Pouštím si vodu sprchou mezi prsty. Na břicho.
A tam co už není břicho. Sprchou bez hlavice.
Jako z hadice.
Voda mění zvuk. Níž a výš, temnější a jasnější.
Nádech a výdech.
U žen prý převládá hrudní typ dýchání.
Prý. Prý u většiny žen.

U mě voda mezi prsty nad podbřiškem pravidelně mění zvuk.
Možná bych dýchala taky víc hrudníkem, mít jinou vanu, luxusnější, nebýt v ní vmáčknutá...
Nebo možná být přes to břicho ohnutá...
Voda mezi prsty sklouzne níž, je dobré mít někoho, koho si jde představovat, někoho, kdo má konkrétní tvar, tvář, rysy, hlas, ale dál už nic, nic dáno, všechno může být, cokoli... I když v reálu o něm třeba říkají...
Můžu si ho představovat třeba po pár větách mezi námi, toho s úzkými rty a pichlavýma očima, mám ráda muže s úzkými rty a pichlavýma očima, koloušci ať chcípnou, jak mu v těch očích zostří a místo slova už mě jen ohne, o cokoli...

Nabrala jsem si vodu do nosu. Na konci.
Výborný titulky pro bulvární tisk: Utopila se, když si to dělala ve vaně.