Dlouho jsme spolu nebyli.
Černočerná tma, tma nocí do lesa zapadlé odbočky, zhaslých světel i palubní diody. Na ložné ploše netřeba světla.

Dlouho jsme spolu nebyli. A ani teď to není na dlouho. Není to na předehru. Na hru na to, že se neví, kde je cíl.

Ví se.

Rovnou tam začínají prsty, spolehlivě už znají, jak málo stačí. Jak rychle se zkracuje dech a tělo do napnutí otvírá...

V absolutní tmě průzračná přímost nevadí.
A co chybí, dá se ukrást.

Kradu si, čím víc, tím líp i pro něj, v soustředění jinam jsem tam dole bezbranná, kradu si z pachu, z kůže, z těla, z obličeje, jen sterilními dotyky mezi těmi jeho, co mi kradou dech, ale všechny ostatní, jichž by mi tolik bylo třeba vydat, mlčky umírají ve mně, protože ženatí nesmějí mít šrámy, žádné modřiny a skvrny, nesmějí vypnout hlavu tak, aby na to zapomněli, a jejich milenky taky ne...

Pak, když v té slepé černotě mi dovnitř těla vklouzne, nohama kolem něj se k němu přimknu - obejmout, vtisknout, vytrysknout vší silou, vším tím zamlčeným...

Zlomila jsem mu žebro.