Nekonečno 45


Poslední večerní procházka byla podstatně kratší.

Trochu vody z hadice. A pak chvíli nechat ruce plavat v sudu, jen tak se vznášet, mezi prsty hladká nicota vody stejně teplé jako vzduch, ruce, co se o hladinu lámou a pod hladinou ztrácejí, krajina za zrcadlem, a před zrcadlem tma, už je tma, tma ve které je všechno pod hladinou, den je žár pekla sahajícího na pozemskou zem a noc hladina za zrcadlem, obojí stálý tichý tlak, který dusí a umrtvuje a současně nenechává spát, nenechává necítit, co se děje za zády, nenechává ohlédnout...

Jak je příjemné, když mají věci řád jako linky, jako osnovu, uvnitř které se člověk může pohybovat, osahávat její prostory, posunovat je...
A ohlížet se...

Třebas jak tam stojí opřený ramenem o sloupek verandy a dívá se, i když se nedívá. Auru měsíčního světla za tváří. Studenou, jako voda na kůži po večerní hygieně. Klidnou, jako hladina vody dělící svět před a za zrcadlo, ale vždycky stejně, zřetelně přesně stejně...


Kdy byl úplněk, včera nebo dnes? Špatně se spalo, spí, při úplňku. Možná byl už včera... Nechej mi ty ruce... chvilku... Nechal, o samotě na kousavé houni a dece, bez rozsvěcení, generátor venku už nevrčí, moonlighting k orientaci stačí. Houni, co tak strašidelně škrábe, aspoň na kousku zakrýt košilí bez rukávů tam, kde mají ležet ramena a tvář. Zbytek sluncem rozcitlivělé kůže obalit do parea jako do ulity. Než přijde a přinese večerní pilulku... Dvě. Protože ta jedna včerejší nad ránem nezabírala.

Odměna za vzorné polknutí.
„No word?" zeptal se zase tak lehce jízlivě u cigarety.
Ne, žádné..

Pak spustit ruce do klína - hotovo, můžeš... - zápěstí na zápěstí v úžlabí kolen tak, jak si je tam odsud vždycky bere. Těžko říct, co má v tváři, právě teď, když většina měsíčního světla dopadá šikmo dolů na podlahu a tak málo až ke dveřím...

Lehounký, docela lehounký dotyk cizích prstů. Lehounce sklouzne řetízek po kůži. Kolem dokola.

Vleže se dívala, jak zamkl a bez svlékání se natáhl na postel. Jen nohy od kotníků bosé. I on občas chodí bez bot. Ale bez kalhot ne. Ani v těch vedrech nezměnil zvyky. Něco máme společného, třeba odstín kůže na šlapkách, jenže u tebe to není jen od špíny... - Nikdy nespal nahý. Nikdy neodkládal tu černou kovovu věc dál než na dosah ruky. Na postel mezi sebe a zeď. Tu černou kovovou věc tak těžkou... A nikdy si ji nezapomněl vzít, ještě než z postele vstal. Jen někdy, když si třeba uprostřed noci zapálil a jen tak se posadil na parapet okna... Jen tak někdy...

A taky zatím nikdy nešel spát hned po rituálu pilulky. Až dnes.

Dovřít zpátky škvírky řas. Dýchat pravidelně. Tak pravidelně, jak jen to v hořce horké noci jde.
A se zavřenýma očima slyšet. Všechno, cikády i kroky za stěnou, kde se chystá ke spánku Šaman, slabé zakašlání a vrznutí vedlejšího okna, i šramot venku, každé zapraskání větvičky z lesa, vzdálené zakřičení ptáka, písknutí myši i psa čenichajícího v trávě...
I jeho. Jak vstává a jde k ní, slabé zašustění, když si klekal. Hmatatelný dravčí stín, takhle splašeně srdce po dvou prášcích netluče...

„Look at me," řekl tiše. A velmi klidně.

Jaktože...

Otevřela oči.
„No word?"
Co může říkat Mrtvé moře...

Vzal hrnek se zbytkem vody a nastavil ho do vzduchu. Jen tak, s rukou podepřenou kolenem, na němž se nekleká, jen tak, jako když si odkládá ruku s cigaretou, když času je dost a nechvátá se...
Čekal, dokud se neposadila. Není kam chvátat. Času je dost. Pro stín na jednom koleni s aurou měsíčního světla za zády a kolem zad, kolem mlčenlivé tváře. Až příliš klidně mlčenlivé tváře. Ještě užší než za dne. Měsíc není slunce. Měsíc ukazuje jen jednu tvář...

Kdyby nebyla tolik tma, ve stínu na špatné straně aury, třeba by se aspoň jiskřička v té tváři našla, třeba by aspoň maličko bylo k rozeznání, jak moc...
Ale neptal se, kde.

Zalovila jazykem za zuby a pak oba už mírně zkorodované prášky poslušně odevzdala do hrnku. Opatrně jím zakroužil.

„No word yet...?"

