I bolení hlavy má svoje pozitiva.

Když už to jinak nejde, než vzít si prášek, shodit všecko oblečení přímo u postele a zalízt do ní.
A spát.

A probudit se po setmění, napůl na boku, napůl na břiše, otupělá, malátná, s tou bolavou hlavou kdesi matně v povzdálí. S tělem nezávislým na ní...
S pocitem, že kdyby někdo, kdosi, neznámý, teď, mlčky, zezadu jen tak poodhrnul deku, poodhrnul mě, tam, co se mi pokrčené nohy rozcházejí po pelesti, a jen tak mlčky tím tuhým hebkým něčím zavadil těsně vedle, těsně před tím, než vejde...

Rozteču se...

A ráno, teď, ráno po probuzení už i bez prášku, sním sen, o tom, jak mi ruce přivazuje k čelu postele, jak si mě točí, přesně ví, kam sáhnout... Někdo, kdosi...

Sahám si tam, ne abych věděla. Nepotřebuju, vím. Ale abych cítila i na prstech.
Štěstí. Z bytí. Z fungování.

Jsem v pořádku.

Jsem odmilovaná.

Už netoužím po bezmezném trvalém přátelství za každou cenu s hodným mužem třeba i bez sexu, on jen pro mě já jen pro něj.
Už nechci chlapa jako kámen na krku.

Už zas chci chlapa, co umí neskutečně šukat.
I všecko to okolo.


(Abych se do něj mohla zase zamilovat...)