Je to jak rýpat se drátem ve zhnisané ráně.
Pracovně. Jenom pracovně.
Světlo na dílně jde skrze okna měkce, měkce zlatavě šikmo.
Šikmo na tvář, na obličej, co se na mě dívá, tak pozorně, když tam stojím s rozkresy v ruce a na něco se ptám...

Šikmo na tvář s rysy jak pravidelný rozkres, v ní jemná struktura vrásek  muže, jemuž první vrásky sluší.
I ty další mu budou slušet, víc a víc.

Když jsem tě viděla poprvní, byls chlapeček s tvářičkou hebkou a chomáčem kudrlin na hlavě. Před svatbou.
Po ní se ti začly dělat kruhy pod očima a kroužek na temeni.
Už dávno nemáš chomáče kudrlin
Už nemáš kruhy pod očima z pití v manželství.

Některým mužům vrásky sluší.

Vidíš, jak se dívám. V tom světle bych na ty vrásky sáhla, pohladila kolem koutku oka, po spánku, po lícíní kosti...
Ale neřekneš nic.
A já nesáhnu.

Už na mě nesahej, nikdy, řekla jsem.
Jsi poslušný.
Nesáhneš ty, ani já.

A neřeknu ti, na koho myslím ve vaně.

To světlo ti sluší.

Mělo to tak být.