Už jsem odcházela. Dlouhým večerem.

Dvůr i ostatní haly dávno v tichu, bez světel, jen ta jeho teple svítící do tmy. Teple, hřejivě. S hřejivým zvukem hlasu, klidně mluvícího do mobilu. Hlas jako flísová deka v noci uprostřed zimy, jako silná, teplá, a přece lehká flanelová košile, čerstvě vypraná a usušená, ale příjemně do měkka obnošená, člověk si ji tak rád nechá cítit přímo na kůži...

Stála jsem ve vratech a dívala se a poslouchala, jak telefonuje, říká "Ano. Ano." a mlčela. A byla. Je hezké být.

Schoval mobil, zvedl oči i s obočím a koutky rtů a zeptal se.

"Copak?"

Ne proto, že jsem přišla. Proto, že není slepý. Proto, že se vždycky zeptá, jestli náhodou není něco špatně nebo neměl vědět něco, co neví, když se tak dívám.

Jak mu to říct. Tomu obočí, těm koutkům úst, tomu hravolaskavě ke mně nakloněnému uchu...

"Co? Co chceš říct?"

Nevím. Nevím, co chci říct.

Vím, co bych chtěla napsat.

O tom, jak muži neumějí přijímat. Nejen dávat. Dávat že neumí ten, kdo neumí přijímat. O tom, jak se ženy bojí. Že jim bude bez přijetí vráceno, co chtěly dát, aniž si toho dárce všiml, že jim bude odmítnuto, čeho si dárce všimne. Jak moc se bojí, že dají málo. Že jim to zbyde. To nedané. Jak neví, jestli je lepší, když zbyde, co nebylo dáno, nebo když dají a ztratí dané, i s tím, kdo nechtěl přijímat... Nebo neuměl, neznal...

Dát špatně jako minout.

Celý svět bych mohla dát, tomu hlasu, těm očím, kdybych nevěděla, že chvilky, co jsou pro mě na holou kůži, jsou pro něj jen na dva prsty, pohlazení, když je čas. Až dojde pohlazení k holé kůži, skončí.

"Tak copak? Tak to řekni."

Uprostřed brady má rýhu, jen docela, docela maličkou, vím o ní jen proto, že ji mám vysahanou. Třeba nehtem palce od jamky krku středem až ke rtu.

"Kdybych chtěla něco říct, tak to řeknu."

I já umím hlas z flanelové košile. I já.

Jen v očích mu překmitlo světlo. Jen o něco se sklonil, k lehké puse.

"Dobře dojeď."

"Snažím se."

Snažím se.