Přišel do kanceláře, když se začínalo šeřit.

"Co děláš?"
"Co děláš ty?"
Ruka vtírající se kamsi. Odsunula jsem ji.
Nedal se. Ruku na ruku.
 "No tak... Drž tu ruku na myši.
Taková ručkovaná.

Držela jsem ruku na myši. Svou. S tou jeho na bradavce. Svojí.
"Už se mi docela dařilo na tebe nemyslet."
"Taky jsem měl ten dojem." Z bradavky vede mléčná dráha dolů, prosakuje na druhém konci. "Právě proto."
Ale neví to. On. S jistotou to neví.
Ručkovaná.
"Takže budem hrát takovou tu hru, že když já tě budu chtít, ty si najdeš jinou, a když tě chtít nebudu, budeš chtít ty mě?"
Jen se směje.
Už to ví s jistotou.
Jenže ještě jsou na dílně ti Taliáni.

Když už tam nejsou, přijde zas.
Chodím sem a tam a uklízím, on dva kroky za mnou. Dělám, že nechytám.
Ví to už jistě.
Nedouklízím.

"Na stojáka to nechci."

Na kancelářském křesle s kolečky. Jedna noha na jeho rameni, druhá na plotru, jeho ruka v druhém konci mléčné dráhy, něco se naučil, s ní, možná, něco dělá jinak, to, co jsem se ho iksrát snažila přimět dělat já, pomalý rytmus jen velmi, velmi pomalu zrychlující, to je ručkovaná, křeslo na kolečkách vrže a dveře do chodby zůstaly otevřené, klekl si a sklonil se, zvláštně širší oči má, když se tam odspodu přisátý dívá vzhůru, jestli a jak to funguje.. 
Funguje. Velmi.
Když hlavu zvedne, stlačím ho zpátky, Jen dělej, takhle to dělej...

Od chodby obložené kamenem se odráží hlas.
Má to rád. Vím, že to má rád. Když ženská křičí.
Tak cucej... Nedostaneš na oplátku. Dneska nedávám tobě...

Pak na stole vedle plotru  jsem ho pustila do sebe, udělal se za pět vteřin.
Vždycky hezky pulsoval. Příjemně.

Smála jsem se.

"Čemu se směješ?"
"Tobě."

Dneska ve vaně jsem si to dělala a myslela na včerejšek.
Na tu vteřinu nutkání ho pohladit, obejmout, vydechnout jeho jméno... celého, vším...   Na to, jak jsem to neudělala.
Představovala jsem si, jak tam klečí a saje. Mezi mýma nohama.
Za to všechno, co bych byla pro něj udělala já, kdysi...

Vyrovnáno.

Takhle se z ženských stávají mrchy.