Co se dá říct... O mlčení, o korozích prášků za zuby, co k ránu těžko můžou zabírat, zahrnuté v záhybu houně po zadržení za zuby...
Nevratný chemický proces v hrnku má svůj účel. Suspenze se za zuby nezachytí.

„Fault..."

Co se dá říct...
„I want not to be narkoman."

Zakymácel se jako šaman, když uviděl holou hlavu. Absorbovat a dekódovat.
„Terrible." Ve studené vodě se pilulky rozpouštějí pomalu. Na moc otočení kolem dokola. „But I wana sleep at quiet."
„And I no?"

Co to dělám...? Výdech jak plivnutí do tváře, když zpod masy děsu k udušení prorazí tsunami lítosti, do krku, do srdce, do lítosti nenávisti... a přelije se přes všechno, za ní spoušť, kterou už nikdy nikdo nevrátí zpátky...
Nenávist jako síla, co drží při životě... - Můžeš se dívat, jak chceš... 

Díval se hodně zamyšleně.
„It's your problem."

Bělavá suspenze uvnitř hrnku vytrvale dál jak na oběžné dráze kopíruje pohyb, který náhle ustal - když běh věcí zastaví, jsou vždycky najednou buď strašně daleko, nebo strašně blízko. Hrnek blíž o pět centimetrů výšky nad zemí a o dvacet nepohybem.
Stačí si ho vzít.
A bude mír.
„Or shifting."

Shift... - užitečná klávesa, z malých písmen dělá velká, obrací závorky a všeobecně přepíná znaky ostatních kláves. Je na ní šipečka, značící posun funkce nahoru. Jaký posun... tady...

Suspenze už jen setrvačností krouží kolem dokola. Pomaleji a pomaleji, níž a níž... Každému jednou dojdou síly...
Nad nehybným hrnkem nehybný pohled. Kdyby to šlo, srůst se s prkennou stěnou za týlem... A ruce zarůst do klína... Unést to. Vydržet. Celou tu dobu, co koužící suspenze zpomaluje a klesá ke dnu, až se změní znovu jen v hromádku prášku uprostřed téměř čisté vody, vydržet se mu dívat do očí...

Nesáhne po mně, vím to.

Stačí jen zavrtět hlavou. No...
Neřekl Hm.

„Your choice," řekl. Klidně. Až příliš klidně, když hrnek odstavil za hranu měsíční linie.. „You‘re healthy."

Cože jsem? 

Zvedl se. Kývnutí hlavou směrem vedle, k zemi. Košile bez rukávů položená na kousavé houni. Špičkou boty přehodil cíp houně přes košili.
„Put on. You‘ll come back."

Comeback. Ne na výsluní slávy. Zpátky do tmy. Do tmy zatlučených oken, do samoty. Vyspíš se i bez pojistky prášků a už se na mě nebudeš muset dívat... Trestat se dá různě. A vždycky se dá ještě něco sebrat. Vždycky.

„Put on."
„What is... healthy...?" Hlas zadrhl, ani vyslovit to nejde...

Neodpověděl. Jen chvilka prodlevy pro misky vah. Ale neodpověděl.

„What is my choice? "

Skřípnutí dna hrnku po podlaze, jak ho špička boty přisunula blíž. Napříč měsíční linií. Protože kdo se snaží mluvit, vysvětlovat, hledat cestu, je nalomený.
Ale kdo na to reaguje, byť jen bezeslovným zopakováním nabídky, je nalomený taky...

„It's not my choice. It's your..." Bezeslovná... " For you... I'm only the business, only your game..." 

Slabé zašustění, jak se víc narovnal.

Dva kroky a z čela postele jedním plynulým pohybem zvedl krabičku cigaret. Téměř bez shýbnutí.

Pareo ze závěsu, košile bez rukávů a ruce v úžlabí klína, oči do nikam, do země, do tmy, na prkna podlahy. Kolikátá je to už podlaha a všechny jako dno, od něhož se nejde odrazit. Nejde se odrazit od něčeho, co není. Černá díra. Prázdno za zdí. Za zrcadlem. Hluchoněmým.

„I have not a choice." Tak, jak to jde v myšlenkách. "I have not a words."

 Klepnutí do krabičky.
"Any words for nothing."
Nemáš pravdu. Odpověděl jsi. 

„Words are a way."

Ticho. Bez pohybu. Zapalovač neškrtl.
Dotyk slovy. Nechceš dotyky, já vím... 
Bez pohybu. Bez nádechu.
Co je tam dole... Taky ticho. Větší. Tma, samota, propad. Děs. Pochopils to. Právě proto, žes to pochopil... Nežebrat...

„What is my way..." ... k tobě nejde... nejde říct... „...to you..."

Ticho.

„Do you want a game?"

Ne tak úplně. I na odvrácené straně měsíce se dá poznat, když se prudce změní počasí. S tím nejslabším náznakem zašustění, když ruka od úst klesá níž.
Docela dlouho.

„Come here."

 (další)