Už strašně dlouho

jsem nepsala o muži.

A o tomhle zatím jen jednou.
O tom, který je divný.
Ze všech mých nejdivnější, v něčem něco společné, v kdečem mi nejvzdálenější, ze všech mých ode mě nejvíc na distanci, ze všech mých divně mi nejblíž.

Blízkost za zdí.
Za ochrannou zdí.

Tehdy v podzimní mlze smutek nad smrtí kohosi, smutek v láhvi a smutek tou lahví vypuštěný ven jak džin, v té chvíli, když jsem tam v té nocí černé podzimní mlze byla - "Tys přijela, tys vážně přijela," - a z notebooku nechal hrát Víš, už kolikrát, chtěl jsem  tě zanechat...

Já taky, řekla jsem tiše, spíš pro sebe, jen pro sebe... díval se mi na rty...

Chtěl, ale už nechce.

Dá se vsadit na jednu chvíli utopenou v lahvi? Na to, že z ní člověk nevystřízliví?

Chtěl, ale už nechce.
Chtěla, a pak ještě mockrát.
Je jistější vsázet na střízlivění.
Je snazší věřit na nedůvěru.

Tak jako on věří na prevenci obranou a rozumovým odstupem ode všeho.

Ještě mu ho tak věřit...

Krok za krokem, tak strašně pomalu, co jedno téměř zanechání, to jedno pokročení... Na nový rok o slepičí krok...
Nikdy s žádným mužem jsem nešla tak pomalu. Byť do té postele po babičce jsme tehdy poprvní spadli docela hodně rychle.
Nikdy s žádným mužem jsem nenacházela tolik v těch krůčcích, z něj, ze sebe... vedle něj i mimo něj... Z učení se rozumět bytí mimo něj... pro vlastní nohy a neztracení sebe...

Víš, už kolikrát myslela jsem, že nemá cenu hrát... že je to jen hra... pro tebe...
Další, co na mě nikdy nebude mít čas, pokud mu nebude stát.

A pak přijel jednou po turnusu v práci, stín chlapa vrávorající únavou, a dovezl cosi, s čím jsem vůbec nepočítala, že by to dovezl, byť předtím řekl, že to zkusí, ale takových už bylo, co mluvili... I on...
Je jistější věřit na střízlivění. I ze slibů a nabídek.

Složil mi to v předsíni a sebe na židli, jen na židli, že vypije čaj a pojede, pak si řekl o kafe, než jsem ho uvařila, ležel na kraji postele, bez svlékání, tak jak byl, jen nohy v pantoflích vystrčil mimo pelest, čistotný muž, postavila jsem kafe na parapet, opatrně sedla někde tam před ohbí klína riflí se zapínáním na knoflíky, co jsem se už dávno naučila rozepínat poslepu, a jen mu položila ruku na čelo...

To kafe vypil až nad ránem.
Pak si ještě chvíli lehl a spal a pravou ruku měl dlaní nahoru, tak, abych v té dlani mohla být... Tak jako v noci...

Nevysvětlím mu, proč nebo čím mi...
"Nebuďte vy ženský tak sentimentální," řekl by. "Tak až moc sentimentální."

Ve spoustě věcí lže.

A já stárnu.

Očividně stárnu.

Ani jedno nemá cenu řešit. Stačí to vědět.