.

Zeď je zrnitě bílá a na podlaze dlažba.
A hlídací pes ve službě.

_(další)